Co je to dezinformace. Definice

Různé antisystémové skupiny a spolky, ale i jednotlivci a mezi nimi právník s minulostí v Komunistickém svazu mládeže Tomáš Nielsen tvrdí, že se začínají objevovat tendence cenzurovat, zasahovat do právních předpisů bez širší diskuse, že chtějí pomoci vrátit společnost do systému právního státu, zajistit lidem účinnou ochranu před zásahy státu a že tu jsou snahy státu postihovat jakési takzvané dezinformace, aniž by existovala jasná představa, co to dezinformace je.

Jak to tedy s definicí pojmu dezinformace doopravdy je?


Jako první místo, kde je definován pojem dezinformace, dnes navštívíme web Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. A co se zde dovídáme?

Sociologická encyklopedie

dezinformace – (z fr. désinformation, to z lat. dis = záporný odlukový význam, informare = utvářet mínění) – obecně jakákoliv zkreslená, falešná informace, používaná s cílem ovlivnit jednotlivce i určitou skupinu lidí určitým žádoucím způsobem. Většinou jde především o vzbuzení dobrého či špatného dojmu o nějaké osobě, události, díle, jednání apod. v zájmu polit., ideol. i ryze soukromém. D. je často zaměřena k ovlivnění veřejného mínění. Může být s takovým záměrem již vytvořena, může ale vzniknout náhodně nebo pro jiný účel, který nemusí být desinformační (např. pokud je způsobena vytržením určitého sdělení z původního kontextu, resp. jeho zasazením do jiného kontextu). Ve slabší, náznakové podobě je d. používána i v běžných typech komunikace, je součástí propagace nebo polit. boje. Jürgen Habermas definuje d. jako systematicky překrucovanou komunikaci a nazývá ji také pseudokomunikací, produkující systém nedorozumění, který působí falešným dojmem konsensu a jako takový není rozpoznatelný a dešifrovatelný. Míra a přípustnost určitého typu d. je dána morálními normami té které společnosti, skupiny, profese. Jako součást vojenské taktiky je d. známa již ze starověku. Indická Arthasastra (321–296 př. Kr.) radí princovi, který si přeje vyhrát v boji nad nepřáteli, aby do nepřátelského vojska nasadil své tajné agenty, kteří budou rozšiřovat řeči o nevyhnutelné porážce princových protivníků. Termín d. se začal používat v období po 2. svět. válce pro falšované materiály, které měly oklamat cizí armádní a zpravodajské agenty. Místo d. se používal původně výraz decepce (podvod, klam), pod kterým se skrývaly akce nebo série akcí, jimiž byly záměrně manipulovány budoucí události. Podle některých záp. autorů se termín d. rozšířil v 70. l. z rus. slova „desinformacija“, které sov. spisovatelé používali jako překlad angl. misinformation. Ale už v 50. l. bylo založeno při KGB oddělení pro d.

Dnes jsou rozlišovány různé typy d. Např. podle intenzity a způsobu projevu se hovoří o d. pasivní a aktivní. První spočívá v zatajení nějakého faktu, vynechání části informace při komunikaci, navození mylného dojmu, což bylo např. v oblibě v čsl. masmédiích v posledním období kom. státu při informování o ekonomice záp. kap. států, při líčení života disidentů atd. Druhý typ d. spočívá ve falzifikaci nebo v přímé lži či podvodu, přičemž se většinou předkládá falešná informace spolu s nějakým pravdivým tvrzením; takto bývá např. dezinformováno obyv. prohrávající strany o situaci na frontě prohrávající strany. Podle časové posloupnosti lze odlišit d. plánovanou a následnou. Klasickým příkladem první je klamná série plánovaných operací Velké Británie za 2. svět. války (Fortitude a Normandie). Druhý typ se používá ve vnitřní domácí politice státu a spočívá ve zveřejňování pozměněných fakt po ukončení určité události. Např. v rámci volebního boje jsou publikovány náhodně vzniklé fotografie protivníka z jeho minulosti, jakoby svědčící o kompromitujících stycích s polit. nepřijatelnou osobou apod. Podle cílů a prostředků se vyděluje d. strategická, nazývaná také d. globální, která používá prostředky sloužící „konečnému cíli“, jenž je pojímán buď jako zachování daného konsensu, nebo jako nastolení kval. nového uspořádání pomocí revoluce. Strategické d. byly dosud hlavní výzbrojí tzv. velkých ideologií. Pod pojmem taktická d. se většinou skrývají dezinformační prostředky operativního charakteru, které v dílčích, postupných krocích prakticky naplňují strategické cíle protivníka.

Detekce dezinformačních praktik navazuje na způsob, jakým se d. připravují z faktických informací, a na předpoklad psychol. působení na příjemce. Používají se tyto postupy: a) řazení pravdivých a nepravdivých informací vedle sebe s tím, že ty druhé jsou obtížně ověřitelné, zatímco ty první jsou notoricky známé a lehce prověřitelné; příjemce si informace propojí a považuje je za jednu pravdivou informaci; b) stylizace částečně nepravdivých a částečně pravdivých informací, která má vést k tomu, aby celá zpráva vyzněla nehodnověrně a příjemce ji proto odmítal jako nepravdivou; cílem je odvrátit pozornost od pravdivé informace (takto podávaná d. určená protivníkovi může zmást i vlastní veř. mínění) – hovoří se o „zpětném úderu“ (blow back); c) zveřejňování hodnověrných, pravdivých informací tak, aby je příjemce pokládal za lživé; využívá se přitom rigidního myšlení nebo zúžené percepce a upevňuje se mylný postoj příjemce (stává se to často u novinářských interpretací kabinetních úmluv politiků). Detekce d. vyžaduje znalost celkové strategie protivníka a ověření fakt z více než jednoho zdroje. Mohou se využít i metody s-gického výzkumu, především výzkumů veřejného mínění v oblasti působení masmédií, výzkumů čtenářských postojů v oblasti, kde se daná d. nachází. D. je trvalým rysem válek a politiky. Její možnosti vzrůstaly s tech. zdokonalováním prostředků šíření informace. Patří mezi nástroje polit. manipulace. Podle Alexandra Kleina je každá d. stejně jako každý podvod převzetím moci. Osoba, která je oklamána či dezinformována, je redukována na figuru, je symbolicky anulována, zatímco podvod je dočasně mocný. Mechanismy vzniku i působení d. se stávají přirozeným předmětem zájmu s-gie komunikace a s-gie politiky.

#disinformation #désinformation #Desinformation #disinformazione

Literatura: Backstok, N.: Cointelpro: The FBI’s Secret War on Political Freedom. New York 1975; Bok, S.: Secrets: Concealment & Revelation. Oxford 1986; Brown, A. C.: Bodyguard of Lies. New York 1975; Shelter, R. H. – Godson, R.: Dezinformacija: Active Measures in Soviet Strategy. Washington D.C. 1981.


Co se o pojmu dezinformace píše na webu Ministerstva vnitra České republiky?

Definice dezinformací a propagandy

Propaganda: cílené šíření informací a myšlenek

Pojem „propaganda“ je odvozen z latinského Sacra Congregatio de Propaganda Fide, což byla kontrolní komise ustavená Vatikánem v roce 1662 pro propagaci římskokatolické víry. V kontextu protireformace slovo brzy pozbylo svou neutralitu a nabylo hanlivý tón, který mu zůstal dodnes. Propaganda je obecně definována jako systematické šíření informací a myšlenek, především neobjektivním nebo zavádějícím způsobem, za účelem prosazování nebo podpory politické kauzy nebo názoru.

V aktuálním kontextu mezinárodního vývoje je pojem propaganda nejčastěji spojován s politickým přesvědčováním a psychologickou válkou – ta je definována jako použití propagandy proti protivníkovi s cílem zlomit jeho vůli bojovat nebo se bránit, případně jej naklonit vlastní pozici. Propaganda může být využívána různými aktéry, v různých kontextech a pro různé účely, přičemž nástroje propagandy se neustále vyvíjejí.

