Jmenuje se Jekatěrina a jí 50 let.
Z toho posledních 30 let prožila v Itálii, kde se vdala a má dceru, která vystudovala v Londýně obor mezinárodní vztahy. Káťa si založila baletní školu a Itálie a Miláno se staly jejím novým domovem. Z Ruska odešla ve složité době (a toto, co si zkuste zapamatovat).
Jekatěrina: „V moskevském divadle jsem se věnovala baletu, ale na život nebyly peníze. Pak přišel puč a já jsem odešla. Ne kvůli puči, chtěla jsem lepší život.“
Jenže po útoku putinovského Ruska na Ukrajinu, se v ní „ozval duch vlastenectví“, prodala v Itálii byt a odjela zpět do rodné ruské země. A odjela do Ťumeně.
Jekatěrina: „Rodiče nás vychovali se sestrami a bratrem jako vlastence, vždy jsme zemi podporovali. Proto jsem po 24. únoru 2022 nemohla zůstat v Miláně.“
Její bratr šel do války, ale padl do zajetí. Nešel ale do války teď, šel do války na Donbasu již v roce 2014. Ukrajinci ho vyměnili s Rusy za ukrajinské zajatce. Zemřel pak v lednu 2022. I když to bylo před útokem 24.2, stejně za to můžou Ukrajinci…
Škola tance s ní ukončila spolupráci, chtěla jim objasnit pozici Ruska, ale odmítli se s ní o tom bavit. Když prodala byt a řekla že se v ní ozval „duch vlastenectví“ a ona odjíždí do Ruska, zablokovali jí účet v bance. Na něm byly i peníze za prodej bytu.
„Zůstaňte v Itálii a my vám účet odblokujeme“.
Jekatěrina: „Byla jsem obyčejná učitelka, žádný oligarcha, muž mi po rozvodu nepomáhal a já bych to stejně odmítla. Vychovávala jsem sama dceru, jako učitelce v Itálii mě platili málo. Dceru jsem nechala vystudovat v Londýně. Do Ruska jsem přijela s tím, co jsem našetřila, 30 000 €.“
Do Ruska jezdila, má tam sestru a matku.
Jekatěrina: „Ale nevěděla jsem, co to znamená žít v Rusku“.
Odjela s dcerou a další sestrou, která je veterinářka a ta žila v Itálii 25 let.
Jekatěrina: „Sestra šla pracovat do místní drůbežárny a mě nabídli práci v místním kulturáku, v dětské škole umění.“
V Ťumeni jí slíbili plat 45 000 rublů, dcera pracuje na dálku a překládá lékařské práce. Následuje sprcha keců o tom, že když v Itálii nemáte slušnou práci, nemáte se dobře a že rodilí Italové vlastně mají všechno, protože se tam majetky dědí, netrápí je hypotéky, mají vlastně úplně všechno. Neváží si své kultury, vzdělání je drahé.
Jekatěrina: „A Italové nejsou zvyklí na potíže. Rusové jsou v tomto ohledu zocelení. Náš národ neměl možnost žít krásně, vždy byly problémy. Prošli jsme vodou, ohněm, rezavými trubkami, vybudovali jsme si imunitu.“
Potom lamentuje, že v Itálii všechno zdražilo a že jsou v Itálii migranti.
Poznámka: Kde se v Itálii vzala ona?
Pak začne nadávání na Ukrajince, co žijí v Itálii, že zabírají místa místním, že se Ukrajinky starají o italské seniory, což je dobře placená práce, že v jejím městě všude visí ukrajinské vlajky. Že v Itálii jsou ukrajinské komunity, které se vzájemně podporují a Rusové nic takového nemají, že v Miláně je jediný pravoslavný kostel, kam chodí Rusové i Ukrajinci, ale ona se tam cítí kvůli Ukrajincům nepříjemně, protože na ně Ukrajinci „prskají“.
Jekatěrina: „Myslím, že Bůh mi pomohl vrátit se do Ťumeně. Ať je tu zima a ošklivo, ale nám s mojí dcerou je krásně. Písmeno „Z“ mám teď na autě. Rusko není Itálie, tady se můžu postavit za sebe, za „Z“, za zemi. Pokud mě zítra povolají do speciální operace, půjdu. Možná je to pro někoho úsměvné, ale není mi líto dát život za vlast.“
Uběhly tři měsíce a MK (což je jeden z nejvíc nacionalistických a Ukrajinu nenávidějících plátků v Rusku) Káťu znovu kontaktoval, jak to pokračuje s „osvícením duchem vlastenectví“.
