Říká se, že „míchat jabka s hruškama“ znamená „srovnávat nesrovnatelné“ – dát vedle sebe dvě různé věci tak, jako by byly totéž, a pak z toho vyvozovat závěry. Přesně takhle vznikají v médiích titulky, které znějí přesvědčivě, ale stojí na vadném srovnání: špatná metodika, jiné měřítko, jiný kontext, jiný cíl. A protože média současně umějí ovlivňovat postoje a mínění, i malá metodická chyba může mít velký společenský dopad. To ale není vše. Tato metoda míchání jablek s hruškama se používá také v obsahu média, kdy vedle sebe najdete články solidní a pravdivé doplněné o články dezinformační, manipulující realitu, klamavé i vyložené lži a propagandu.

V mediální gramotnosti jsou „jabka a hrušky“ užitečná zkratka: neříká jen „tohle je špatně“, ale ptá se proč – co přesně je tu nesrovnatelné? A také připomíná, že manipulace často nevypadá jako lež. Někdy stačí dobrá fakta poskládat do špatných párů a čtenář si „správný“ závěr domyslí sám. Propaganda i manipulace totiž často pracují s vytrháváním informací z kontextu, znejistěním a rámováním, které vede publikum určitou cestou.
Tři nejčastější druhy „jablek a hrušek“ ve zpravodajství
Čísla bez společného jmenovatele
V praxi se míchání často děje u statistik: porovnává se absolutní počet s procentem, „na obyvatele“ s „celkem“, krátké období s dlouhým, nebo odlišné metodiky sběru dat. Výsledek pak může vypadat jako férové srovnání („A je dvakrát horší než B“), ale ve skutečnosti to jsou dvě jiné veličiny v jednom grafu – a čtenář není upozorněn, že jde o nesrovnatelný mix. Už samotná definice idiomu („srovnávat nesrovnatelné“) přesně vystihuje, proč je to klamavé.
Když se tohle stane opakovaně, nevzniká jen omyl – vzniká příběh: jednoduchý, připravený pro sdílený dál, emocionální. A právě emocionální „zkratky“ jsou v manipulaci silnější než racionální argumenty; vzdělávací materiály k mediální gramotnosti upozorňují, že manipulace často cílí na emoce a znejistění. Takže i „nevinné“ srovnání čísel může fungovat jako spouštěč strachu nebo rozhořčení.
Právní a faktické „slučování“, které se slučovat nesmí
Druhá typická oblast je veřejná debata: někdo vezme dva podobné, ale právně nebo fakticky odlišné případy – a „slepí“ je do jednoho argumentu. Klasický red flag je věta typu „je to přece stejné“ bez vysvětlení, v čem konkrétně je to stejné. Odborníci výslovně upozorňují, že „nelze míchat jabka s hruškama“ právě ve chvíli, kdy se mají slučovat nezávislé verdikty a dělat z nich jeden závěr.
Pro mediální gramotnost je to cenná lekce: jakmile se argument opírá o analogii, je fér chtít vidět mapování podobností a rozdílů. Pokud nejsou pojmenované, je to často známka, že analogie slouží hlavně k tomu, aby působila „samozřejmým dojmem“. A propaganda (v širokém smyslu strategického ovlivňování) přesně takové samozřejmosti ráda vyrábí: tváří se, že informuje, ale informování je zkreslené nebo jednostranné.
„Seriózní článek vedle“: když se míchá redakce, reklama a agenda
Třetí typ je nenápadnější: v jednom médiu vedle sebe stojí kvalitní žurnalistika a obsah, který se jen tváří jako žurnalistika – nativní reklama, PR texty, skrytá reklama, případně ideologicky motivované „pseudozprávy“. U nativní reklamy existuje jasná definice: jde o placené umístění obsahu ve stejném formátu a designu jako redakční obsah (typicky „in-feed“), takže splývá s okolím. A pravidla zdůrazňují, že pro důvěryhodnost je nutné takový obsah odlišit (např. „sponzorováno“).
Ještě ostřeji to popisuje výklad ke skryté reklamě: skrytá reklama je taková, jejíž komerční původ není pro spotřebitele dostatečně rozlišitelný a „vyvolává dojem, že se o reklamu nejedná“. Zároveň se výslovně uvádí, že zákaz skryté reklamy chrání právo spotřebitele reklamu „nesledovat“ a umět rozlišit objednané sdělení od jiných informací. Tohle je přesně moment, kdy se v médiích „míchají jabka s hruškama“: redakční důvěryhodnost (jabko) se použije jako obal pro komerční či účelové sdělení (hruška).
