Generál ve výslužbě a prezidentský kandidát Petr Pavel ve své nedávné reakci na článek serveru Novinky.cz uvedl, že si ho jako svého asistenta v první polovině devadesátých let vybral polistopadový ředitel vojenského zpravodajství, bývalý politický vězeň (a můj tatínek) Radovan Procházka. Tato informace je pravdivá a protože tatínek mezi námi už bohužel není, aby o tom hovořil, zkusím tuto mezeru částečně zaplnit několika vzpomínkami já. Činím tak u vědomí, že je to svědectví subjektivní a zprostředkované.
Jak bylo řečeno, tatínek byl někdejším nadporučíkem armády Republiky československé, dlouholetým politickým vězněm komunistického režimu, zakladatelem polistopadových zpravodajských služeb ÚZSI a ÚOÚD (pozdější BIS) a později také plukovníkem a generálem AČR. Jeho příběh je všeobecně znám, pro nás je zde podstatný rok 1993, kdy se po dvou letech v čele obnovené civilní rozvědky ujal postu šéfa ofenzivního vojenského zpravodajství. A tady se jeho příběh proťal s příběhem pozdějšího generála Pavla.
Nevím přesně, kdy se setkali poprvé, pravděpodobně to bylo krátce poté, co se tehdejší podplukovník Pavel vrátil z působení v misi UNPROFOR ve válkou zmítaném Chorvatsku. Tátovu úctu mu zajistil nejen francouzský Válečný kříž, ale především to, čím si toto ocenění vysloužil: podíl na záchraně životů desítek francouzských vojáků na bosenské základně Karin. A také velmi dobrý dojem, který v něm od první chvíle zanechal.
Petr Pavel splňoval tátovu představu o tom, jak by obnovená armáda měla vypadat. Cítil v něm pracovitost, asketismus, osobní statečnost a smysl pro prostou vojenskou čest, tedy vlastnosti, které mu celoživotně konvenovaly. Často a rád o něm mluvil: podle jeho vyprávění působil mladý a energický důstojník v často ospalých a mátožných podmínkách polistopadového generálního štábu jako zjev z úplně jiného světa. Ještě lepší to bylo na vojenských cvičeních, kde svými velitelskými schopnostmi a fyzickou odolností dokázal zastiňovat mnohé vojáky z aliančních zemí.
Nevím, zda se táty tehdy někdo ptal, jestli mu nevadí někdejší členství jeho asistenta v KSČ a jeho minulost v komunistické ČSLA. Nejspíš neptal, protože tehdejší vojenští profesionálové byli s KSČ a s bývalou ČSLA spojeni bez výjimky a i ten největší antikomunista v politickém vedení resortu by zřejmě pokládal za absurdní, aby předmětem kádrování byl zrovna sotva dvaatřicetiletý podplukovník, navíc čerstvě a již ve svobodných poměrech dekorovaný za válečné hrdinství.
Táta by na to nejspíš řekl, že jeho úkolem je zajistit bezpečnost státu proti vnějším rizikům a že je ochoten se při tom opřít o každého, kdo se aktivně nepodílel na komunistické politické perzekuci a u koho lze předpokládat loajalitu vůči nové české demokracii a ochotu za ni riskovat život. Tím spíše pak o člověka, který ji již ve válce tak výrazným způsobem prokázal.
Tatínek, sám pevný odpůrce komunistického režimu, byl ostatně dalek toho, aby vynášel apriorní morální soudy nad každým komunistou. Nikdy nepochyboval o tom, že i mezi jeho nepřáteli mohou být slušní, charakterní a profesně i lidsky cenní lidé. Získat je na svou stranu — na stranu svobody a demokracie — vnímal jako důležitou službu novému demokratickému státu. A také jako službu obecným ideálům lidství, ve které věřil.
Této důvěře Petr Pavel podle všeho dostál znamenitě. Ač se jejich názory někdy rozcházely, respekt, který k sobě chovali, se v čase jen prohluboval.
Prakticky od prvního setkání táta předvídal, že Petr Pavel jednou bude náčelníkem generálního štábu. Když se tato předpověď dlouho po jeho odchodu z armády (v roce 2012) naplnila, přijal to jako potěšující, ale naprosto očekávatelnou věc.
Jejich přátelství trvalo i poté, co táta odešel v roce 1998 ve věku více než sedmdesáti let na odpočinek. Petr Pavel tátu často navštěvoval a ten se na oplátku živě zajímal o jeho vojenskou kariéru. Ve své poslední vůli (sepsal ji v roce 2010, tedy dlouho před vrcholem Pavlovy vojenské kariéry) si táta dokonce přál, aby byl Petr Pavel jedním z hlavních řečníků na jeho pohřbu.
Možná z toho všeho někdo vyvodí, že by dnes Petra Pavla podpořil v jeho prezidentské kandidatuře. Sám bych byl s takovým závěrem spíše opatrný. Táta vnímal armádu apoliticky, ve volbách se rozhodoval podle úplně jiných kritérií a ani osobní přátelství při tom nebylo rozhodující. Usuzovat na jeho postoj v nadcházející prezidentské volbě by byla jen čirá spekulace.
Jedno je ale jisté: pokud by byl tatínek dnes naživu, zastal by se Petra Pavla proti současným útokům na jeho osobní čest, morální integritu a profesionální pověst. Připomněl by jeho kritikům, že statečným a obětavým lidem, kteří sloužili v zahraničních misích a později ve velitelských strukturách NATO, vděčí za relativní bezpečí, ve kterém dnes žijí — protože bez nich bychom se do NATO koncem devadesátých let nedostali.
A řekl by jim, že přeci nelze někoho nechat plazit v bahně při vojenských cvičeních, poslat ho nasazovat krk do bosenské války, udělat z něj náčelníka generálního štábu, nechat ho sloužit v NATO a pak, po třiceti letech služby, které kritici sami strávili v bezpečném závětří, se nad ním chytrácky pohoršovat, protože kdysi býval „bolševickým lampasákem“.
Tato fotografie Radoslava Procházky byla pořízena v roce 1948 na zimním vojenském cvičení na Libavé. Tehdejší nadporučík Procházka byl již pevně rozhodnut proti nastupujícímu komunistickému režimu bojovat.
ℹ️ Zdroj: O vztahu mého otce ke generálu Petru Pavlovi
ÚTOK NA PAVLA REŽÍROVALI BYZNYSMENI S VAZBOU NA RUSKO
Za diskreditačním útokem na prezidentského kandidáta Petra Pavla stojí lidé s byznysovými i politickými vazbami na Rusko. Jejich primární motivací však byla soukromá pomsta.
Téměř dva roky čekali, než připravené informace vypustili na veřejnost. Redakce Neovlivní.cz zkraje roku 2021 poprvé získala svědectví, že se bývalý spolužák Petra Pavla chystá veřejně promluvit o jeho ideologickém smýšlení na studiích.
STANOVISKO GENERÁLA PAVLA K ZAVÁDĚJÍCÍMU ČLÁNKU V DENÍKU PRÁVO
Nechci před pomluvami a manipulativními útoky obhajovat sám sebe. Jsme v kampani a je jasné, že jich bude přibývat. Požádal jsem proto redaktora, aby zveřejnil vyjádření dalších účastníků stejného kurzu, kteří tehdejší události zažili, a mohou je tak pravdivě popsat. Redaktor dostal stanoviska dvou různých spolužáků i s kontakty, ale rozhodl se dát přednost pomluvám od jednoho člověka. Označil stanoviska dalších spolužáků (mimochodem bývalých vysokých představitelů zpravodajských služeb Česka a Slovenska) za nerelevantní a své redakci je ani neposlal. Zveřejním je tedy alespoň touto cestou, protože říkat věci v kontextu považuji za důležité.
