V britské veřejné debatě se v posledních letech střídaly různé emoce – hněv, frustrace, rozčarování, cynismus. V textu „Despair“, publikovaném 12. června 2026 na blogu Brexit & Brexitism, ale emeritní profesor organizačních studií Chris Grey tvrdí, že současný stav je ještě temnější: nejde už jen o únavu z politického chaosu, nýbrž o stav hraničící se zoufalstvím. Grey svou úvahu nestaví jen na osobním dojmu. Předkládá obraz země, která je podle něj současně politicky zablokovaná, institucionálně oslabená a kulturně vystavená stále agresivnějším formám manipulace a radikalizace.
Grey začíná tím, že Británii označuje za „zaseknutou“. Tento pocit podle něj prostupuje domácí politikou i vztahem k Evropské unii. Vnitropoliticky se mnoho věcí odkládá a vyčkává na výsledek doplňovacích voleb v Makerfieldu, které mohou odstartovat další kolo přeskupování na labouristické scéně. Autor připomíná, že se stále častěji mluví o hluboké krizi vedení Keira Starmera a že rezignace ministra obrany i ministra pro ozbrojené síly tento dojem jen zesilují. Ani případný nástup Andyho Burnhama ale Grey nepovažuje za automatickou cestu k obnově politické energie; jeho argument je střízlivý a nepříjemný zároveň – britské problémy jsou podle něj hlubší než výměna jednoho lídra za druhého.
Stejný motiv stagnace autor vztahuje i na dlouho slibovaný „reset“ britsko-evropských vztahů. Labour podle něj po nástupu k moci dávala najevo naléhavost a deklarovala, že právě vztahy s EU budou jednou z hlavních zahraničněpolitických priorit. Přesto Grey soudí, že konkrétní pokrok zůstává slabý. Připomíná, že další summit UK–EU byl odložen na 13. července 2026, a navíc ani tento termín nemusí být konečný. Jako jeden z klíčových blokujících bodů zmiňuje Youth Mobility Scheme, tedy program mobility mladých. Grey tuto situaci označuje za politicky trapnou: vláda podle něj ztratila příliš mnoho času na otázce, která byla od počátku předvídatelná, a současně tím ukazuje, jak silně je i nadále formována protiimigračním tlakem, jenž do agendy tlačí především Reform UK.
Článek ale není jen komentářem k vládní neobratnosti. Jeho nejvýbušnější část se týká toho, jak se v Británii podle Greye proměnila debatní a mediální krajina kolem migrace, kriminality a identity. Jako klíčový příklad používá případ vraždy Henryho Nowaka. Grey upozorňuje, že samotný způsob, jak je tato událost zasazována do veřejné debaty, ukazuje hlubší posun ve společnosti: i když byl pachatel podle textu britský občan narozený v Británii, případ byl rychle vtažen do rámce „problému migrace“. Autor tím chce demonstrovat, že v krajně pravicovém diskurzu stále častěji přestává být britská identita chápána občansky a začíná být podmiňována etnicitou nebo barvou pleti.
Grey je v této části mimořádně ostrý i vůči médiím. Tvrdí, že pokud se závažný trestný čin jakkoli propojí s otázkou migrace, téměř automaticky následuje vlna společenského pobouření, pouličního násilí a hysterického rámování, do něhož vstupují Nigel Farage a širší krajní pravice. Přitom podle něj nejde jen o aktivitu samotných populistů, ale i o to, že velká média – výslovně jmenuje BBC – přebírají nebo zesilují podobné rámce. V článku připomíná dřívější informace, podle nichž BBC připravovala změny ve „výběru témat“ s cílem znovu oslovit voliče Reform UK. Ve Greyově interpretaci to není jen otázka programové strategie, ale problém veřejnoprávní odpovědnosti:
pokud média veřejné služby přizpůsobují agendu politickému tlaku radikalizované části publika, mohou sama přispívat k legitimizaci zkresleného pohledu na realitu.
Velkou pozornost věnuje Grey také tvrzení o údajné „two-tier policing“, tedy představě, že policie přistupuje k různým skupinám obyvatel nerovně a že běloši jsou znevýhodňováni. V případě Henryho Nowaka autor připouští, že policejní zásah na místě byl podle dostupných informací velmi špatný a že policie učinila vážný chybný úsudek. Současně ale důrazně odmítá, že by tento případ prokazoval tezi o systematické „anti-white prejudice“. Podle citovaného soudního rámce nese hlavní vinu pachatel a jeho bratr, kteří policii opakovaně lhali, a vyšetřování nakonec vedlo k usvědčení pachatele a k jeho doživotnímu trestu. Grey proto považuje Farageovo využívání tohoto případu za ideologickou instrumentalizaci tragédie.
První lež vyhrává
Zásadní je v článku i motiv „the first lie wins“ – první lež vyhrává. Grey tuto myšlenku používá jako klíč k pochopení dnešní politiky. Opírá ji o úvahu z odborného textu o policejní práci, kde se mluví o „anchoring bias“, tedy o tendenci přikládat nadměrnou váhu první informaci, která zazní. V politickém prostoru podle něj tento mechanismus funguje až děsivě dobře: jakmile někdo vypustí silné a emocionálně nabité obvinění – například že policie jedná podle rasového dvojího metru – dostává se toto tvrzení do centra debat, i když pro něj chybí důkazy. Následné opravy, vysvětlování a kontext už mají menší dopad než původní obvinění. Grey v tom vidí přímou návaznost na zkušenost z kampaně za Brexit, kde podobně fungoval například slogan o „350 milionech liber týdně pro NHS“.
Právě tady se článek vrací k širšímu historickému rámci. Grey připomíná, že se Británie blíží k desátému výročí referenda o vystoupení z EU, a tvrdí, že brexit nebyl jen jedním politickým rozhodnutím, ale také školou nového stylu veřejné debaty.
Podle něj se během brexitové kampaně upevnil způsob politické komunikace založený na provokativní lži, která má být natolik úderná, aby neustálé vyvracení jen posilovalo její zapamatovatelnost.
V současné atmosféře kolem migrace, kriminality a identity pak Grey vidí pokračování právě této logiky – jen v temnější, agresivnější a společensky nebezpečnější podobě.
Zvlášť alarmující je pro něj to, že se podle jeho názoru rozpadá někdejší „cordon sanitaire“, tedy neformální hranice, za níž byly otevřeně extremistické nebo rasově zabarvené pozice vytlačovány mimo legitimní mainstream.
V závěru svého textu připomíná historickou paralelu s Enochem Powellem, který po projevu „Rivers of Blood“ sice přišel o místo ve stínové vládě, ale zároveň si získal značnou popularitu v části veřejnosti. Grey tím naznačuje, že dnešní Británie už podobné ochranné mechanismy oslabuje: to, co kdysi vyvolávalo politickou karanténu, dnes čím dál častěji proniká do hlavního proudu. A právě tento vývoj je podle něj jedním z hlavních důvodů, proč už nemluví jen o únavě, ale o zoufalství.
Pokud bychom měli Greyův text shrnout jednou větou, pak takto:
Británie je podle něj země, která po Brexitu nezískala kontrolu ani stabilitu, ale naopak se ocitla ve vleku stagnace, kulturní polarizace a stále normalizovanější politiky lži a resentimentu.
Nejde jen o kritiku vlády nebo Farage; jde o mnohem širší varování i pro jiné země, že dlouhá léta manipulativní politiky mění samotné normy veřejného života.
Kdo je autor: Chris Grey
Chris Grey je emeritním profesorem organizačních studií na Royal Holloway, University of London. Dříve působil také na Cambridge University a Warwick University a je Fellow of the Academy of Social Sciences (FAcSS). Jeho blog se postupně stal výrazným a dlouhodobým komentátorským prostorem věnovaným Brexitu a jeho důsledkům.
Na své autorské stránce Grey vysvětluje, že původně vystudoval Economics and Politics na University of Manchester, následně získal PhD zaměřené na regulaci finančních služeb a během akademické kariéry se věnoval široké škále témat na pomezí politiky, organizací, ekonomiky, práva a historie. Právě tato mezioborová perspektiva je podle něj důvodem, proč se cítil být schopen psát o Brexitu způsobem, který propojuje více oblastí najednou.
Grey rovněž uvádí, že svůj blog spustil v září 2016, krátce po referendu o členství Spojeného království v EU, protože cítil potřebu veřejně reagovat na množství zmatků a faktických omylů, které debatu provázely. Postupně se z blogu stal široce čtený zdroj komentářů a analýz, který podle jeho vlastního popisu oslovoval politiky, novináře, diplomaty, akademiky i běžné čtenáře. Grey zároveň otevřeně přiznává, že jeho pozice je proti-brexitová, ale tvrdí, že vychází z argumentů a důkazů, nikoli z předem dané ideologické loajality.
Zdroje
Zdrojový článek „Despair“ na blogu Brexit & Brexitism
Autorská stránka „About me and this blog“
Profil autora v přehledu Policy Commons
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 