První zmínka o včelařství v lesích pochází z roku 1057 a byla zachycena v zakládací listině litoměřické kapituly. Lesní včelaři vybrali si v rozsáhlých lesích příhodné stromy, jež si známkovací sekerou označili a časem vyhloubili. Stromy ty byly od lesních zřízenců chráněny a brtník, jenž je osadil, platil z nich jisté dávky, buď medem, voskem, nebo i penězi.
V mnohých krajinách, na lesy bohatých, byly právě včely pramenem hlavního lesního výtěžku, neboť dřeva bylo nadbytek a bylo tudíž laciné, Osobitým zaměstnáním tehdejších časů bylo dobývání divokého medu v lesích zvláštním cechem tak řečených medařů, kteří měli zvláštní privilegia a grundbuchy, volili svého zemského fojta, purkmistra a 4 přísedící. Upomínají na to dosud četná místní jména jako: Včelná, Včelnice, Medná, Medný (německy Honigberg u Vimperka), Brť, Brtná, Brtník, Voskov aj..
Z lesního včelařství se odváděl poplatek pánům lesa, jelikož ho řadíme mezi požitky lesní, stejně jako lov zvěře a ptáků. Jednoduše řečeno, koho byl les, tomu také náležely včely, které se v něm usadily. Každý včelař musel pánu poctivě přiznat kolik včel má a podle toho platit. Pokud se zjistilo, že včelař má více včel, než kolik nahlásil, byl za to potrestán.
Na rozdíl od lesního včelařství, ten kdo choval včely při svém stavení a také na svém pozemku, neměl z těchto včel povinnost platit žádný poplatek. Vznik trojpolního systému v průběhu 12. století ovlivnil vzájemný poměr mezi včelařstvím lesním a domácím. Hlavně ve 13. a 14. století byly káceny lesy z důvodu přeměny půdy na výnosnou ornou půdu. Dále rozšiřování osad a měst, budování nových osad a měst, pivovarnictví, těžba stavebních materiálů atd. To vše mělo vliv na pokles lesního včelařství.
V období vlády Karla IV. zavedl český král platnost tzv. medařského práva v českých zemích. Ve výčtu práv můžeme nalézt zmínku o trestání krádeže včel a obecně Karel IV. těmito právy zavedl větší ochranu včel, jelikož tato práva se vztahovala na území celého našeho státu.
Brť byla upravená nebo uměle vydlabaná dutina v živém stromu. Byla asi jeden metr dlouhá, 10 cm široká a 30 cm hluboká. Uzavřená byla prknem, v jehož středu byl otvor pro vstup včel. Dutiny byly dlabávány z osluněné strany, povšechně ve výšce 6 m, jako ochrana před medvědy, největšími nepřáteli brtníků. Proti nim se ještě brtě chránily zavěšeným špalkem. Když ho medvěd odhodil, tak jej špalek zpětným rázem udeřil.
Ke včelám brtníci vystupovali po žebříku, po laně nebo po zářezech v kmeni. Stromy měly být vysoké a silné. Nejvíce byly využívány borovice, lípy, smrky a duby. Dlabané stromy nadále rostly a zůstávaly zelené. V jednom stromě se vydlabávaly i dvě brtě nad sebou.
Brtnický les měl mít protékající potůčky nebo stojatá jezírka a neměl být západní a severní expozice. Na stanovištích byla osazena asi 1/3 brtí přenesením rojů. Zbytek brtí se ponechal prázdný a vymazal se vonným mazadlem, jehož příprava byla tajemstvím brtníka. Takto upravené dutiny si již včelí roje vyhledaly samy. Na podzim brtníci podřezávali medné plásty, ukládali je do košů a spouštěli pomocníkovi.
V 16. a 17. století se v hospodářských instrukcích a selských řádech vyskytují předpisy, které se zabývají ochrannou práv vrchnosti na roje a povinností správy dvorů chovat včely v zahradách a štěpnicích. Urbáře z tohoto období se zmiňují o povinnosti poddaných přinášet nalezené včely v lesích svému pánovi.
Povinnost chovat včely byla například upravena v Instrukci Frídlandské z roku 1628, kde je v části o zahradách a štěpnicích upraven počet úlů. “ Včel při každém dovře v sadech a zahradách po 6 oulech aby zaopatřeno bylo.“ Povinnost poddaných přinést nalezené včely je upravena v Artikulích rychtářů a poddaných na panstvích Rožmberků z roku 1540 a 1560, jejich rukopisy se nachází v Třeboňském archivu. V artikulích z roku 1540 je tato situace upravena následovně: „ Kdož by včely našel, daj pánu o nich věděti; tehdy bude jeho puol a panských puol; a pakliby kdo zamlžel, tehdy mu je pán vezme, a k tomu trestán bude.“ V artikulích z roku 1560 je problematika nálezu včel upravena obdobně: „O nalezení včel v lesích. Item jestliže by kdo kde jaké včely nalezl, ten to hned ouředníku JMsti páně má oznámiti, a budou jich polovice jeho, kdož by je nalezl, a druhá polovice JMsti páně. Pakliby kdo toho zamlčel, a bylo to naň zjeveno: tehdy včely budou JMsti páně, a on, že jest neoznámil, trestán bude.“
Rozdíl mezi včelařstvím lesním a domácím uvádí ve své kronice i Kosmas. Výše zmiňovaný biskup Bruno přibližně v polovině 13. století také zmiňuje tyto dva způsoby včelařství. Také urbář z panství Rožmberků, který se řadí mezi nejstarší urbáře, rozlišuje včelařství na zahradách a lesích. Tyto dva způsoby těžby medu a vosku na území našeho státu vedle sebe existovaly až do doby, kdy došlo k zániku brtnictví a včelařství pokračovalo pouze v úlech.
Bývalo zvykem, že kláštery přijímaly tzv. medové příjmy. Například ve zřizovací listině kolegiální kapitoly ve Staré Boleslavi z roku 1039 se výslovně praví: „ … ze všeho medu, který na statcích měst Žatce, Staré a Mladé Boleslavi se vytěží, desátá nádoba se odváděti musí.“ Žatečtí ještě měli nařízeno, aby chodili do kostela na bohoslužby. Pokud někdo toto nařízení nedodržel, musel platit 5 zlatých a 3 libry vosku. Ve zřizovací listině kapitoly Vyšehradské z roku 1070 bylo ustanoveno: „ … z lesního medu desátá nádoba, od včel domácích třetí nádoba odváděti se má.“ Podobná dávka vyplývala z nařízení Karla IV., podle které museli poddaní odvádět dávky arcibiskupovi Pražskému. Mezi výčtem plodin je též uvedeno 123 liber vosku. Tyto dávky se netýkaly pouze klášterů, ale dávky byly povinné i v jednotlivých farnostech, kdy potřebný vosk na výrobu svící dodávali samotní osadníci. U některých farností se můžeme setkat s tím, že povinnost dávat ročně určitou část vosku kostelu přetrvala až do 18. století.
Zdroje: Mgr. Pavel Pumpr, P. 2016. Vývoj právní úpravy včelařství na našem území. Rigorózní práce. Právnická fakulta, Masarykova univerzita v Brně | Vladimír Beránek Když plásty tekly medem. Praha 2003
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 