Mgr. Lucie Fremlová (www.luciefremlova.co.uk) pracuje s romskými komunitami již přes dvacet let. Více jak deset působí jako nezávislá konzultantka a pracuje s romskými komunitami po celé Velké Británii. Je hlavní autorkou pilotní výzkumné studie z roku 2011, kterou vydal Romský vzdělávací fond pod názvem Od segregace k inkluzi: romští žáci ve Velké Británii a výzkumné studie o situaci romských komunit v Anglii z roku 2009, kterou vypracovala pro britské ministerstvo školství.
Lucie Fremlová pracuje na pomezí akademické obce, sociálních hnutí a politiky. Její osobě blízký transdisciplinární výzkum se zaměřuje na etnické, „rasové“, sexuální a genderové identity, zejména ve vztahu ke queer Romům. Ve svém inovativním teoretickém přístupu kombinuje intersekcionalitu s queer teorií. Její článek „LGBTIQ Roma and queer intersectionalities: the lived experiences of LGBTIQ Roma“, publikovaný v roce 2019 v časopise European Journal of Politics and Gender, získal ocenění Council for European Studies Gender and Sexuality Research Network Best Article Award za rok 2019. Její článek „Non-Romani researcher positionality and reflexivity: queer(y)ing one’s privilege“ byl nejčtenějším článkem publikovaným v roce 2019 v 1. čísle 2. ročníku časopisu Critical Romani Studies Journal.
Největší ukrajinskou romskou komunitou jsou Servos nebo Servitka, kteří si někdy říkají ukrajinští Romové a jejichž dialekt romštiny je úzce spjat s ukrajinštinou. Nejstarší zmínka o přítomnosti Romů na Ukrajině je z 15. století. V té době byla většina území moderní Ukrajiny součástí Velkoknížectví litevského. Tradiční řemesla Romů, jako je kovářství a výměnný obchod, se těšila značné popularitě mezi místními neromy. V letních měsících skupiny Romů migrovaly z vesnice do vesnice a zimu trávily v domovech místních obyvatel.
Na konci 16. století, kdy se tato území dostala pod kontrolu Království polského v rámci Polsko-litevské unie úřady nařídily vyhnání Romů z vévodství. Mnoho Romů ze severozápadu Ukrajiny, zejména z karpatské oblasti, bylo nuceno přesídlit do řídce osídlených stepí na jihovýchodě moderní Ukrajiny. Mezi 15. a 17. stoletím byla tato oblast domovem mnoho ukrajinských vesničanů bez volebního práva a dala vzniknout Záporožské Siči – kolébce ukrajinské národní identity. Vyhlídka na svobodu, kterou tyto země nabízely, přitahovala i Romy odjinud, kteří unikli z otroctví v knížectvích Valašska a Moldávie (dnešní Rumunsko a Moldavsko). Jednalo se o předky moderní subetnické skupiny známé jako Vlašstí Romové (Vlahurja), jejíž dialekt romštiny je také považován za ukrajinský kvůli silnému vlivu ukrajinského jazyka na jeho vývoj.
Zhruba ve stejnou dobu stejně jako na pevninské Ukrajině se i na Krymu začala rozvíjet romská komunita. V zemích Krymského chanátu žili Romové převážně mezi místním obyvatelstvem Krymských Tatarů. „Tatar Chingine“, jak je místní nazývali, byli muslimové – jako většina krymské populace až do 2.poloviny 20. století – a závisel na tradičních řemeslech, jako je veterinární péče, obrábění kovů a hudba. Ačkoli se tatarští chinginové etnicky odlišovali od krymskotatarské většiny, jejich postavení se příliš nelišilo od „autochtonních“ nebo domorodých muslimských obyvatel a byli úzce integrováni do místních komunit, do té míry, že v 19. století většina zapomněla romštinu a mluvila krymskou tatarštinou.
S expanzí Ruské říše k severnímu pobřeží Černého moře a oblasti tehdy známé jako Besarábie se mnoho nových a odlišných skupin Romů dostalo pod její vládu. Historici naznačují, že vyhnání Tatarů a dalších muslimů ruskými vládci těchto zemí přimělo mnoho muslimských Romů přesídlit na Krym, kde byl islám stále široce praktikován většinou obyvatelstva. Dnes si předkové těchto vysídlených muslimských Romů říkají „Kyrymlytica Roma“, „Kryms“ nebo „Krymuria“, což značí jejich spojení s Krymským poloostrovem.
Vzhledem k novějším historickým událostem, zejména anexi Krymu Ruskem v roce 2014, jsou nyní rozesety po celé Ukrajině a lze je nalézt také v oblastech Oděská, Chersonská, Doněcká, Vinická, Žitomirská a Kyjevská. Jejich dialekt, který je jako jediný na Ukrajině zařazen do tzv. „balkánské skupiny“ romských dialektů, nese vedle silného balkánského a rumunské vlivu významný vliv krymské tatarštiny. Většina kyrymlytických Romů stále vyznává islám.
Pravomoc Ruské říše se rozšířila také na mnoho křesťanských Romů, kteří byli po staletí zotročeni rumunskými statkáři, řeckými a rumunskými ortodoxními kláštery v Besarábii a dokonce i privilegovanějšími členy romských komunit a podle rumunského práva byly považovány za majetek státu. Ruské úřady však povolily rumunským statkářům a klášterům pokračovat ve vykořisťování Romů jako jejich otroků. Aby bylo „regulováno“ postavení kočovných Romů, kteří byli „vlastněni“ státními institucemi, ruské úřady se je také pokusily usadit na státních pozemcích. Tato opatření jsou základem historie vesnic Kairo (nyní Kryva Balka) a Faraonivka v Oděském kraji, kde stále žijí romské komunity. Tyto pokusy o usazení byly z velké části neúspěšné: mnoho kočovníků se obávalo, že je odsoudí k nevolnictví.
Situace Romů na území západní Ukrajiny, v té době pod vládou Habsburské monarchie, nebyla o moc lepší. V zemích dnešního Zakarpatska podléhali Romové za panování Marie Terezie (1740–80) přísné sedentarizační a asimilační politice. Počínaje povinným usazením všech Romů místními úřady v místech, kde byli identifikováni, následné dekrety zakázaly Romům nosit jejich tradiční oděv, úřady nesměly Romům vydávat osobní dokumenty a Romům se muselo říkat „noví Maďaři“ nebo „noví rolníci“. Úřady posléze zakázaly Romům mluvit romsky. Romské děti měly být odebrány z rodin a umístěny do „pěstounské péče“ rolníků, aby byla zajištěna „maďarská výchova“. Kvůli těmto opatřením velký část Romů v moderním Zakarpatí již není schopna mluvit romsky: mnozí mluví maďarsky jako svým mateřským jazykem a dokonce se identifikují jako Maďaři, ačkoli nadále žijí v segregaci.
V zemích dnešní oblasti Černivecká rakouské úřady zpočátku zachovaly praxi romského otroctví, která tam existovala od doby, kdy byla oblast pod kontrolou Moldavského knížectví. Ačkoli v roce 1783 Habsburkové oficiálně zrušili otroctví odpor mnoha rumunských klášterů a statkářů proti dekretu v praxi znamenal, že Romové v této oblasti, nazývaní Bukovinští Romové, neměli přístup k půdě a většina jich byla nucena dál pracovat na panství jejich bývalých “majitelů”, aby přežila.
V polovině 50. let 19. století podunajská knížectví Moldávie a Valašsko formálně osvobodila všechny romské otroky, ačkoli majitelé měli právo na „kompenzaci“ z daní, které jejich bývalí otroci platili. Úřady se následně pustily do agresivní strategie násilné asimilace Romů, včetně rozptýleného osídlení po celém Rumunsku, povinného vzdělávání a zákazu používání romštiny. To vedlo k masovému vysídlení rumunských Romů, Kalderarů (Kalderašů), Ursarů a dalších etnosociálních podskupin, z nichž se některé odvážily na východ, na území dnešní Ukrajiny.
Industrializace, 1. světová válka sociální nepokoje, revoluce a občanská válka, k nimž následně došlo, spustily vlnu masové migrace po celé východní Evropě, včetně masové migrace Romů. Uměle vyvolané hladomory v letech 1921 a 1932-1933, které zabily miliony Ukrajinců, přiměly mnoho Romů k tomu, aby utekli z hladomorem postižených vesnic a přesídlili do větších měst. Tyto kroky zachránily některé před hladomorem, ačkoli mnozí z těchto uprchlíků byli následně dopadeni sovětskými úřady a deportováni na Sibiř.
