Jak se holub dokáže vrátit domů i z velké dálky, když nevidí slunce a krajina mu moc nepomáhá? Právě to je jedna z velkých záhad biologie. Nová studie publikovaná v časopise Science přichází s překvapivým vysvětlením: důležitou roli by mohly hrát imunitní buňky v játrech, které obsahují železo a mají zvláštní magnetické vlastnosti.
Vědci se zaměřili na takzvané makrofágy — buňky, které v těle mimo jiné uklízejí staré červené krvinky. Při tom v sobě hromadí železo. A právě tohle železo podle autorů může způsobovat, že se buňky chovají jako velmi jemné „magnetické senzory“, schopné reagovat na zemské magnetické pole.
To nejzajímavější je, že výzkumníci nenašli nejsilnější magnetický signál v zobáku, oku ani v mozku, jak předpokládaly některé starší teorie, ale v játrech. Právě tam objevili vysokou koncentraci železem naplněných buněk a následné analýzy ukázaly, že jde skutečně o makrofágy.
Autoři navíc zjistili, že tyto buňky leží velmi blízko nervových vláken. To je důležité, protože pokud by se opravdu podílely na vnímání magnetického pole, musely by informaci nějak předat nervové soustavě a dál do mozku. Studie tedy nenabízí jen zajímavý nápad, ale i možné anatomické vysvětlení, jak by takový systém mohl fungovat.
Pak přišel nejdůležitější test: co se stane, když se tyto buňky dočasně odstraní? Vědci trénovali 34 poštovních holubů na návrat po trase dlouhé 19 kilometrů a části z nich pak pomocí clodronátu dočasně vyřadili jaterní makrofágy. Výsledek byl nápadný: když byla zatažená obloha, holubi bez těchto buněk ztráceli svou obvyklou orientaci. Když ale bylo vidět slunce, orientace zůstala zachovaná, což naznačuje, že za dobrých podmínek dávají ptáci přednost jiným navigačním vodítkům.
Jinými slovy: holub zřejmě nepoužívá jen jednu jedinou navigační metodu. Když má k dispozici slunce nebo viditelné orientační body, pomohou mu ony. Když jsou ale tyto informace omezené — například za zatažené oblohy — může více spoléhat na magnetické pole Země. A právě tehdy se podle této studie mohou do hry zapojit železem nasycené makrofágy v játrech.
Pro biology je to velká věc. Dlouhá desetiletí se vedou spory o to, jak vlastně ptáci magnetické pole vnímají. Objev, že by se na tom mohly podílet imunitní buňky, je překvapivý a mohl by znamenat výrazný posun v tom, jak o zvířecí orientaci přemýšlíme. Samotní autoři mluví o dříve neznámém mechanismu magnetického vnímání u zvířat.
Zároveň je ale fér dodat, že studie tuto myšlenku navrhuje jako velmi silnou hypotézu podloženou experimenty, nikoli jako definitivně uzavřenou kapitolu. I v doprovodném univerzitním textu se mluví o tom, že pokud se tento mechanismus potvrdí i v dalších výzkumech, šlo by o skutečný posun v chápání orientace živočichů.
Studie: SCIENCE
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 