MK: „O více než tři měsíce později jsem Jekatěrinu znovu kontaktoval, abych zjistil, zda se její plány do budoucna změnily.“
Jekatěrina: „Řekněme, že je všechno v pořádku, máme práci, žijeme… Já a moje dcera jsme se rozhodly vrátit. Měla jsem chvíle, kdy jsem zastavila a v autě brečela, protože mi Milán chybí. Ukázalo se, že jsem Italka, navzdory tomu, že jsem patriotka své země. Rozhodly jsme se, jakmile se počasí zlepší, vánice ustanou, pojedeme zpět autem. Měla jsem jinou představu o vlasti. Příliš jsem si ji idealizovala. V Itálii jsem vypustila děti do života a vzali je do Velkého divadla, pak šly do Ameriky dělat kariéru. V Ťumeni jsem šla do taneční školy, kde učí hip-hop. Nepříjemnou pachuť mám i z práce státních institucí. Pracuji v Domě kultury a vidím, s jakým lajdáctvím pracuje vedení.“
„A italští přátelé? Bála jsem se jim říct, že se vracím. Podvědomě jsem se cítila jako zrádce. Italští přátelé mě ale uklidnili. Sama sebe jsem odsuzovala, jak můžeš, tady je to tvoje. Ale jak se ukázalo, moje to není (a duch vlastenectví zmizel).“
V Itálii jsem bydlela v rekonstruovaném domě z 18. století, ráno jsem se probudila a oknem jsem viděla krásný kanál. Když se mi zachtělo, jela jsem k moři nebo do hor. V Rusku jsme si pronajaly malý levný byt v novostavbě. A nechodíme nikam.“
„Mám ráda italské víno. Tady je to ale drahé a není jasné, co se stáčí do lahví. Dokonce jsem požádala své přátele, aby mi poslali 20 litrů olivového oleje z Itálie. Ze slunečnicového je mi špatně. Pochybuji, že v Ťumeni seženu italský olivový olej. Dcera mi říká, že se chce napít dobré vody, ale v Ťumeni je i voda jiná. Nemůžu říct, že tady je vše špatné a tam vše dobré. Prostě už jsem si zvykla za těch 30 let na jiný život. Skáče mi krevní tlak, mám pořád rýmu, venku je -30 a já nemůžu nastartovat auto.“
MK: „Vaše vlastenectví se nevypařilo?“
Jekatěrina: „Pořád zůstávám patriotem. Věřím Putinovi. Ale ve vztahu k jiným lidem to tady vyvolává otázky. Dlouhá léta se mi nestalo, abych se v obchodě dívala, kolik stojí mýdlo a vybírala, které si koupím, abych ušetřila. I prací prášek kupuji nejlevnější. Koneckonců žiji z peněz, které vydělám, plánuji si rozpočet dopředu. Můj plat je kolem 40 tisíc rublů.“
„Za poslední tři měsíce jsem zestárla. Není mi jasné, kde se u mě vzala celulitida, zbledla jsem, můj obličej se stal zasmušilý, povadlý. Nechce se mi na manikúru, nechce se mi na pedikúru, nechce se mi vůbec nic. A to všechno dává dohromady jeden obrázek a z něj je mi smutno.“ (Tuto pasáž redakce MK nakonec vystřihla.)
„Nedávno jsem se spojila s přítelkyní z Itálie, která mi vyprávěla, že jede s jejím přítelem na Sicílii, že tam hřeje Slunce. Málem jsem se rozbrečela. Ale každopádně nelituji, že jsem sem domů do Ruska zavítala. Zkusila jsem, zůstala, teď je čas na návrat.„
Zdroj: Россиянка прожила 30 лет в Италии и вернулась в Тюмень из чувства патриотизма
Ruska Jekatěrina žila 30 let nedaleko Milána, kde vedla baletní školu. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu žena prodala svůj byt v Itálii, z vlasteneckých důvodů se přestěhovala do Ťumeňské oblasti a přijala práci v místním kulturním centru. Náš první rozhovor se uskutečnil v září, když Kateřina právě přijela do Ťumeně. „V těžkých časech potřebuji být se svou zemí,“ řekla. Po více než třech měsících jsme se znovu spojili.
Vtipný „rozbor“ toho rozhovoru včetně vystřižené pasáže, který vypichuje ty největší „myšlenky“ co v něm padnou a komentuje je.:
Obdržel jse odkaz na článek v MK – prý by se mi prý mohl líbit. Klikl jsem na link a přečetl jsem si titulek – „Ruska žila 30 let v Itálii a z pocitu idiocie se vrátila do Ťumeně“. Aha, říkám si, to by mohlo být zajímavé, měl bych si to přečíst. Ale ukázalo se, že se vlastně vrátila se z pocitu vlastenectví. Proč bych to měl tedy číst? Existuje tak mnoho idiotských… Ale pak jsem si přečetl podtitul, který mne překvapil: „Po třech měsících si žena uvědomila, že se rozhodla unáhleně“. To je zajímavé, řekl jsem si a pustil se do čtení. Článek se ukázal jako naprosto psychedelický, takže ho vřele doporučuji k přečtení. Tučný text v článku je pak můj komentář.
Poděkování za překlad: Roman M
Podcast by Pepik Hipik 