V případě mnoha nových internetových (ale nejen) médií bez jasného a dohledatelného vlastníka jde o metodu, kdy jsou mezi články solidní a pravdivé záměrně umisťovány články dezinformačních a propagandistické. Účelem je za pomoci solidních a zajímavých článků přivést na nesolidní web konzumenty informací a těm hned následně „podstrčit“ nesolidní obsah.
Poznámka: podobně se chovají například weby s ezoterikou, s duchovní tématikou, kdy vám v závěru podstrčí krom předražených nesmyslů v podobě dřevěných hůlek s ptačími brky i ruskou válečnou propagandu.
Proč je to víc než jen „chybička“: praní informací a šedá propaganda
Míchání nesrovnatelných věcí často nefunguje samo o sobě – funguje jako součást většího mechanismu, kterému se říká praní informací (information laundering). Popis je přímočarý: zavádějící zprávy se stávají „legitimními“ tím, že se dostanou do hlavního toku a začnou působit jako mainstream; k legitimizaci přispívá, když je publikuje médium s reputací. V tom je podobnost s praním peněz: původ se zamlží, důvěra se „půjčí“.
V českých končinách je možné jako takový příklad uvést mediální společnost FTV Prima a její neznámější zpravodajský kanál CNN Prima News.
Vedle toho existuje škála propagandy podle transparentnosti zdroje: bílá, šedá, černá. Vysvětlení pro mediální vzdělávání uvádí, že šedá propaganda bývá „na pomezí“, zdroj je často neznámý a šíří mylné či zavádějící informace s cílem zmást; černá propaganda pak vytváří dojem, že pochází od jiného zdroje. Z pohledu čtenáře je důležité vědět, že šedá zóna často pracuje právě s polopravdami a kontextem – a tím se snadno maskuje mezi běžnými články.
A do třetice: ve chvíli, kdy se na scéně objeví celé weby „převlečené“ za lokální zpravodajství, mluví se o fenoménu pink‑slime journalism – tedy praxi, kdy výstupy vypadají jako nezávislé lokální zprávy, ale ve skutečnosti mohou být nízké kvality, automatizované, se smyšlenými podpisy nebo skrytou agendou. Důvod, proč to sem patří: takové weby často kombinují technicky nevinný obsah s účelovým – a právě tím „mícháním“ získávají pozornost i důvěru.
Malý detektor:
7 otázek, které odhalí „jabka s hruškama“ během minuty
1️⃣ Co se přesně porovnává? Je to stejný typ věci, nebo je to jen podobné slovo? (např. „výkon“ může znamenat dosah i obrat)
2️⃣ Jde o stejný jmenovatel? Procenta vs. absolutní čísla, „na obyvatele“ vs. „celkem“, krátké vs. dlouhé období.
3️⃣ Jde o stejnou metodika sběru dat? Dvě různá měření se mohou tvářit stejně, ale měří něco jiného.
4️⃣ Kdo je zdrojem informací a je dohledatelný? U šedé propagandy je zdroj často skrytý; to je samo o sobě signál pro opatrnost.
5️⃣ Nejde o reklamu převlečenou za článek? U nativní reklamy je klíčové označení („sponzorováno“ apod.) a oddělení od redakce.
6️⃣ Nevypadá to jako „vypraný“ příběh? Pokud se tvrzení šíří bez původního kontextu a zdrojů a postupně získává legitimitu, může jít o praní informací.
6️⃣ Není to „je to přece stejné“ bez důkazů? Když se slučují neslučitelné případy, často je to právě to pověstné „nelze míchat jabka s hruškama“.
Co říci na závěr
Poznámka editora: V praxi se příliš často setkávám s tím, že lidé sdílejí na sociálních sítích a v e-mailech články z nesolidních médií s odůvodněním „ale na tom webu nejsou jen propaganda a lži, ale také moc pěkné články a informace a ty nelžou“. Vysvětlovat jim, že se právě stali užitečnými idioty, je naprosto marné. Česká republika je totiž příkladem země, která mediální výchovu vzdala hned po Listopadu 89 a která nepochopila, jak je snadné přijít o demokracii. Dnes lidé v ČR bojují o zachování veřejnoprávních médií, a to je správné, ale i přesto se nadále odmítají učit mediální gramotnosti a stále dělají ty stejné nejzákladnější chyby při konzumaci informací z médií. A co víc, dodnes nerozumí systému mediálních rad, který od svého vzniku umožňuje politikům skrytě ovládat ČRo, ČT a ČTK. Nakonec si sáhněte do vlastního svědomí, zda jste si zákon o mediálních radách někdy přečetli a zda znáte systém volby členů mediálních rad i generálních ředitelů. Občané ČR stále řeší důsledky špatných zákonů nikoli příčiny a na lepší časy to zatím nevypadá. Právě naopak.
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT