Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka
Dobrodružství poznávání
Až na to, že Hugh Laurie knihu dle tiráže napsal v roce 1996, tehdy byl slavný pouze jako jeden ze zlodějů puntíkovaných štěňátek sloužící zlé šéfce módní společnosti.
A na rovinu, pokud by na to nějaký chytrák neudělal vtip na modré síti, nepoznala bych ho ani tam.
Anne Frankovou a její dopisy milé Kitty by měl znát každý, kdo prošel základní školou a alespoň chvílemi tam vnímal. Osud její i její rodiny a dalších ukrytých v zadní části firmy bývalého zaměstnavatele jejího otce je svědectvím přímo z její ruky, pera, duše. Annin deník je totiž mnohem více, než jen pouhá povinná četba a součást školních osnov. Je nesmrtelným svědectvím naděje v lepší osud. Je nekonečně bolestné, že se tato naděje nenaplnila, jako v případě mnoha miliónů dalších osudů.
Neuvěřitelný příběh krutosti, lhostejnosti a odpornosti. Za zástěrkou dobrých úmyslů byla pravda o velkém zisku z otrocké práce dětí a stovky nevinných utýraných k smrti. Tento příběh by nikdy neměl být zapomenut a je hanba, že viníci většinou nebyli nikdy potrestáni.
Kříďák není v principu špatná kniha, ale u titulu, kdy vidíte reklamu v podobě polepů na automobilech i v dnešních dnech, čekáte více. Mnoho knih bez podobného reklamního šílenství má vyšší hodnocení, protože se od něj neočekává tolik. Děj postavený na dvou časových rovinách, neustálé comebacky a „temná tušení“, která vyšumí do prázdna a na konci nezodpovězené kličky děje, bohužel spíše rozčilují. Titul se snaží dodržet tradice Stephena Kinga, navzdory snaze pokulhává i za jinými knihami tohoto žánru. Přehnaná propagace knihy na úkor obsahu opravdu knize škodí.
Knihu jsem si vzala jako naději na skutečného průvodce na cestu po Rumunsku a inspirovaly mě k tomu krásné černobílé fotografie v knize. Knihu jsem opravdu začala (vpravdě, na-přeskáčku), číst až na cestě a hodně jsem se nasmála. Autor dostal očividně jednu přesnou cestu nalajnovanou režimem s tajnými v patách a z toho musel vytěžit více než 300 stran vyprávění o zemi, kterou ani nesměl skutečně poznat. S ohledem na nelehkou dobu a upřímnou snahu autora nepadat jen do chvály režimu nelze hodnotit skutečně nízko, ale spíše než sonda do zvyků a geografických zajímavostí Rumunska se jedná se naivní vzpomínku na cynické časy, kdy se nesmělo nikam jezdit, ale musely se vydávat cestopisy.
Temná sonda do duše dítěte pozůstalém po vraždě mladšího bratra a sebevraždy matky. Kniha sleduje osud devítileté Elišky, která se vyrovnává s nálezem dvou mrtvých těl svých nejbližších a pátrá po nezodpovězené otázce proč. V dospělosti se rozhodne otevřít třináctou komnatu rodinné historie aniž by tušila, že její matka má i po smrti moc pomalu jí ničit život. Pátrání se stane její obsesí a náhle si již sama není jistá, jak daleko je ochotná zajít a zda si vůbec přeje své kroky zastavit…
Cena facky je opravdu malá, útlá a nenápadná knížečka. Příběhy v ní jsou však silné, plné bolesti a většinou končí smířením. Smířením obětí se svými trapiteli a vrahy, smířením z daní za dobu, kdy se dle soudruhů měli všichni mít dobře, ale platit za to měli jen někteří. Mnohdy daň nejvyšší. Kolektivizace venkova je dosud palčivé téma, protože pamětníci stále žijí a ne vždy mají čisté svědomí. Tenkrát to bylo tak a tak a my jsme museli… Za komunistu… Pohled z druhé strany, vyprávění obětí, na kterých se „muselo“ páchat bezpráví a museli být v zájmu kolektivního blaha zbaveni domova, rodiny i zázemí a bez důstojnosti potrestáni za zločin tradice rodiny v sedlačení, je jedním z nejsilnějších souborů příběhů, jaký se mi dostal do rukou. Na tyto zločiny by se nemělo nikdy zapomenout a je nutné stále připomínat, že svoboda je křehká věc a vždy závisí jen na možnosti jiného prosadit kolektivní zvůli k vlastnímu prospěchu. A to se může stát kdykoliv znovu.
Hořící stromy autorky Kristiny Ohlsson jsou skutečně výtečným čtením. Děj jednoduchý a přitom zápletka nenudí, hororové prvky, ovšem nikoliv přeplácaná nadpřirozenost. Postavy uvěřitelné a jejich bolest skutečná, že jim toužíte pomoci, ale příběh kráčí neúprosně daným směrem. Doufáte za ně, věříte.
Děj samotný není nijak složitý, před deseti lety došlo v městečku k několika únosům, poslední si musel prožít mladý Lucas, byl však natolik těžce únoscem zraněn, že ztratil rok paměti včetně vzpomínek na únos samotný. Po letech se však odhodlal k návratu do míst svého dětství a nadějí s nadějí, že se mu podaří vzpomínky opět vyvolat. Netuší však, co vše svým návratem vyvolá ve skutečnosti.
Strašák autora Franka Goldammera vystavuje příběh v kulisách válečných Drážďan. Těmito se v roce 1944 začíná prohánět zvrhlý vrah, který za sebou nechává bestiálně umučené ženy. Práci má jednoduchou, času při poplaších vyhlášených při náletu dost a válečné tažení za vítězství Německa je na prvním místě, podezření na řádění sériového vraha tudíž nemá větší váhy. S tím se však odmítá smířit vyšetřovatel Heller, který navzdory době i nedostatku všeho a všech neúnavně pátrá po totožnosti zvrhlého spoluobčana. Osudné datum města se však neúprosně blíží…
Situační horor z prostředí trajektu, aneb kterak se může z pařby na hladině Baltského moře stát velmi nakažlivá zábava… Ze začátku je problém se v množství postav vyznat, ale některé se opakují a jiné zase vlivem děje na palubě ubývají, proto od poloviny knihy už není problém se v ustálené partě orientovat. Není to nejlepší kniha v žánru hororu, ale pokud už jste na trajektu pluli a odpadne Vám tak nutnost složitě si představovat prostředí i atmosféru knihy, čeká Vás zajímavá jízda po ledových vlnách se zubatými potvorami v zádech. A pokud jste nepluli a máte bujnou fantazii, poletíte raději letadlem… Zajímavá četba, pokud příliš nečekáte a Vaším cílem je jen odreagovaní mimo červenou knihovnu.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka