Lomy Velká Amerika a Mexiko nedaleko obce Mořina v Českém krasu prochází od 11. prosince 2022 nová naučná stezka Český Grand Canyon a Český Mauthausen. Historie lomu Mexiko, který fungoval jako místo výkonu nelidské práce trestanců, je spojena s pracovně výchovnými tábory (AEL = Arbeitserziehungslager) za Protektorátu Čechy a Morava, s nucenými pracemi vězňů po Druhé světové válce i s nástupem krutého komunistického vězeňského systému po Únoru 1948 a s budováním a obnovováním táborů nucených prací v okolí Prahy.

---

AOPK ČR: Český kras má novou naučnou stezku. Vede kolem lomů Velká Amerika a Trestanecký lom.

Její název Český Grand Canyon a Český Mauthausen odkazuje na časté označení těchto lomů. Naučná stezka přibližuje přírodovědné hodnoty zdejší krajiny, historii těžby vápence a tzv. pracovní útvar Mořina v Trestaneckém lomu. Dlouhá je necelé tři kilometry, má jedenáct panelů a interaktivních prvků. 

„Návštěvník se například dozví, jak je tvar místních lomů geologicky podmíněný, že tu existuje evropsky významná lokalita Štoly Velké Ameriky, která chrání zimoviště několika druhů vzácných netopýrů ve starých a nepřístupných štolách navazujících na lomy. Neméně důležitou součástí stezky jsou i informace o nedávné minulosti tohoto území – především o nespravedlivém utrpení mnoha politických vězňů, kteří v letech 1949 – 1953 v Trestaneckém lomu za nelidských podmínek pracovali. Součástí stezky je proto i pietní zastavení u památníku politickým vězňům,“ vysvětluje Hana Hofmeisterová z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Lom Velká Amerika je turisticky velmi atraktivní místo, kam se jezdí podívat lidé z celé republiky i ze zahraničí. Naučná stezka návštěvníkům otevírá mnoho témat, která se k lomům vztahují, a zavede je na mnoho nově zpřístupněných výhledů do obou lomů. Zajímavé jsou i stojany informačních panelů. Konstrukce jsou zhotovené z kolejnic, po kterých jezdily lomařské vozíky a z tvarovaného drátu, takže působí autenticky. Pro představu náročnosti práce dělníků a trestanců je u Trestaneckého lomu vystavený jeden hunt – lomařský vozík, plně naložený kamením.

„S velkou úctou jsme při otevření stezky přivítali potomky politických vězňů, kteří zde v kamenolomu pracovali. Z jejich vyprávění stále zaznívala hrůza, kterou i jako děti vězněných v padesátých letech prožívali,“ dodává Jan Procházka z Ústavu pro studium totalitních režimů.    

Otevření se zúčastnili pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, spoluautor projektu Jan Procházka, zástupci firmy LOMY Mořina, zástupci Ústavu pro studium totalitních režimů, speleologové, přírodovědci a řada dalších.  

Zdroj: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky

---

Lomy Amerika – stručná historie:

S rozvojem stavebnictví a průmyslu po I. sv. válce stoupla poptávka po kvalitním vápenci. V té době již pravděpodobně existovalo několik mělkých lomů, jako např. „Starý lom u Kozolup“, odkud se kámen odvážel povrchovými cestami. Těžba kamene v lokalitě Amerika má svou dávnou tradici. Již začátkem minulého století se vápenec dobýval v prostoru dnešní „Vápenky“ bočním odkryvem skalního ostrohu.

Značné zásoby vápence dovolily větší investiční náklady, jako stavbu železniční vlečky a drtičky na zpracování kamene. Rychlejší zpracování a odvoz vápence a stále rostoucí poptávka si vynutily rychlejší přísun těženého kameniva. Byla proto zřízena důlní železnice. Spojovala drtičku a nákladiště s tehdejším dnem V. Ameriky, Mexika, „Azurového j.“, „Zasypaného l.“ a další tehdy budované lomy. Současně byly raženy průzkumné štoly – „Štola smrti“, „Hlavní štola“ a snad i další dnes již zaniklé štoly v místech V. Ameriky.

Poměrně malý stupeň mechanizace si vyžádal zvláštní způsob těžby – pracovalo se současně v několika nezávislých, menších lomech, aby při odstřelu v jednom nebyla přerušena práce v druhých lomech. Tím byla zaručena plynulá dodávka kameniva.

Při těžbě se postupovalo tak, že se do z povrchu vytipované lokality prorazila vodorovná průzkumná štola jako odbočka z již existující štoly. Tím byla zjištěna kvalita horniny přibližně v celém rozsahu těžby. Současně se začal vytvářet zárodek jámy, který se spojil s průzkumnou štolou – např. „Červený l.“ a „Černý l.“. Štola pak byla upravena jako dopravní, tj. rozšířena, zpevněna a opatřena kolejemi. Pokud by bylo dno první jámy hlouběji než 10m, přistoupilo se ke stavbě šikmé svážné štoly, načež se začalo těžit ve vrchním patře. Po odtěžení patřičného objemu se na dně vybudovala nová jáma spojená buď s dalším patrem svážné št., nebo přímo s dopravní štolou, jak je tomu u „Pustého l.“ /Pusťák/. Po dosažení úrovně se těžilo plošně. Pozůstatky této těžby jsou např. v „Liščím l.“, v jeho východní části. Stejným způsobem se těžilo i v prostoru dnešní „V. Ameriky“, kde se původně nacházelo několik, štolou navzájem propojených lomů.

K dopravě kamene se používalo důlních vozíků tažených elektrickou akumulátorovou lokomotivou. Počítáme-li, že se do vozíku vejde okolo 1 kubického metru kamene, muselo „Hlavní štolou“ projet k vápence asi 1 milion vozíků. Poslední z nich stojí v okně nad „Azurovým jezírkem“… K svislé dopravě se používalo buď svážných štol, kde se vozíky tahaly bubnovými navijáky, nebo šikmých či svislých výtahů. V prvních dobách těžby se svážné štoly uplatňovaly jen při zakládání lomů a jedině sv. štola z „Liščího l.“ k „Hagenovi“ se používala k propojení tzv. „Horního patra“ s „Hlavní štolou“, která je po celé délce vodorovná ve výšce zhruba 375m.n.m., což je také úroveň překladiště a drtičky. Ve stejné rovině je i „Velká galerie“ a „Štola smrti“.

Postupnou mechanizací těžby se zvýšila její rychlost a nebylo již třeba tolika malých lomů. Začalo se těžit do hloubky a práce se přesunula do „M.Ameriky“, „Mexika“ a hlavně „Velké Ameriky“. V „M.Americe“ byla vybudována svislá výtahová šachta nahrazující sváž. štolu v „Andělských schodech“, ve „V.Americe“ pak soustava svážných štol a šikmých výtahů, jako např. výtah v SV části lomu a svážná štola v SZ části, sahající až k současné vodní hladině. Tehdy byla „V.Amerika“ pravděpodobně rozdělena na dvě části dnes již zaniklou šíjí přibližně uprostřed lomu – dnešní konec „Velké galerie“.

S rozvojem automobilní dopravy končí éra důlní železnice na Americe. Těžba se přesouvá výhradně do „Velké Ameriky“, ve východním konci lomu je vybudován vjezdový tunel a navazující šikmá rampa. Nákladní automobily nepotřebují vodorovné štoly s kolejemi, vozovka se buduje přímo s postupem těžebních prací, odpadá starost o výtahy… Automobily hravě dosáhnou dna lomu, širokým tunelem projíždějí do „Mexika“, z Ameriky se stává velkolom, stále hlubší a hlubší …

• Kde si můžete domluvit legální návštěvu Lomů Amerika?

Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

• Dochované střípky vzpomínek pamětníků na PÚ Mořina
• Lom Velká Amerika
• Lom Mexico
• Lom Malá Amerika

Zdroj: Lomy Amerika

Nejstarší písemný doklad povolující kutací práce v katastru Mořiny získal 4. prosince 1890 Gottfried Bächer, který hned v příštím roce zahájil regulérní těžbu. Rok 1891 je dnes považován za datum založení závodu a celkem nedávno, nepříliš povšimnuty, proběhly oslavy 100 let těžby na Mořině. Bächer prodal povolení kutacích prací 3. 4. 1898 Pražské železářské společnosti, která dalších 50 let udávala tempo těžby v Českém krasu.

---

Veronika Mojžišová: Vývoj nucené práce na území České republiky ve 20. století

(výběr několika kapitol z diplomové práce)

Pracovně výchovné tábory v období Protektorátu Čechy a Morava

Pracovně výchovné tábory (AEL) byly v říši používány již od května 1941, v protektorátu zavedeny od konce roku 1942. Od podzimu 1943 se zřídily také pracovně-výchovný tábor pro ženy a dívky od 15 do 55 let (na těžké vyklízecí a asanační práce) a zvláštní tábor pro mladé muže od 14 do 18 let. Těhotenství nebylo důvodem, aby žena nenastoupila do tábora. Těhotné ženy často hladem a těžkou prací samovolně potrácely. Kontrolu u nich prováděly německé ženy, bachařky. Mlátily je bičíkem hlavně přes prsa.

Tyto tábory sloužily jako trest za pracovní přestupky, nedostatečný výkon a také pro vyhýbání se práci. Vybudovány byly na náklad říše, řízeny úředníky nebo zaměstnanci gestapa, podléhaly inspektoru koncentračních táborů. V protektorátu je zřizoval generální velitel neuniformované protektorátní policie. Velitelem tábora byl vždy gestapák, strážní službu prováděli příslušníci protektorátní policie.

Po příjezdu do tábora museli vězni odevzdat veškeré doklady, peníze a cennosti. Museli také odevzdat své prádlo, namísto kterého vyfasovali předepsaný táborový oblek (trestanecký nebo na našem území často ironicky používaná uniforma československé armády, zřejmě z finančních důvodů) a dřeváky, jež museli nosit na bosé nohy.

Každému bylo přiděleno lůžko, ložní prádlo. Rovněž byli upozorněni, že se z tábora nesmí vzdalovat.

Tábory byly rozděleny na dvě oddělení:

I. oddělení (zostřený režim) – vězni dostávali jen část stravy a spali na tvrdých lůžkách s jednou přikrývkou bez ohledu na počasí, vstávali o hodinu dříve než ostatní a po budíčku prováděli trestní cvičení. Oblíbeným trestem byly dřepy nebo skákání „žabáků“. Když se vězeň dobře choval, byl po 10 dnech převelen do 2. oddělení.

II. oddělení – strava se nekrátila a platil běžný táborový řád, po 10 dnech se ale všichni vraceli do I. oddělení, aby si vštípili důvod, proč jsou v táboře. Postupně se podstatně zostřilo zacházení s vězni. Spíš než výchovná opatření se používala a zaváděla opatření trestná. Tyto tábory prosluly surovým režimem, často byly přímými filiálkami koncentračních táborů.90 Za těžké kázeňské přestupky byli vězni posíláni do temné komory, kde museli strávit až několik dní bez jídla. Pracovně výchovné tábory byly obvykle součástí rozlehlých táborových komplexů u velkých průmyslových podniků. Vězni byli vítaným zdroje pracovních sil z ekonomického hlediska.

„Vězni z pracovních výchovných táborů byli stejně výhodnými pracovními silami jako vězni z koncentračních táborů. V mnoha směrech ještě hledanějšími. Přicházeli do tábora po krátkém věznění ještě v dobrém fyzickém stavu. Jejich pracovní výkon při použití surových popoháněčských metod dosahoval slušného průměru.“

Umístěných osob zde bylo tolik, že v některých táborech polovina vězňů musela v ubikacích v noci stát. Hygienické podmínky byly strašlivé. Vězni neznali ani ručník, ani mýdlo. Prádlo se nikdy nevyměňovalo. Lékařská péče neexistovala. Vězni byli neustále týráni. Neminul den, aby jich nebylo několik popraveno. Nemocní nebo na práci příliš zesláblí vězni se posílali do krematoria. Psychický tlak byl nesnesitelný – vězni se často střídali, a proto se nevytvořil stmelený kolektiv spojený solidaritou, s jehož pomocí se třeba v pracovních táborech mnoho strastí přetrpělo mnohem snadněji a také díky tomu bylo zachráněno nesčetně životů.