Dezinformace: systematické a úmyslné klamání

Pojem „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského дезинформация [dezinformacija], který byl prvně zaznamenán v roce 1949 (jak uvádí např. Oxford English Dictionary).

Misinformace: neúmyslně nesprávné informace

Misinformace je nesprávná nebo zavádějící informace, která není šířena ani systematicky, ani úmyslně s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří ji přijímají. Ačkoliv se jedná o neutrální jev, mohou misinformace v případech, kdy jsou šířeny ve velkém rozsahu a bez náležité opravy, vést ke stejnému výsledku, jako dezinformace – tedy k přijetí rozhodnutí nebo osvojení názorů na základě nepravdivých informací.

Mezi výše uvedenými kategoriemi může být řada přechodů a mohou se vyskytovat i současně. Tyto jevy jsou také běžnou součástí veřejné debaty demokratické společnosti. Proto většina těchto jevů není v pozornosti demokratického státu a probíhá v rámci výkonu práva na svobodu projevu. To, co je významné z pohledu Ministerstva vnitra, jsou pouze ty dezinformace a propaganda, které mají či mohou mít negativní dopad na vnitřní bezpečnost České republiky.

V první řadě jde o ty případy, které naplňují skutkovou podstatu některých trestných činů – více v sekci „trestněprávní úprava“. Ale i v případech, kdy daný dezinformační či propagandistický akt neporušuje žádný právní předpis (což je většina), může stále představovat nebezpečí pro vnitřní bezpečnost státu.

Příkladem může být praní špinavých informací. Postupně na sebe odkazující zdroje vedou k tomu, že se původně špinavý nebo nijak nezjištěný, neprokázaný původ informace postupně „očistí“ tím, že ho převezmou i seriózní média.

Dalším příkladem je tzv. „obsah bez záruky“ – tedy informace bez záruky kvality, obsahu i původu. Dezinformace svůj původ cíleně zatajují či falšují (podobně jako padělané zboží), nebo svůj původ vůbec neuvádějí a nikdy neručí za obsah informací. Důvěryhodná média naopak zdroje ověřují, uvádějí fakta (a tam, kde nejsou k dispozici, jasně rozlišují fakta od domněnek či názorů) a za kvalitu šířených informací odpovídají (např. tím, že v případě pochybení zveřejní omluvu a opravu).

Značná část toho, co publikují dezinformační platformy, se může zakládat na faktech, avšak obsahovat vymyšlenou nebo zkreslenou „nadstavbu“. Tím získávají dezinformace falešný punc věrohodnosti.

Nebezpečí tkví v tom, že dezinformační obsah nepodkopává autoritu např. jednoho konkrétního politika nebo politické strany, ale často způsobuje nedůvěru vůči médiím jako takovým, vůči politickému systému či samotné demokracii. Navíc vzbuzují apatii, jelikož šíří myšlenku, že „věřit se nedá ničemu“ a „dělat s tím nejde nic“, protože všechno mají v rukou všemocné šedé eminence.

Proč je nebezpečná teroristická dezinformační kampaň?

Protože provokuje některé osoby k tomu, aby své problémy řešily konverzí k fundamentalistické ideologii a následně hledali východisko v teroristickém útoku.

Proč je nebezpečná extremistická dezinformační kampaň?

Protože provokuje společnost a vybízí ji k trestné činnosti spojené s extremismem a k jednání v rozporu s demokratickými a ústavními principy.

Proč je nebezpečná pro-kremelská dezinformační kampaň?

Protože pomocí lží, polopravd, relativizace faktů a manipulace provokuje společnost k podpoře nedemokratických, extrémistických postojů a vštěpuje jí pocit bezmoci v rámci demokratického systému (volby, soudy).


A posledním místem, které dnes navštívíme, je vynikající web BEZFAULU.net, jehož cílem je vytvořit lepší povědomí o argumentačních faulech a jejich nejčastějších typech v diskuzích nejen na sociálních sítích, zlepšit veřejnou a politickou diskuzi a její úroveň, zvýšit povědomí o manipulativních technikách a dezinformacích. zvýšit s tím spojené povědomí o tom, jak zpracováváme informace, jaké používáme zkratky a jak na ně mohou dezinformace přímo cílit. Cílem je tedy snížení množství útoků, rétorických triků a manipulací s oponenty nebo publikem. Toho chtějí docílit vzděláváním v této problematice. Publikum by mělo po politicích věcnou a čestnou diskuzi požadovat.

K vymezení pojmu dezinformace zde nalézáme tyto informace:

CO JE TO DEZINFORMACE?

Dezinformace jsou pojem, kterým se v poslední době začaly označovat veškeré chybné, mylné či falešné zprávy. Často je také používán jako synonymum pro pojmy fake news a hoax. V podstatě jsou si tyto pojmy hodně podobné, ale ve skutečnosti nejsou zaměnitelné.

Fake news 

jsou zprávy, které se tváří jako zpravodajství, ale ve skutečnosti může jít například o PR článek. Je možné tak označit i například weby, které se vydávají za zpravodajské, ale nedosahují zpravodajských standardů (vede je jen jeden člověk, nebo nemají žádný kontrolní mechanismus). Pokud by ale šlo o obyčejnou publicistiku, pak by o fake news samozřejmě jít nemohlo. V češtině bychom tento pojem tedy mohli zaměnit za falešné zpravodajství. Americký prezident Donald Trump používá tento termín chybně pro jakékoliv mediální domy, které semi nelíbí, ale prokazatelně nijak falešné nejsou.

Hoax

je falešná (chybná, lživá) zpráva, která má poplašný charakter. Snaží se nějakým způsobem vyvolat paniku. Nejlépe jde přirovnat k úmyslnému spuštění požárního poplachu, když se žádný požár ve skutečnosti neodehrává.

Dezinformace

je trochu složitější. Nejdřív je potřeba slovo rozdělit na předponu dez- a slovo informace. Informace je dost široký pojem, ale v tomto kontextu ho budeme vnímat jako synonymum slov fakt či údaj. Informace ale mohou mít i předpony mis- a mal-.

Misinformace 

je chybná, ale neúmyslná. Někdo vydal nepravdivý údaj, ale nešlo o úmysl. Například špatný popisek fotky u článku, překlep v desetinné čárce, chybné místo, čas, apod. Pokud jde skutečně o omyl, pak se autor omluví a informaci opraví (což je také nejlepší možný způsob, jak identifikovat misinformaci). Předpona -mis je z latinského “chybný” (v angličtině ji můžeme najít například ve slově mistake – chyba).

Malinformace

je pravdivá, ale je vypuštěna za účelem někoho poškodit. Může jít například o zveřejnění něčích osobních údajů, různých citlivých informací ze zákulisí podniku, nebo může jít o tzv. revenge porn – zveřejnění videa se sexuálním obsahem někoho, kdo si to nepřeje. Předpona z latinského -mal je interpretovatelná jako “škodlivý”.

Dezinformace je kombinací obojího. Je chybná (jako misinformace), ale je úmyslná (jako malinformace) a jejím cílem je někoho poškodit a/nebo obelhat.

Pokud tedy nějakou nepravdivou informaci identifikujeme, pak musíme zjistit, zda se jedná o chybu, nebo úmysl. To je klíčem k rozeznání misinformace a dezinformace. To stejné platí pro dezinformační média – médium, které občas udělá chybu (kterou opraví a omluví se za ni) nemůžeme označovat za dezinformační, maximálně za nekvalitní. Pokud ovšem médium soustavně vydává lživé zprávy, které nikdy neopraví, pak se jednoznačně jedná o médium dezinformační.

