Anne Frankovou a její dopisy milé Kitty by měl znát každý, kdo prošel základní školou a alespoň chvílemi tam vnímal. Osud její i její rodiny a dalších ukrytých v zadní části firmy bývalého zaměstnavatele jejího otce je svědectvím přímo z její ruky, pera, duše. Annin deník je totiž mnohem více, než jen pouhá povinná četba a součást školních osnov. Je nesmrtelným svědectvím naděje v lepší osud. Je nekonečně bolestné, že se tato naděje nenaplnila, jako v případě mnoha miliónů dalších osudů.
Nebýt čtenářské výzvy, k přečtení této knihy bych se nedokopala. Ne že bych o její existenci nevěděla, ale nějak stále nebyla ta správná nálada na ponoření do nepříliš optimistického čtení o pocitech mladé Anne a příběhu jednoho ukrývání. Navíc, když mi konec řekli už na základce. Zase.
Ale oslovení „Milá Kitty“ jsem někdy někde v čítance už zahlédla a při mém zájmu o druhou světovou válku a koncentrační tábory jako takové by byla hanba knihu vynechat. Tak tedy díky, čtenářská výzvo.
Kniha se skládá z deníkových zápisů na počátku třináctileté Anny M. Frank a mapuje její život až po její patnácté narozeniny, respektive chvíli po nich, kdy nějaká hnojná krysa z okolí jejich úkrytu vyzradila Němcům podezření na ilegální obyvatele ve firmě Opekta, kde Annin otec pracoval a jejíž někteří zaměstnanci udržovali Anninu i další rodinu a jednoho mrzoutského zubaře naživu. Celkem osm ukrytých lidí.
A právě osudy a každodenní příhody, hádky, spory, vtipy, usmiřování a více či méně úsměvné situace Anna popisuje mnohdy s lehkostí a jindy s těžkou depresí.
Nelze se jí divit. S dívkou mlátí puberta, židovský původ i ponorková nemoc z ostatních obyvatel tzv. „zadního domu“ a mnohé dny jsou pro ni utrpením. Anna je však dítětem energickým a optimistickým a i přes všechny potíže si zachovává jasnou mysl a na všem zlém dokáže najít zrnko dobra a toho se držet.
Až do posledního zápisku Anna věří v brzké vysvobození z rukou Angličanů, opětovné usednutí do školních lavic a nový život pro všechny. Vykresluje svou budoucnost a život po válce v krásných barvách a při čtení těchto veselých řádků nelze necítit lítost nad zmařeným osudem talentované dívky, která nedostala šanci úplně dospět a splnit si své sny. I sny jiných.
Pro zvláštní umocnění příběhu doporučuji si po přečtení přibližně padesáté stránky najít více o následném osudu Anny a Margot, o to hůře se pak deník sice čte, ale hrůzy i okovy doby, jež platily jen pro některé, se chápou ještě lépe. Sice je to trochu masochismus, ale mě to třeba ještě více otevřelo oči a čtení dostalo trochu nepříjemnou pachuť. Po mastném kouři.
Anna nikdy nedostala možnost svůj deník dopsat, plně zredigovat a stát se slavnou spisovatelkou a bojovnicí za své sny a touhy, díky jejímu otci a mnohým dalším je ale možné si alespoň kousek jejího života přečíst přímo z jejího pera.
Je škoda tuto šanci minout, když se tak snadno nabízí. A skutečně není třeba čekat na popostrčení od takových banalit, jako je zmíněná čtenářská výzva.
Podcast by Pepik Hipik 