Pracovní doba byla až 12 hodinová, pracovalo se i o nedělích a svátcích. Náplní byla ty nejtěžší zemní práce, práce v lomu a jiné velmi namáhavé práce ve vyčerpávajícím tempu. Za těžké výkopové a hornické práce přináležela pracovníkům denní mzda 5 K. Všechny přídavky pro těžce pracující se seškrtaly.

Špatná strava a brutální tělesné tresty způsobovaly úmrtnost srovnatelnou s koncentračními tábory. Pobyt v pracovním táboře byl ale naštěstí časově omezen – trval vždy nejméně 2 týdny a nesměl překročit 84 dní.

“Pobyt v pracovních výchovných táborech byl zpravidla omezen na 4 – 6 týdnů. V tom se lišily od koncentračních, z nichž se jen málokterý vězeň dostal, protože ve svých spisech měl obvykle poznámku „pobyt až do konce války.“ Režim ve výchovných táborech však byl velice surový, aby během několika týdnů přešla každého chuť porušovat pracovní disciplínu.“ Po propuštění dostali doklad o propuštění (Entlassungsschein) a museli se hlásit příslušnému pracovnímu úřadu.

Režim pracovně výchovných táborů na území protektorátu byl tvrdý, ale nedal se v žádném případě porovnávat s obdobnými říšskými útvary.

---

TÁBORY NUCENÉ PRÁCE NA KONCI 40. A NA POČÁTKU 50. LET

„Těžkým dědictvím po okupaci byl závažný pokles pracovní morálky a disciplíny. Naši lidé, zejména mladí, si zvykli projevovat svůj negativní vztah k přidělené práci jako vnitřní výraz svého poměru k okupantům. Po obnovení republiky po roce 1945 se stala renesance pracovní morálky a kladného vztahu k vykonávané práci základním požadavkem pro rychlý a zdárný postup obnovy hospodářství. Je všeobecně známo, že tento problém, zděděný z dob okupace, nebyl vyřešen uspokojivě tak, jak si vyžadovala tehdejší situace.“

V poválečném Československu, zejména po odsunu „nepřátelského“ obyvatelstva, bylo zoufale zapotřebí velkého množství pracovních sil.

Pod rostoucím sovětským vlivem se stát snažil postupně vytvářet centrálně plánovanou, řízenou ekonomiku. Pracovníci byli administrativně přidělováni do těžkého průmyslu a vylidněného pohraničí, následovala postupná likvidace trhu práce.

Únorovým převratem v roce 1948 se k moci dostali komunisté (dále „KSČ“).

V září a v říjnu se rozhodlo předsednictvo KSČ inspirovat se fungujícím systémem pracovních útvarů, zavedených na Slovensku. Přijali proto zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, který měl sjednotit úpravu pro celé československé území.

Zřízení táborů nucených prací

Tábory měly nahradit dosavadní, tradiční systém donucovacích pracoven pro asociální živly. Zároveň sloužily jako nápravná opatření ukládaná soudem pro nekvalifikované manuální práce – v případě porušení stanovených podmínek, mohl soud trest změnit na odnětí svobody. A také se staly mocným nástrojem politické perzekuce. Impulzem bylo přijetí zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratického zřízení, a zákona č. 232/1948 Sb., o státním soudu.

Útvary podléhaly kompetenci ministerstva vnitra.392 Zprvu je spravovalo samostatné oddělení, později odbor III/BA, proměněný na přelomu prosince 1948 a ledna 1949 na oddělení BP/103, ze kterého nakonec vznikla Správa TNP.

TNP se opíraly o dřívější táborové systémy a střediska. „Lidé, kteří byli do TNP dodáváni bez soudního řízení na základě rozhodnutí speciálních komisí ustanovených v jednotlivých krajích, měli být nasazováni na práci především v dolech a průmyslových podnicích. Bylo do značné míry příznačné, že komunistický režim hodlal k tomuto účelu použít existující tábory pro Němce.“

Od počátku byla funkce táborů účelně zamlžovaná.

TNP lze rozdělit do čtyř vývojových stádií:

• 1️⃣ podzim a zima 1948 – přípravy, vznik a vytváření sítě hlavních a pobočných táborů.
• 2️⃣ leden 1949 – srpen 1950 – postupné rozšiřování základní soustavy táborů.
• 3️⃣ září 1950 – červen 1951 – převedení TNP pod ministerstvo spravedlnosti.
• 4️⃣ závěrečná fáze systému TNP a jeho postupná likvidace.

V první a ve druhé fázi (do července 1950) rozhodovaly o přidělování do TNP nikoliv soudy, ale přikazovací komise.

„Výběr skupin obyvatel určených k této mimosoudní perzekuci se řídil směrnicemi politického a bezpečnostního vedení státu, o jejím rozsahu v konkrétních případech rozhodovaly k tomu účelu zřízené komise pro zařazování osob do TNP.“399 Paradoxní je, že přestože samotné zařazení do táborů nebylo podle platných směrnic kvalifikováno jako trest, doba strávená v nich se zapisovala do trestního rejstříku.

Zařazováním do TNP byly tedy postihnuty tři základní kategorie:

1️⃣ osoby vyhýbající se práci nebo ohrožující výstavbu lidově demokratického zřízení nebo ohrožující hospodářský život (především veřejné zásobování) a osoby, které jim v tom napomáhaly nebo činnost umožňovaly. Patřili sem tuláci, opilci, prostitutky, podnikatelé a živnostníci, statkáři, nepoctivý obchodníci, zahálčivé osoby, kritici a odpůrci režimu. Skupina byla nejpočetnější kategorií a dal se sem vhodnou argumentací zařadit téměř kdokoliv. Komise přitom rozhodovala jak o délce pobytu v TNP, taky i o samotném zařazení do tábora.

2️⃣ osoby odsouzené pro taxativně vymezené trestné činy.401 Po vykonání soudem uloženého trestu byly zařazeny za účelem převýchovy do TNP. Přikazovací komise rozhodly, jak dlouhou dobu musí osoba v táboře strávit.

3️⃣ osoby, které spáchaly některý ze správních přestupků. Národní výbor u nich v nálezu uvedl, že si svůj trest (delší tří měsíců) odpykají namísto v donucovací pracovně v TNP. O dodání odsouzeného do tábora se postaral bezpečnostní referent, jenž přitom podal také zprávu komisi. Referent mohl po odpykání trestu požádat opětovně komisi o nové zařazení odsouzeného do tábora. Tento nový trest se k původnímu odsouzení nepřipočítával. „Prvním opatřením bude odpykání trestu podle předpisu o dodání do donucovací pracovny, druhým opatřením zařazení za účelem výchovy k práci“.

O vyhledání a zjišťování osob se postaraly orgány SNB, orgány veřejné správy (místní národní výbory) a úřady ochrany práce. Byly povinny tyhle vytipované osoby ihned hlásit bezpečnostnímu referentovi ONV (případně KNV). Podezřelá osoba byla následně zadržena a vyslechnuta. Výsledky přípravného řízení a návrh na zařazení do TNP předkládal referent přikazovací komisi. Pro zařazení podezřelých osob do TNP se stanovila podmínka, aby byly tělesně a duševně způsobilé a ve věku 18 – 60 let. Pokud to splňovaly, mohla komise rozhodnout o jejich zařazení do tábora na dobu 3 měsíce až 2 let. Výsledky šetření byly komisi předloženy i v případě, kdy se bezpečnostní referent domníval, že neexistují důvody, aby byla zadržená osoba do tábora zařazena. Ke konečnému rozhodnutí o zařazení do TNP byla kompetentní pouze komise. Lidé byli označeni za „zařazence“ a „zařazenkyně“, nebo také „chovance“.

Pracovní přidělení chovanců do konkrétního podniku, důležitého pro ochranu státu, projednávalo vedení závodu se správou TNP a případně i s příslušným bezpečnostním referentem. Náklady na zřízení, vybavení a udržování tábora hradil zaměstnavatel, který platil vedení TNP určenou částku za osobu a den a také hradil přepravu chovanců na pracoviště, včetně zpáteční cesty do tábora.

Občas docházelo k přerušení pobytu v TNP, zejména z důvodů zdravotních a hospodářských, nebo kvůli povinnému nástupu na vojenskou službu. Čas od času se někdo pokusil o útěk – až do roku 1950 to přitom nebylo považováno za trestné, ale jen za kázeňský přestupek. Sankci uděloval velitel v rámci svých kompetencí (např. veřejnou/neveřejnou důtku, omezením písemného styku, snížením kapesného, odnětím slamníku, návrhem na prodloužení pobytu v TNP apod.).

Internovaní byli rozřazeni podle faktorů:

• 🔴 dle fyzické zdatnosti a zdravotního stavu – po absolvování zdravotní prohlídky při příchodu do tábora byly osoby už od podzimu 1948 rozdělovány do základních stupňů: a (zdraví lidé na těžké práce, do hutnictví a hornictví), B (průměrně zdraví lidé, ale fyzicky méně schopní náročné práce), C (osoby nemocné a fyzicky slabé se sníženou pracovní schopností. O rok později se zavedlo nové třídění: a (osoby schopné těžké práce ve stavebních podnicích, cihelnách a továrnách, dolech atd.), B (zařazenci schopní lehčí práce v zemědělství, továrnách, uzavřených dílnách), C (osoby schopné lehké práce v místnostech, domácích dílnách, při sedavé pracovní činnosti atd.). Příležitostně byla z poslední kategorie oddělena ještě skupina C2 (pro tělesně slabé jedince, dočasně práce neschopné, kteří potřebovali lékařskou péči nebo ošetření, ale kterým zároveň nic zásadního nebránilo v pobytu v táboře).
• 🔴 na základě pracovních schopnosti se chovanci rozdělili do táborových tříd – ty byly tři (I, II a III), odlišené zejména kvalitou a kvantitou různých výhod či omezení. Nejvyšší a nejlepší skupinou byla I, běžně nazývaná tzv. úderníci.

Vedle práce probíhala v táborech intenzivní výchovná osvěta a politický apel.

Rozšiřování sítě TNP

Koncem roku 1948 fungovalo v českých zemích 11 TNP s 10.930 zařazenými osobami.

V průběhu let 1949 a 1950 se soustava táborů poměrně rychle rozrostla (na konci roku 1949 ji tvořilo 24 TNP v českých zemích a 2 TNP na Slovensku). V českých zemích fungovaly vedle sítě TNP ještě řada samostatných poboček a pracovních skupin, které neoficiálně vznikaly při existujících táborech.

Zmínky o nich se objevují poprvé v hospodářských zprávách TNP z října 1949, které si vyžádala Správa TNP. Tato pracoviště měla převážně sezónní (příležitostný) charakter. Na podzim roku 1949 byly připravovány masové perzekuce obyvatelstva a plánovaná mohutná výstavba husté sítě TNP. Za tímto účelem proběhlo hned několik náborových akcí, např.

„Akce T-43“

Jednou z nich byla akce T-43, která svým plánovaným rozsahem neměla obdoby ani v době nacistické okupace. Jednoznačným cílem bylo získání levné pracovní síly k naplnění TNP. Postih byl mířen zejména k internaci majetnějších osob (všechny podnikatelské vrstvy: finančníci, průmyslníci, obchodníci, řemeslníci, prosperující rolníci), většiny inteligence a k vyvolání atmosféry strachu u opozičních aktivistů, aby upustili od protirežimního odporu.