Příklady

Příkladů dezinformací je možné na internetu najít nespočet. Často mají podobné rysy a vychází z podobných premis (viz knihovna Mediální fauly). Důležité je nejdřív odlišit dezinformaci od misinformace. To je v praxi vlastně úplně jednoduché. Pokud se médium po vydání chybné informace omluví a tuto informaci opraví z podstaty se nemůže jednat o dezinformaci. Oprava a omluva jsou naprosto dostatečným důkazem, že nejde o úmysl. Pokud ale existují weby (jako jsou AC24, Aeronet a další), na kterých můžeme i dnes najít falešné zprávy například z roku 2015, pak se dost jasně jedná o dezinformace. Úmysl v tomto rozdělení hraje tu nejdůležitější roli.

Jak jde ale taková dezinformace poznat fakticky? To už je těžší. Musí se provést logická a faktická kontrola zprávy. Když uvádí faktické údaje, jako jsou místo, čas, jména nebo různá data, pak je často možné takové informace ověřit. V případě, že se realita neshoduje s fakty uvedenými v článku, autor nemá žádnou snahu je opravit nebo se omluvit, pak je možné tento článek považovat za dezinformační.

Dezinformace je ale možné najít i v takových zprávách a článcích, které jsou více subjektivní (interpretační) než faktické. To je asi nejtěžší způsob jak identifikovat dezinformaci. Tyto články se totiž často opírají o argumentační fauly, problém je v tom, že používání faulů se nerovná dezinformacím. Fauly jsou neplatná argumentace, tedy jde o chybný způsob jak o něčem argumentujeme, ale nejde už o faktickou podstatu. Tedy je možné chybně argumentovat i objektivně pravdivé věci.

Například věta „Země je kulatá, vím to, protože můj otec je kosmonaut a viděl ji z vesmíru.“ je neplatná argumentace fakticky pravdivého a už mnohokrát dokázaného tvrzení, že Země je kulatá. Jde konkrétně o Důkaz anekdotou. Platná argumentace by měla využívat faktických důkazů, nikoliv historek, které někdo někomu řekl.

Jak ale mohou fauly způsobit, že zpráva, ve které se objevují je dezinformační? Například apelováním na emoce. Pokud nějaký článek prosazuje určité stanovisko a používá k tomu třeba apel na strach, pak výsledkem je navození pocitu strachu i přes to, že statistické údaje nic strašidelného nenaznačují.


Pokud tedy v diskuzích s přáteli a známými či na sociálních sítích nebo v médiích narazíte na to, že se vám někdo snaží vnutit myšlenku, že tu jsou snahy státu postihovat jakési takzvané dezinformace, aniž by existovala jasná představa o tom, co to dezinformace je (například i kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová tvrdí, že stát neví, jak definovat dezinformace – uvedla to na veřejné diskuzi v Kampusu Hybernská Univerzity Karlovy 27. června 2022 v pořadu Ukrajinské sondy Marie Koldinské, záznam naleznete zde →), pak po přečtení tohoto článku máte již dostatek argumentů k tomu, abyste se s oponenty vyrovnali. Při diskuzích na internetu však nezapomeňte na důležité pravidlo, které vám pomůže snížit dosah působnosti trollů, nápověda je k dispozici na našem webu v článku Jak se pohybovat na sociálních sítích.

Krásný zbytek prázdnin a nedejte se!


Další články na téma „DEZINFORMACE“:


Doporučená literatura:

  • Peter Pomerantsev – Tohle není propaganda
  • Christopher Willie – MindFuck
  • Karel Řehka – Informační válka
  • Peter Berger, Thomas Luckmann – Sociální konstrukce reality
  • Maxwell McCombs – Agenda setting: nastolovaní agendy – masová média a veřejné mínění
  • Paul R. La Monica – Jak myslí Ruppert Murdoch

Podcast KANÁRCI V SÍTI

Saša Alvarová a Josef Holý o sociálních sítích, jejich algoritmech a manipulacích.


4 Comments

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s