Dobrodružství poznávání
Koncem loňského léta se pozemek na okraji malé zemědělské obce na jihu Ruska začal plnit desítkami čerstvě vykopaných hrobů bojovníků zabitých na Ukrajině.
Místa jejich posledního odpočinku byla ozdobena jednoduchými dřevěnými kříži a pestrobarevnými věnci, které nesly znaky soukromé žoldnéřské skupiny Wagner.
Z toho posledních 30 let prožila v Itálii, kde se vdala a má dceru, která vystudovala v Londýně obor mezinárodní vztahy. Káťa si založila baletní školu a Itálie a Miláno se staly jejím novým domovem. Z Ruska odešla ve složité době (a toto, co si zkuste zapamatovat).
Jekatěrina: „V moskevském divadle jsem se věnovala baletu, ale na život nebyly peníze. Pak přišel puč a já jsem odešla. Ne kvůli puči, chtěla jsem lepší život.“
Jenže po útoku putinovského Ruska na Ukrajinu, se v ní „ozval duch vlastenectví“, prodala v Itálii byt a odjela zpět do rodné ruské země. A odjela do Ťumeně.
Na samém počátku byla fotografie malého a veselého děvčátka. Obrázek se objevil na Twitteru pod profilem Auschwitz Memorial. Malá Huguette Szterck se narodila v Paříži 9. ledna v roce 1934. Dne 24. srpna roku 1942 byla deportována z Drancy do Osvětimi v transportu, ve kterém bylo 1008 Židů. Do koncentračního a vyhlazovacího tábora dorazila 26. srpna. Po selekci byla zavražděna v plynové komoře. Tolik stručná zpráva na Twitteru.
„Přivítali jsme Rusy trojnásobnými cenami za byty, taxíky a jídlo,“ říkají Gruzínci. „To je dokonalá příležitost, abyste si na nich vydělali. Stydět by se měli oni, že nás okupují, ale nestydí se. Když je naše vláda bere jako turisty, tak je budeme jako turisty také kasírovat.“
Patnáctý den poté, co Putin oznámil „částečnou“ mobilizaci, jdu na schůzku s názvem „Lékárnička první pomoci pro nové návštěvníky v Gruzii“. Je čtvrtek, osmnáct hodin, v Tbilisi pomalu začíná večer a s ním i noční život. Setkání se koná v „Domě“ na ulici Betlemi, v centru staré čtvrti Sololaki. „Dom“ je ruská organizace, která vznikla v posledním půlroce. Založil ji Max Ivancov, petrohradský aktivista, se kterým jsem se seznámila v březnu.
Generál ve výslužbě a prezidentský kandidát Petr Pavel ve své nedávné reakci na článek serveru Novinky.cz uvedl, že si ho jako svého asistenta v první polovině devadesátých let vybral polistopadový ředitel vojenského zpravodajství, bývalý politický vězeň (a můj tatínek) Radovan Procházka. Tato informace je pravdivá a protože tatínek mezi námi už bohužel není, aby o tom hovořil, zkusím tuto mezeru částečně zaplnit několika vzpomínkami já. Činím tak u vědomí, že je to svědectví subjektivní a zprostředkované.
Jestli jste se někdy ptali, proč Rusové neprotestují více, @e_u_gen vám to dost názorně vysvětlí: Takto vypadají ruští policejní těžkooděnci. Na rozdíl od otrhané domobrany, kterou jste viděli ve zprávách, jsou tyto interní jednotky skvěle vybaveny.
Ale proč? Proč je Putin potřebuje? A jak to souvisí s ruskými volbami a vývozem plynu?
To, co se dnes nachází u města Izjum, překvapuje jenom toho, kdo má krátkou paměť nebo se mu nechce hledat informace.
Protože skutečnost je taková, že mučení je v ruské armádě i žoldnéřských skupinách nejenom tolerovaná, ale naprosto institucionalizovaná záležitost. Která je typicky ruským způsobem na jedné straně oficiálně popírána, ale na druhé klidně veřejně připouštěna. Během pár minut na Google bez problémů zjistíte mimo jiné:
📌V roce 2018 se jeden z velitelů Wagnerovů při anonymním rozhovoru pro RFE klidně pochlubil: „Mám specialisty na vytahování očí. Prostě vezmou lžíci a dloubou a dloubou, až se oko takhle houpe venku.“
V Izraeli, když voják odchází například na dovolenou, je povinen zavolat svému veliteli a říct, že se domů dostal bez problémů. Matka vojáka může zavolat náčelníkovi a zeptat se – kde je moje dítě, proč ještě není doma? Pokud je voják vážně zraněn, pohřešován nebo zabit, je rodina informována nikoli dopisem, nikoli telefonátem, ale osobní návštěvou tří zástupců armády. Je jedno, jestli je válka nebo ne. Oznámení se provádí v případě jakéhokoli úmrtí – v případě úmrtí na cvičeních, v důsledku nehody nebo nehody. Vojáci, kteří rodičům oznamují smrt jejich dítěte, mají psychologický výcvik a určitě znají jazyk, kterým rodina mluví. Jsou také pojištěni u záchranné služby.
⭐
Rating: 1 out of 5.Dmitrij Gluchovskij (Дми́трий Алексе́евич Глухо́вский) je ruský spisovatel a žurnalista narozený 12. června 1979. Jeho tvorba je převážně v žánru sci-fi a magickém realismu. Ve věku osmnácti let publikoval v roce 2002 na svých webových stránkách knihu Metro 2033, kterou poskytl ke čtení zdarma. Tato kniha si celosvětově získala přes 3 milióny čtenářů a v roce 2005 byla publikována i knižní formou. Stala se rovněž předlohou úspěšné počítačové hry. V roce 2007 vydal svou druhou knihu Soumrak a roku 2009 byla vydána kniha Metro 2034, ruský bestseller roku, která byla také k dispozici na internetu zdarma. Jako novinář působil Dmitry v EuroNews TV, Deutsche Welle a RT. Také píše články pro Harper’s Bazaar, l’Officiel a Playboy. Gluchovskij žil v Izraeli, Německu a Francii. Hovoří pěti jazyky.
Nedávno vyšel jeho článek „Kreatury“ na serveru open-doors
⭐
Rating: 1 out of 5.Následující řádky sepsal a zveřejnil ruský novinář Arkadij Babčenko již v prosinci 2015, tedy necelé dva roky po Majdanu v Kyjevě, obsazení východu Ukrajiny a anexi Krymu Ruskem v nevyhlášené válce. Slova v něm obsažená však ani s uplynulými měsíci neztrácejí na aktuálnosti a sdělení na intenzitě.
Podcast by Pepik Hipik