Aby unikli pronásledování, mnoho usedlých Romů na Ukrajině opustilo své domovy a vrátilo se ke svému předchozímu kočovnému způsobu života. Kočovnictví bylo spojeno s chudobou a proletářstvím, což některé Romy zachránilo před represemi během brutálního procesu „kolektivizace“. Zároveň však nový ekonomický a politický řád vybudovaný Sověty podkopal a dokonce kriminalizoval mnoho tradičních romských řemesel, takže Romům zůstalo jen málo prostředků k obživě. Úřady nutily ukrajinské Romy i neromy, aby vstoupili do kolektivních farem tím, že jim odebraly osobní doklady, zamezily jim v přístupu k hotovosti a ve městech zavedly přísně regulovaný systém kontroly migrace. Bylo také zakázáno vlastnit koně. Od 30. let 20. století byli kočovníci zatýkáni za „potulku“, „kontrarevoluci“, „špionáž“ nebo jiná obvinění.
Během druhé světové války byla celá oblast Ukrajiny okupována nacistickým Německem a jeho spojenci. Od 2. poloviny roku 1941 vyhlazovací čety sporadicky zabíjely romské kočovníky a od jara 1942 začalo systematické vraždění Romů na nacisty okupovaných územích. Jako první se zaměřovali na kočovné skupiny, přičemž Romům bylo nařízeno, aby se dostavili k „přesídlení“ jinak jim hrozil trest smrti. Tisíce Romů po celé Ukrajině rozkaz uposlechli, věřili, že budou přesídleni, ale místo toho každý, kdo se dostavil, byl brutálně zavražděn.
Na podzim roku 1942 se nacisté za pomoci místní policie vydali najít přeživší Romy, aby je vyhladili. Masová zvěrstva pokračovala, terčem byli kočující i usedlí Romové. Zejména ti usedlí byly stěží rozeznatelní od jejich neromských sousedů, ale policie a místní úředníci pomohli Němcům je identifikovat. Pro mnoho ukrajinských Romů, kterým se podařilo vyhnout se masovým popravám v roce 1942, bylo jedinou možností ukrýt se v lesích. Někteří přežili díky ochraně ostatních Ukrajinců. Jiný, ale neméně tragický osud potkal Romy na jihozápadě Ukrajiny.
Země mezi řekami Dněstr a Jižní Bug (na území dnešní Oděské a části Mykolajivské oblasti na Ukrajině) rumunskými úřady přezdívané Podněstří, byly určeny pro „deportace“ Židů a Romů z rumunského území, včetně Besarábie a Bukoviny. Mezi červnem 1942 a prosincem 1943 do Podněstří deportoval Antonescův režim přibližně 25 000 Romů. Deportovaní byli „usazeni“ ve vesnických domů ze kterých byli jejich ukrajinští majitelé vyhnáni, bez teplého oblečení nebo jiného majetku, bez přístupu k jídlu nebo palivu a bez příležitostí k výdělečné práci v exilu. Útěk na sever nebo překročení Jižního Bugu znamenalo pravděpodobnou smrt rukou německých úřadů, které ovládaly okolní území.
Některým se podařilo uprchnout zpět do Rumunska, Bukoviny a Besarábie, ačkoli mnoho uprchlíků bylo chyceno a vráceno do Podněstří. I když neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že rumunské orgány řídily masové popravy Romů v Podněstří, záznamy ukazují, že se vyskytly případy, kdy četníci zastřelili exulanty za porušení pravidel „osídlení“, jako v Tryhaty (očakivský okres v Oděské oblasti) v květnu 1943, kdy policie zastřelila skupinu Romů, kteří přijeli ze sousedních vesnic hledat zde práci. Tisíce deportovaných do Podněstří nakonec zemřely hladem, zimou a nemocemi.
Přesný počet Romů, kteří zahynuli rukou Antonescova režimu na jihozápadě Ukrajiny, není znám. V březnu 1944, kdy bylo deportovaným umožněno vrátit se domů, se počet přeživších pohyboval kolem 14 000 lidí: tzn, že v Podněstří muselo zemřít nejméně 11tis deportovaných Romů. Ne všichni rumunští Romové se mohli vrátit domů, několik tisíc jich uvízlo za přední linií postupující Rudé armády. Někteří byli po válce repatriováni, jiní byli rozptýleni po Ukrajině. V Zakarpatí žilo přibližně 15tis Romů včetně usedlých a kočovných Romů z Maďarska a Slovenska.
