Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka
Dobrodružství poznávání
Moje nejoblíbenější verze Carminy Burany, která mi připomíná ty nezapomenutelné chvíle, které jsem strávila jako spánkově deprivovaná matka malých dětí 🙂
Symfonický orchestr ze Sydney vypsal soutěž „Řekněte to Carminou“ a vyzval Australany aby vytvořili nový text. Matthew Hodge, otec 3 dětí ze Sydney, poslal do soutěže svou verzi „Óda pro spánkově deprivované rodiče a jejich terorizující batolata“. Jeho verze získala nejvíce hlasů a vyhrála.
Jsem obdivovatel Elona Muska. Podobně, jako Einsteina, Newtona, Teslu, Galilea… Jenomže tihle lidé mají společnou i mimořádnou sociální idiocii. Nebo přinejmenším podivnost. Takže mě od začátku jímala hrůza z představy, že zrovna Elon ovládne Twitter. Při aktualizaci rešerší k tomu naslibovanému článku o (a)sociálních sítích jsem narazil na první signály, že tohle s ním bude extra jízda. Je to čerstvé, stále se to děje, tak vás nenechám čekat než to celé dopíšu:
Přírodní látka s vůbec nejsilnějším protinádorovým působením, tak bývá často popisován kurkumin obsažený v běžně dostupném koření a mnoha doplňcích stravy. Ty jsou běžně prodávány se sliby, že pomohou řešit celou škálu zdravotních problémů, od artritidy, přes trávicí obtíže, nadváhu, až po mnohá onkologická onemocnění. Jenže to, že se jedná o původem přírodní látku, automaticky neznamená, že je bezpečná. Nový článek publikovaný v Americal Journal of Medicine upozorňuje na riziko vážného poškození jater v důsledku užívání kurkuminu.
„Přivítali jsme Rusy trojnásobnými cenami za byty, taxíky a jídlo,“ říkají Gruzínci. „To je dokonalá příležitost, abyste si na nich vydělali. Stydět by se měli oni, že nás okupují, ale nestydí se. Když je naše vláda bere jako turisty, tak je budeme jako turisty také kasírovat.“
Patnáctý den poté, co Putin oznámil „částečnou“ mobilizaci, jdu na schůzku s názvem „Lékárnička první pomoci pro nové návštěvníky v Gruzii“. Je čtvrtek, osmnáct hodin, v Tbilisi pomalu začíná večer a s ním i noční život. Setkání se koná v „Domě“ na ulici Betlemi, v centru staré čtvrti Sololaki. „Dom“ je ruská organizace, která vznikla v posledním půlroce. Založil ji Max Ivancov, petrohradský aktivista, se kterým jsem se seznámila v březnu.
Generál ve výslužbě a prezidentský kandidát Petr Pavel ve své nedávné reakci na článek serveru Novinky.cz uvedl, že si ho jako svého asistenta v první polovině devadesátých let vybral polistopadový ředitel vojenského zpravodajství, bývalý politický vězeň (a můj tatínek) Radovan Procházka. Tato informace je pravdivá a protože tatínek mezi námi už bohužel není, aby o tom hovořil, zkusím tuto mezeru částečně zaplnit několika vzpomínkami já. Činím tak u vědomí, že je to svědectví subjektivní a zprostředkované.
Obracený půlměsíc pánů Hanzelky a Zikmunda je jeden z řady cestopisů, které vyšly a vzešly z jejich cest po světě, do jakého jim tehdy bylo dovoleno jet a o kterých psát. Tento konkrétně pojednává o cestě přes Balkán až do dalekého Orientu. Byť jejich úplně první cesta započala spíše jako obchodní, s ohledem na změnu poměrů za jejich nepřítomnosti se pak z pánů stali ryze autoři cestopisů v rámci cestami za poznáním nejenom socialistického přátelství. Jejich svědectví však dává mnohem více, než ideologickou masírku a sepsané zápisky navždy zůstanou nesmírně zajímavým svědectvím o životě v dodnes dalekých zemích v časech, kdy byly mnohem nedostupnější, než je tomu dnes. Jejich odkaz přežil nejenom období totality i následnou změnu poměrů a budí zájem u dalších generací. Což je jedině dobře a já pevně doufám, že tomu tak bude i nadále.
Duna autora Franka Herberta je stále aktuálním poselstvím o světě, kde se voda stává vzácnou a jen málo dostupnou komoditou a vše podléhá tlaku na těžbu zázračného koření, látky, která prodlužuje život, modrají po ní oči a každý národ s ní dokáže velké věci po svém. Příběh rodiny Atreidů přicházejících na planetu Arrakis vystřídat zlotřilé Harkonneny s poněkud naivní vizí překračuje svou dobu a ať již se čtenář podívá na jakoukoliv linii příběhu, nalezne spojitost až do současnosti. Problém s dostupností vody klepe na dveře i u nás stejně jako války o cenné komodity, které naše planeta vydává. Hlas vypravěče se tedy může zdát mnohdy trochu protivný, ale o to zajímavější. Příběh mladého Paula, který se musí vyrovnat s úlohou, jež nenaleží jeho věku ani zkušenostem a osudem, jaký mu byl dán ještě před jeho narozením, však zajímá čtenáře či diváky dodnes, a to i díky novému filmovému zpracování, o něco stravitelnějšímu masám než počin Davida Lynche.
Seznam sedmi patří mezi skvělou akční duchařinu, která i když nerozvine všechny potenciály nastíněných dějových linek, strhne čtenáře s sebou až do samého závěru. Jednotlivé postavy se svou osobností Vám přirostou k srdci a žijete s nimi jejich příběh a prožíváte veškerá příkoří. A to s mrazením v zádech, protože děsivá atmosféra knihy je vykreslena skutečně mistrně. I když se dnes jedná už o starší knihu, stále stojí za to se po ní podívat a užít si ji.
Jestli jste se někdy ptali, proč Rusové neprotestují více, @e_u_gen vám to dost názorně vysvětlí: Takto vypadají ruští policejní těžkooděnci. Na rozdíl od otrhané domobrany, kterou jste viděli ve zprávách, jsou tyto interní jednotky skvěle vybaveny.
Ale proč? Proč je Putin potřebuje? A jak to souvisí s ruskými volbami a vývozem plynu?
Kniha Puls nemocnice autora Štěpána Neuwirtha je přepracovaným vydáním jeho původní knihy Tep nemocnice, která byla doplněna o další příběhy a myšlenky. Autor postupuje jednotlivými odděleními Fakultní nemocnice Ostrava a nechává promlouvat lékaře i sestry o zkušenostech ze své praxe. Nejedná se však o suchopárný příliv pojmů a termínů, ale o lidské příběhy plné bolesti. Vyslechnete příběhy dětí mučených svými rodiči, příběhy autonehod zaviněnými alkoholem a nezodpovědností, kdy umírali nevinní, vyprávění o sobeckosti a agresi namířené proti zdravotníkům jako hromosvodu frustrace pacientů. Je to těžké čtení o hnusu lidské mysli. Ale pak blýskne paprsek světla a přijdou vyprávění i úsměvná, nadějná, o dobrých koncích a šťastných setkáních. Vzpomínky plné naděje. Puls nemocnice je těžká kniha. Vůbec ne odpočinková. Ale zhltnete ji v průběhu několika dnů a věřím, že se k ní budete vracet. Ne pro to čtení o zlobě a beznaději. Ale pro všechnu tu naději a krásu, která se ve vyprávěních skrývá.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka