Kdysi bylo potřeba studovat medicínu, biologii nebo fyziku celé roky, aby člověk mohl zasvěceně hovořit o složitých vědeckých otázkách. Dnes někdy stačí desetiminutové video na internetu, několik příspěvků na sociálních sítích a neotřesitelné přesvědčení, že všichni odborníci jsou vedle. Vítejte ve světě, kde sebevědomí občas nahrazuje znalosti a osobní názor se vydává za vědecký důkaz.
Internet přinesl lidstvu mimořádnou možnost. Nikdy v historii jsme neměli tak snadný přístup k vědeckým studiím, odborným publikacím, univerzitním přednáškám a výsledkům výzkumů. Jenže spolu s tím vznikl i pozoruhodný společenský fenomén: člověk, který ještě včera netušil, co je spike protein, dnes vysvětluje molekulárním biologům, že celý život špatně chápali genetiku.
A nejde zdaleka jen o medicínu. Podobné samozvané odborníky najdeme v klimatologii, epidemiologii, fyzice, psychologii i ekonomii. Jejich společným znakem nebývá nedostatek vzdělání samotný, ale přesvědčení, že vlastní názor má stejnou nebo dokonce vyšší hodnotu než dlouhodobě ověřované vědecké poznatky.
Psychologie zná jev označovaný jako Dunningův–Krugerův efekt. Výzkumy ukazují, že lidé s nízkými schopnostmi v určité oblasti mohou mít problém správně posoudit vlastní výkon a znalosti. Neznamená to, že každý nevzdělaný člověk automaticky přeceňuje své schopnosti nebo že každý sebevědomý diskutér trpí tímto efektem. Přesto jde o užitečný příklad toho, jak obtížné může být rozpoznat hranice vlastního porozumění.
Vědec, který se dvacet let věnuje imunologii, často odpoví: „To zatím přesně nevíme, potřebujeme další výzkum.“
Člověk, který včera zhlédl tři videa o očkování, má jasno: „Všechno je to podvod a já vám vysvětlím, jak to skutečně funguje.“
Rozdíl je přitom zásadní. Odborník zpravidla ví, kolik otázek zůstává nezodpovězených. Samozvaný expert někdy ani netuší, že nějaké nezodpovězené otázky existují. Vědecká nejistota pro něj není projevem poctivosti, ale důkazem, že vědci ničemu nerozumějí. Zato jeho vlastní absolutní jistota má být důkazem pravdy.
Když fakta nesouhlasí, tím hůř pro fakta
Jedním z největších problémů dezinformací a misinformací není samotná neznalost. Je jím způsob, jakým někteří lidé zacházejí s informacemi, které odporují jejich přesvědčení. Psychologové tento mechanismus spojují mimo jiné s konfirmačním zkreslením. Člověk má tendenci vyhledávat, přijímat a pamatovat si především informace, které podporují jeho dosavadní názor.
Pokud například někdo pevně věří, že očkování způsobuje určité onemocnění, může ignorovat rozsáhlé epidemiologické studie, které takovou souvislost nepotvrzují. Jakmile však narazí na jednotlivý příběh, neověřený graf nebo metodologicky slabou studii, okamžitě získává pocit, že objevil rozhodující důkaz. Najednou není důležité, kolik lidí bylo sledováno, zda existovala kontrolní skupina, jak výzkumníci pracovali s dalšími rizikovými faktory nebo zda výsledky potvrdily nezávislé týmy. Důležité je jediné: Studie říká něco, co chci slyšet. A pokud to ve skutečnosti neříká? Nevadí. Stačí přečíst nadpis, vytrhnout jednu větu z kontextu a zbytek si přizpůsobit.
Vědecká studie jako švédský stůl
Zvláštní kategorií internetových odborníků jsou lidé, kteří se rádi ohánějí vědeckými studiemi, ale jejich obsah často nepochopili nebo vůbec nečetli. Z rozsáhlého výzkumu si vyberou jednu tabulku, z tabulky jedno číslo a z čísla vytvoří senzační závěr. Pokud například studie zjistí statistickou souvislost mezi dvěma jevy, okamžitě ji prezentují jako důkaz příčinného vztahu. Jenže korelace není automaticky kauzalita.
Když například zjistíme, že lidé, kteří častěji navštěvují lékaře, mají více diagnostikovaných nemocí, neznamená to, že návštěvy lékaře tyto nemoci způsobují. Podobně ani skutečnost, že se zdravotní problém objevil po očkování, automaticky neprokazuje, že jej očkování vyvolalo. Časová následnost sama o sobě není důkazem příčiny. Vědecké poznání totiž nefunguje jako výběr oblíbených bonbonů. Nemůžeme si ponechat jen výsledky, které nám chutnají, a ostatní zahodit. Přesto se přesně to v internetových diskusích často děje.
Používat vlastní rozum je samozřejmě správné. Kritické myšlení je jedním ze základních předpokladů vědeckého poznání. Jenže kritické myšlení neznamená automaticky odmítat všechno, co říkají odborníci. Znamená také umět kriticky posuzovat vlastní přesvědčení. Skutečně kriticky uvažující člověk se ptá, odkud informace pochází, jak byla ověřena, zda existují alternativní vysvětlení a co by mohlo jeho vlastní názor vyvrátit.
Naproti tomu člověk, který automaticky odmítá každou studii odporující jeho přesvědčení, ale bez výhrad přijímá anonymní příspěvek na sociální síti, neprojevuje mimořádnou nezávislost myšlení. Pouze vyměnil jednu domnělou autoritu za jinou. A tou novou autoritou může být někdo, kdo má kvalitní mikrofon, dramatickou hudbu v pozadí a velmi omezené znalosti biologie.
Odborné vzdělání není zárukou pravdy. Jeho absence ale také není výhodou
Tady je důležité zdůraznit jednu věc. Člověk nemusí mít vysokoškolský diplom, aby dokázal správně pochopit vědeckou studii, upozornit na chybu odborníka nebo položit důležitou otázku. Historie vědy zná případy, kdy lidé mimo zavedené akademické prostředí přispěli k významným objevům. A také případy, kdy se uznávaní odborníci mýlili. Věda není soutěž akademických titulů. Je to způsob systematického ověřování tvrzení.
Rozdíl však spočívá v ochotě učit se, respektovat důkazy a připustit vlastní omyl.
Člověk bez odborného vzdělání může být mimořádně dobře informovaný. Stejně tak může být člověk s diplomem šiřitelem nesmyslů.
Problém tedy není v tom, že někdo nemá titul. Problém nastává ve chvíli, kdy nedostatek znalostí nahrazuje přehnanou jistotou a odmítá všechno, co jeho přesvědčení zpochybňuje.
Největší nepřítel dezinformátora? Věta „Mýlil jsem se“
Vědecké poznání se neustále vyvíjí. Některé hypotézy se potvrzují, jiné se vyvracejí. Nové důkazy mohou změnit dosavadní doporučení a někdy zásadně přepsat naše chápání světa. To není slabina vědy. To je její největší přednost. Vědec může po novém výzkumu říct: „Naše původní předpoklady nebyly správné.“ Člověk pevně připoutaný ke svému přesvědčení však někdy reaguje jinak. Když jeho tvrzení neobstojí, nevzdá se ho. Pouze změní vysvětlení, proč mu máme stále věřit. Pokud důkazy chybějí, jsou údajně utajované. Pokud důkazy tvrzení vyvracejí, jsou zmanipulované. Pokud se shodnou nezávislí odborníci, je to důkaz spiknutí.
Takové přesvědčení se postupně stává prakticky nevyvratitelným. Ne proto, že by bylo pravdivé, ale protože jeho zastánce odmítá připustit jakýkoliv výsledek, který by mohl ukázat opak.
Věda nepotřebuje naši víru. Potřebuje důkazy.
Nikdo nemusí slepě věřit vědcům, lékařům ani vědeckým institucím. Zpochybňování zavedených představ je přirozenou a nezbytnou součástí vědeckého pokroku. Jenže zpochybňovat odborné závěry znamená předložit lepší argumenty a kvalitnější důkazy. Nestačí prohlásit, že tisíce výzkumníků po celém světě něčemu nerozumějí, protože jeden člověk na internetu dospěl k jinému názoru.
Máme přístup k většímu množství vědeckých poznatků než kterákoliv generace před námi. Přesto někteří lidé využívají tento přístup především k tomu, aby hledali důvody, proč vědeckým poznatkům nevěřit. Samozřejmě, každý má právo na vlastní názor. Ale vlastní názor není automaticky vlastním vědeckým objevem. A pokud někdo po dvaceti minutách na internetu zjistí, že se celá světová vědecká komunita desítky let mýlí, existují přinejmenším dvě možnosti. Buď právě učinil jeden z největších objevů moderní vědy. Nebo by si měl přečíst ještě něco dalšího. Nejlépe celou studii. Nejen její nadpis.
Jak obtíže s rozpoznáním vlastní neschopnosti vedou k přehnanému sebehodnocení.
https://psycnet.apa.org/doiLanding?doi=10.1037%2F0022-3514.77.6.1121
Konfirmační zkreslení: všudypřítomný jev v mnoha podobách
https://journals.sagepub.com/doi/10.1037/1089-2680.2.2.175
Zdroj: Iniciativa Sníh
