Home

Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš. Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961). Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka – židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index. V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem – za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za “zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus”. V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein. V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota. Seznam všech dosavadních řad a epizod najdete na naší stránce věnované podcastu.

Stačí pár minut na sociálních sítích a člověk může snadno nabýt dojmu, že zdravý rozum už patří mezi ohrožené druhy. Otevřete komentáře pod nějakým virálním videem, přečtete si několik sebejistých výkřiků bez důkazů, pár konspiračních poznámek, několik rozhořčených reakcí — a najednou to vypadá, jako by většina společnosti ztratila schopnost přemýšlet. Jenže právě tady je háček: sociální sítě nám neukazují svět takový, jaký skutečně je. Ukazují nám hlavně to, co je nejhlasitější, nejvýbušnější a nejvíc schopné vyvolat reakci.V běžném životě přitom většina lidí nepůsobí jako v internetových diskusích. Lidé chodí do práce, starají se o děti, řeší účty, pomáhají sousedům, občas se spletou, občas něco nevědí, ale většinou nejsou permanentně naštvaní ani připravení vyhlásit informační válku kvůli každému titulku. Online prostředí však tenhle obyčejný, tichý a v zásadě normální svět téměř neukazuje. Místo něj zvýrazňuje hlavně extrémy.To je důležité pochopit: když scrollujeme feedem, nevidíme průměr společnosti. Vidíme výkyvy. Vidíme ty, kdo reagují okamžitě, hlasitě a bez rozmyslu. Vidíme ty, kdo sdílejí dřív, než ověřují. Vidíme ty, kdo považují každou otázku po zdroji za útok a každý nesouhlas za důkaz spiknutí. Právě takové projevy jsou totiž pro platformy nejcennější — ne proto, že by byly pravdivé nebo rozumné, ale protože vytvářejí aktivitu.Sociální sítě nejsou neutrálním oknem do reality. Jsou to třídicí stroje. Nevybírají obsah podle toho, co je nejpravdivější nebo nejužitečnější, ale podle toho, co nejspíš vyvolá reakci. A reakce může mít mnoho podob: souhlas, pobouření, výsměch, strach, hádku nebo paniku. Pro algoritmus je v zásadě jedno, jestli příspěvek člověka obohatil, nebo rozčílil. Důležité je, že uživatelé sítě klikli, komentovali, sdíleli a zanechali stopu.Více se dozvíte v článku na našem blogu nebo na německém webu MIMIKAMA, kde jsme našli inspiraci k této epizodě.Voice: TopMediaAiMusic 1: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/oliver-massa/livin-easy | License code: KLXEOSV5NJHML0TMMusic 2: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/abbynoise/move | License code: JBYN0EL8ABZAQFSHMusic 3: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/hybridas/funky-smoothie | License code: WQTCDG0ISAGBYEQO