Blíží se nám volby prezidenta. Třiatřicet let od sametové revoluce bychom si zasloužili někoho, kdo konečně naváže na Václava Havla, prezidenta obnovitele naší demokratické státnosti. Někoho, kdo není umazaný svou minulostí, natož spoluprací s bolševickým zlem, nebo dokonce stykem s StB. Máme takového kandidáta? Někomu jsou pevně vštípena pravidla, jejich dodržování, řád. Jiný má vrozeno obcházení pravidel, jejich ohýbání a nedodržování. A někdo je od přírody neřád a jakékoliv řády ignoruje.
Může být bývalý komunista prezidentem? Petr Pavel rozdělil historiky
Jasný postoj Petra Blažka způsobil velkou diskuzi. Například důstojník Otakar Foltýn se Pavla zastal. „Chyba generála Pavla spočívala jen v řadovém členství mladého kluka. Jistě chyba, ale ne doživotní. Svým životem a mimochodem i jeho nasazením při záchraně kolegů prokázal více než dostatečně, že je správný chlap,“ myslí si.
Spolužák Petra Pavla: Měl by o sobě říkat pravdu, ale nedělá to
Minulost generála ve výslužbě Petra Pavla (61) není tak průhledná, jak to jeden z favoritů prezidentské volby doposud líčí. Po historiku Petru Blažkovi, který tvrdí, že Pavel o svém životě před listopadem neříká celou pravdu, byť o sobě zveřejnil všechny možné dostupné záznamy, se poprvé rozhodl o Pavlově minulosti promluvit muž, který ho skutečně znal.
Jak to bylo s Petrem Pavlem? Mezi červenými barety byl elitou, říká historik
Spor o minulost armádního generála ve výslužbě Petra Pavla se stal jedním z témat kampaně před přímou volbou prezidenta. Jak moc si jeden z favorizovaných kandidátů zadal jako důstojník armády s totalitním režimem? Rozdílné pohledy nezastává jen laická veřejnost, ale i přední historici. Jeden z nich, vojenský historik a spisovatel Jiří Fidler, v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že Pavlova kariéra byla v některých rysech standardní, jeho služba v elitních armádních jednotkách však rozhodně vybočovala z průměru.
Generál Pavel nikdy nebyl špion. Jeho kariéra po revoluci je obdivuhodná, říká Růžek
„Petr Pavel byl připravován pro funkci zpravodajského důstojníka, ale nikdy se operativní práce neúčastnil. Nemám pochybnosti o tom, že vstoupil do KSČ a že byl zvolen do čela základní organizace, nakonec ale naplnil to, co říkal, a stal se vojenským diplomatem,” míní bývalý ředitel BIS a Vojenského obranného zpravodajství Jiří Růžek.
Jiří Pehe: Komunistická minulost je koule na noze české politiky
Způsob, jakým se vede mediální debata o tom, zda generál ve výslužbě Petr Pavel je vhodným kandidátem na prezidenta, když byl před rokem 1989 coby důstojník Československé lidové armády několik let členem komunistické strany, a dokonce prý absolvoval kurz pro vojenské zpravodajce, zase jednou především ukazuje, jak zmatená kritéria v posuzování minulosti se u nás používají.
📣Hostem M. Koldinské byl arm. gen. v. v. Petr Pavel. Ing. Petr Pavel M.A., armádní generál v. v., náčelník Generálního štábu AČR (2012-2015), jako vůbec první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy předseda Vojenského výboru NATO (2015-2018), držitel Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského vyznamenání, a řádu Záslužné legie, nejvyššího amerického vyznamenání. 📣Doc. Mgr. Marie KOLDINSKÁ, Ph.D. je historička, scenáristka a moderátorka, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s Českou televizí, mimo jiné na pořadu Historie.cs, specializuje se na politické a vojenské dějiny a na problematiku historické paměti. ℹ️ Tato veřejná debata se uskutečnila 2. května 2022 v prostorech projektu Hyb4City CPPT UK v Kampusu Hybernská (Hybernská 4, Praha 1).
Podcast by Pepik Hipik 