Zašlápnuti do oranice rudým škrpálem

Cena facky je opravdu malá, útlá a nenápadná knížečka. Příběhy v ní jsou však silné, plné bolesti a většinou končí smířením. Smířením obětí se svými trapiteli a vrahy, smířením z daní za dobu, kdy se dle soudruhů měli všichni mít dobře, ale platit za to měli jen někteří. Mnohdy daň nejvyšší. Kolektivizace venkova je dosud palčivé téma, protože pamětníci stále žijí a ne vždy mají čisté svědomí. Tenkrát to bylo tak a tak a my jsme museli… Za komunistu… Pohled z druhé strany, vyprávění obětí, na kterých se „muselo“ páchat bezpráví a museli být v zájmu kolektivního blaha zbaveni domova, rodiny i zázemí a bez důstojnosti potrestáni za zločin tradice rodiny v sedlačení, je jedním z nejsilnějších souborů příběhů, jaký se mi dostal do rukou. Na tyto zločiny by se nemělo nikdy zapomenout a je nutné stále připomínat, že svoboda je křehká věc a vždy závisí jen na možnosti jiného prosadit kolektivní zvůli k vlastnímu prospěchu. A to se může stát kdykoliv znovu.


Výzva některých nakladatelství k nákupu knih, abychom je takzvaně zachránili mě zaujala. Ne, že bych měla pocit, že to nějak pomůže, ale když už má mít nákup knih nějaký účel, tak proč ne a já se podívala po kouscích vydavatelství Kniha Zlín, pro které mám slabost.

A našla jsem. Knihu, o které jsem netušila, která se ke mně nijak nedostala a nebýt prohledávání malého e-shopu, nikde jsem ji ani nezahlédla. Ale kniha existuje a je stále dobře, že takové knihy jsou. Jen by mohly být více vidět…

Cena facky je malá knížečka, tak malá, že kdybych na ni chtěla navléknout svůj látkový obal na knihy, působila by dojmem mladšího sourozence, který podědil po bráchovi teplákovku. Ale silná je jako rodinný otloukánek a příběhy v ní obsažené šokují stále a pořád. Což je dobře.

Od toho jsou psané. Aby se stále vědělo, že dobře nebylo. A pokud ano, čím to bylo vykoupeno.

Procesy lidových soudců a jejich přístup ke „spravedlnosti“ (ta slova se snad ani nedají napsat v jedné větě), je znám, a i když toto téma není veřejně tak propírané, jak by mělo, protože zasloužilí soudruzi stále ještě prskají, naštěstí hovorům o těchto událostech již zabránit nemohou. V knize je přiblížen fenomén „kulaků“ a jejich rodin a v krátkých statích je z různých pohledů přiblížen stále stejný zločin.

Vyvlastnění majetku po šikanování ze strany loutkových úřadů, psychické zdeptání rodin i jednotlivců a po otřesných exekucích a dalším týraní bolestný odchod okradených z tohoto světa, jež jim byl jen utrpením pro blaho lidu. Zejména samostatně neschopných soudruhů bez svědomí a znalosti gramatiky (už procesy s Miladou Horákovou jsou přehlídkou omezených schopností, sedláci to neměli jiné). Ale postupně…

První příběh začíná koncem. Manželka sedí u svého umírajícího manžela a po jeho skonu vzpomíná na život v trápení, bolesti a strachu, který jim kolektivizace přinesla. Obzvláště smutné jsou příběhy zničených zvířat, ke kterým sedláci přistupovali s úctou a láskou a soudruzi, kterým nepatřila do rukou ani motyka, je sedlákům sebrali a vzpínající je nacpali do aut, na polích zničili a do několika let v bolestech poslali na jatka. Ještěže pak v rámci modernizace ničili už jen traktory… A právě příběh lásky jejího manžela k tažnému koni Furinovi, který jej i po své smrti stále potkával ve snech, je jeden z nejsmutnějších momentů vyprávění smířené ženy. Vzdala svůj vztek i bolest. Milované jí to už nevrátí.