V roce 1941 maďarská vláda, která území ovládala, omezila pohyb Romů, využila jejich pracovní sílu, uzavřela je do ghett a zavedla řadu omezení, včetně zákazu sňatků mezi Romy a etnickými Maďary. Přesto až do roku 1944 kdy německá armáda získala kontrolu nad Maďarskem, nedošlo k žádným deportacím ani zabíjení. Mezi dubnem a červnem 1944 byly desítky tisíc zakarpatských Židů deportovány do koncentračního tábora Osvětim. Romové by bývali následovali, kdyby Rudá armáda nepřevzala kontrolu nad Zakarpatím později téhož roku. Mnoho Romů na západě Maďarska bylo zabito nebo deportováno: Romové na Zakarpatí jen o vlásek unikli stejnému osudu.
Na Krymu bylo po počáteční vlně masových střeleb několik tisíc Romů zachráněno před jistou smrtí díky peticím Muslimského výboru i díky změnám v úředních záznamech o obyvatelstvu místními správami tak, aby byly uvedeny jako Tataři a ne Chingine. Poté, co Sověti získali kontrolu nad Krymem v květnu 44, byla celá tatarská populace poloostrova deportována do Střední Asie. Většina přeživších krymských Romů sdílela tentýž osud. Na cestě zemřely tisíce lidí a krymští Tataři se nesměli vrátit do svých domovů až do období perestrojky. Po smrti Stalina někteří krymští Romové opustili oblasti nuceného osídlení a nakonec se vrátili koncem 80. a začátkem 90. let spolu s repatrianty z z řad Krymských Tatarů. Ostatní žijí dodnes v Uzbekistánu.
Jen velmi málo Romů na pevninské Ukrajině přežilo nacistickou genocidu. Několika přeživším pomohlo uniknout jen kočovnictví a úkryt lesa. V polovině 50. let však sovětské úřady uzákonily několik opatření, která donutila Romy usadit se, převážně ve venkovských oblastech a často v nevyhovujících životních podmínkách. Vyhýbání se práci bylo v Sovětském svazu trestným činem, takže všichni byli zaměstnáni. Romové však pracovali především v továrnách, JZD nebo v komunálních podnicích, ačkoli byli segregovaní od zbytku populace. Navzdory tomu, že každé dítě mělo zaručeno vzdělání, mnoho Romů mělo přístup pouze ke vzdělání nízké kvality.
Podle sčítání lidu z roku 2001 žilo na Ukrajině 47 587 Romů. Podle neoficiálních odhadů mezinárodních a veřejných organizací žije na Ukrajině 200 až 400 tis Romů. Většina Romů na Ukrajině je plně integrována do většinové společnosti, ale mnozí stále trpí šokující úrovní chudoby, zejména v Zakarpatské oblasti, 800 kilometrů jihozápadně od hlavního města, kde obyvatelé většiny romských osad mluví maďarsky. Přibližně 30 tis ukrajinských Romů nemá žádný průkaz totožnosti.
Navzdory nedostatku spolehlivých informací poukazují „Sociální atlasy“ romských komunit, které byly vytvořeny pro Charkov, Doněck, Oděsu a Zakarpatskou oblast, na naléhavou potřebu zaměřit se na řadu sociálně-ekonomických problémů. Konkrétně jde o porušování lidských práv a četné formy diskriminace, kterým čelí Romové s mnohočetnými, prolínajícími se identitami, včetně žen a dívek, zdravotně postižených, LGBTIQ osob a osob se statusem vnitřně vysídlených osob (VVO). Výše uvedené faktory jsou umocněny rozdíly mezi jednotlivými romskými komunitami na Ukrajině na základě regionálního kontextu, sociálního postavení, bydliště (tj. městské/venkovské oblasti, dočasné osídlení) a také kulturních a náboženských rozdílů (tj. křesťanští a muslimští Romové).
V průběhu roku 2018 dramaticky eskalovaly skupinové útoky neonacistické skupiny C-14 a krajní pravice zaměřené na ukrajinské romské rodiny, domy a celé komunity. Ničily jejich majetek, mnohé zranily a nejméně jednoho zabily. Od dubna 2018 ohlásila Romská koalice osm útoků proti romským obydlím na Ukrajině, přičemž obětí těchto útoků se stalo více než 150 lidí. 17. října 2021 přibližně 50 krajně pravicových radikálů chodilo od domu k domu v ukrajinském Irpinu nedaleko Kyjeva, skandovali nenávistná hesla a vyzývali k násilí proti místním Romům, někteří nesli pochodně. Dav nasprejoval nenávistná hesla na plot domu jedné romské rodiny.
24. února 2022 zahájilo Rusko válku na Ukrajině. Bezprostředně po zahájení letecké a pozemní ofenzívy Ruska proti Ukrajině začala @romeanews informovat o stránkách války souvisejících s Romy. Během několika dnů po zahájení reinvaze se ukázalo, že romští uprchlíci prchající ze země patří mezi ty skupiny, se kterými se zachází méně příznivě, způsobem, který hraničí s rasovou diskriminaci. Tyto diskriminační praktiky různých zúčastněných stran, zejména v sousedních státech, se neúměrně zaměřují na Ukrajince tmavé pleti včetně Afro Ukrajinců, studentů ze zahraničí a ukrajinských Romů.
Během prvního týdne celostátní média jako Deník a Romea informovala o případech protiromské diskriminace ve slovenském a českém dobrovolnickém sektoru z řad neromských zástupců ubytovacího zařízení, řidičů autobusů a hasičů. Kromě válečného traumatu čelí odhadem 400 tis ukrajinských Romů diskriminaci podél evakuační trasy. Až 30 tis ukrajinských Romů bylo před válkou bez dokladů, další během války o doklady přišli. Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) navštívila tři zařízení pro přijímání uprchlíků v Moldavsku. Zjistili, že tato zařízení byla etnicky segregovaná, přeplněná a využívaná téměř výhradně k ubytování ukrajinských romských uprchlíků (přibližně 90%), včetně mnoha dětí. Zbytek tvořili uprchlíci středoasijského a afrického původu.
Zpravodajství zahrnovalo také prosby domácích a mezinárodních organizací, aby Putin ukončil válku na Ukrajině, žádosti o humanitární a finanční dary, ale také zprávy o zapojení vojáků romského původu do obrany Ukrajiny. Všichni ukrajinští muži ve věku 18-60 let mají zakázáno opustit Ukrajinu a jsou vyzýváni, aby vstoupili do armády. Mnozí z nich včetně Romů tak hrdě brání nezávislost a suverenitu své vlasti (např. jadernou elektrárnu v Záporoží). Skupina romských vojáků z Chersonu dokonce zajala tank ruského agresora. Romští a neromští Ukrajinci bojují za svou zemi bok po boku a na chvíli odkládají stranou fakt, že protiromský rasismus (nazývaný také anticikanismus nebo romofobie) je rozšířený a hluboce zakořeněný v celém regionu.
V pátek 30. září Rusko anektovalo 4 okupovaná území Ukrajiny v rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN. V tuto chvíli není jasné, jaký dopad bude mít anexe těchto území na ukrajinské Romy, jejichž situace je od začátku války velmi těžká.
Pokud náhodou žijete v některé ze sousedních zemí, které přijímají uprchlíky z Ukrajiny a máte velkou či prázdnou nemovitost, zvažte ubytování ukrajinských Romů. Máte-li finanční kapacitu, přispějte prosím na níže uvedené iniciativy zaměřené na získávání finančních prostředků pro Romy.
Předem díky za RT! / KONEC
Autorka textu: Lucie Fremlova @InclusiveLucie
Lucie Fremlová je též autorkou knihy Queer Roma.
This book offers in-depth insight into the lives of queer Roma, thus providing rich evidence of the heterogeneity of Roma. The lived experiences of queer Roma, which are very diverse regionally and otherwise, pose a fundamental challenge to one-dimensional, negative misrepresentations of Roma as homophobic and antithetical to European and Western modernity.
The book platforms Romani agency and voices in an original and novel way. This enables the reader to feel the individuals behind the data, which detail stories of rejection by Romani families and communities, and non-Romani communities; and unfamiliar, ground-breaking stories of acceptance by Romani families and communities. Combining intersectionality with queer theory innovatively and applying it to Romani Studies, the author supports her arguments with data illustrating how the identities of queer Roma are shaped by antigypsyism and its intersections with homophobia and transphobia.
Thanks to its theoretical and empirical content, and its location within a book series on LGBTIQ lives that appeals to an international audience, this authoritative book will appeal to a wide range of readers. It will a be useful resource for libraries, community and social service workers, third-sector Romani and LGBTIQ organisations, activists and policymakers; an invaluable source of information for scholars, teachers and students of bigger modules in undergraduate, graduate and postgraduate courses in a cross section of academic disciplines and subject areas. These include, but are not limited to, LGBTIQ/Queer Studies; Women’s, Gender and Sexuality Studies; Romani Studies; Sociology; Anthropology; Human Geography; Area Studies; Cultural Studies; Social Movement Studies; Media Studies; Psychology; Heath Science; Social Science; Political Science.
Podcast by Pepik Hipik 