Obzvláště silný je příběh krabice od nugátového dezertu nalezené v trámoví restituovaného statku. Začíná předvoláními, pokračuje rozsudky, protínají jej zdravotní zprávy a dopisy otce rodiny z vězení a končí postupně vkládanými úmrtními listy. Syna zabila „nehoda“ u PTP, matku do několika let nedostatečně léčené srdce a žal. Otec pak zůstal po emigraci dcery sám, v domě propadlém státu, ze kterého jej právě stát jako řádný hospodář, kázal vystěhovat. Protože jeho majetek opět propadl státu, ale to už znal, to už zažil. Celý jeho život propadl státu…

Poslední příběh je k nalezení jen v doplněném vydání, kdy autor dostal reakce čtenářů. Mrazivé jak popisovaná doba sama. Kdy mu někteří spílali, jak vše bylo jinak, jak bylo za komunistů dobře a jak si to někteří aktéři vyprávění zasloužili. K tomuto již nemá cenu více říkat, ale ohlasy byly naštěstí dle autora i rozumné. A jeden z nich byl příběh. Tehdy dítěte, nyní ženy s duší plnou strachu a nepochopení. Kdy se s maminkou krčily pod peřinou, kdy v noci zabušili cizí muži na dveře, kdy vyvlekli jejich staříčka z výminku. Kdy ony držely klíče ve dveřích se sestrou, aby jim venku nebyly k ničemu šperháky a jak maminku v hrůze děti zamkly do komory. Tatínka jim vzal koncentrační tábor za války, nechtěly přijít ještě o maminku. Jenže děti nenapadlo, že okno je také cesta, tak se skrze střepy a křik dostali dovnitř velcí muži v černých kabátech a odvlekli je. Tak jak byly, nesměly si vzít nic. Soudruh s pistolí to řekl mamince jasně. Skončily v dětském domově, maminka v blázinci a než se sešly znovu v ruině výminku s výhledem na zničený statek, kde bydlel soudruhy dosazený nájemník a vyhrožoval jim zabitím, trvalo to dlouho. Staříček už nepřišel. Srdce se mu zastavilo brzy po násilném odchodu.

Každý z těch příběhů ukazuje otřesné svědectví. Kniha je zaměřená výhradně na sedláky, „kulaky“, a kolektivizaci venkova. Ale takové vyprávění, jen o krádeži jiného majetku, se dá najít i v jiných odvětvích, které si soudruzi potřebovali přivlastnit, protože sami neuměli vytvořit nic a ničit už taky neměli co. Právo vykládané všemi možnými způsoby a tresty podle aktuální nálady soudce, který na odvolání proti pokutě reagoval vyvlastněním celého majetku, k tomu se zpětně nedá již mnoho říct.

Jen jediné, nikdy se nesmí zapomenout a kniha Cena facky je jedním z úžasných svědectví, jaké by se mělo lidem rozdávat, předčítat z něj a pokaždé, kdy zazní, jak bylo za komunistů dobře, tak jím dotyčného praštit přes hlavu. V tom je škoda, že je spisek tak maličký, ale síly a bolesti je v něm schováno jako v nejtlustší bichli.

Děkuji autorovi a jemu podobným, že se nebojí mluvit o hnusné minulosti, kterou se snaží schválně dosud žijící účastníci zapomenout a spoléhají na to, že jejich oběti jsou dost vystrašené nebo už mrtvé, aby jejich řečem o rudém blahu nebyla protiváha. Jenže ona díky bohu stále je a každý takový útlý spisek má protiváhu deseti blahořečících soudruhů. Proto je potřeba o tomto mluvit stále, nezapomínat a hlavně, oponovat.

Protože nejen časy nacismu už se nesmí vrátit, ale ani časy soudružského blaha, které bylo pouze pro někoho. A za příliš vysokou cenu.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s