Organizování zásahu velel odbor referátu BAa-II/43 (poté se změnila v kancelář T-43) při MV v čele s Bedřichem Pokorným, samotným provedením zásahu byla pověřena krajská velitelství StB za silné podpory KSČ. Ty prověřovaly vytipované osoby, sbíraly o nich informace a zpracovávaly seznamy potenciálních „třídních nepřátel“. Plánovalo se, že akce započne 1. října 1949 v Praze a o měsíc později postihne ostatní města, počátkem roku 1950 se měla projevit i na vesnicích. „V tomto období mělo být deportacemi postiženo 150.000 – 200.000 lidí.“

V září 1949 měla ústřední kancelář T-43 seznamy se 78.000 jmény. Akce se naplno rozjela v Praze: „Byli dopraveni do Svatého Jana, kde jim bylo sděleno, že jsou přikázáni na dva roky do TNP a že jim propadá veškerý majetek. Kdo verdikt nepřijal, byl postaven před tribunál vedený funkcionářem KSČ, jemuž přisedělo 19 úderníků.

Stačily dvě minuty „jednání“, výsledek byl pro odsouzeného stejný. Pokud někdo z úderníků zapochyboval, dostal se okamžitě do role oběti.“ Brzy se ale nábor vymkl kontrole. Následovala vlna protestních akcí i přímluv resortních ministrů. Ozývaly se také silné protesty ze zahraničí. Prudké reakce veřejnosti znepokojily nejvyšší mocenské kruhy KSČ a akce byla v říjnu 1949 zastavena.

Smyslem celé operace bylo zvrátit upadající systém TNP a získat ekonomické statky. „Majetek rodin samozřejmě propadal a volné byty byly přidělovány bezpečnosti, armádě, aparátu, popř. dělníkům.“ Zamýšlené výsledky se minuly účinkem, protože se akce omezila jen na Prahu, kde StB stihla zatknout asi 800 osob.

„Akce D“

Akce D4 neprobíhala (narozdíl od předešlé) jednorázově, ale měla několik etap v průběhu let 1949 – 1950 a vztahovala se na celé území republiky. Byla namířena proti armádním důstojníkům, poddůstojníkům a vojínům, kteří byli pro své reakční smýšlení „vyakčněni“ z armády po únoru 1948, a také proti účastníkům západního, zahraničního odboje a velitelům působícím za 1. světové války. Zahrnuto bylo 110 důstojníků, z nichž do TNP se nakonec přikázalo jen 49 osob. Přesun nepohodlných důstojníků do TNP komentoval Josef Musil: „Reicin mě stanovil jako směrnici pro zařazení do TNP tři kritéria: zařadit do TNP důstojníky, kteří po propuštění z armády nepracovali, nebo měli krycí zaměstnání, dále ty, kteří byli podezřelí z útěku do zahraničí, a konečně důstojníky, kteří po propuštění prováděli nějaké podezřelé rejdy.“

Proběhlo celkem šest vln Akce D a všechny se řídily podle směrnice MV č. S2626/010-49 ze dne 8. dubna 1949. StB sbírala informace a jakékoliv spekulativní důkazy o trestní činnosti těchto osob, „Většině zajištěných se však nepodařilo dokázat žádné přestupky. Putovaly tedy bez soudu i bez rozhodnutí komisí do speciálních TNP (jako byl např. Mírov).“ Směrnice stanovená kritéria tedy sama o sobě porušovala zákon č. 247/1948 Sb., protože uvalovala trest na lidi, kteří se ničeho nedovoleného nedopustili. o zařazení důstojníků do TNP rozhodovala speciální komise zřízená na ministerstvu vnitra.

Hromadné zatýkání probíhalo vždy večer a ve stejnou dobu. Zatčené osoby mohly využít řádných opravných prostředků proti rozhodnutí o zařazení do TNP, odvolací komise ale všechna odvolání zamítala.

„Akce LUX“

Na začátku října 1949 proběhla další tajná akce pod krycím názvem „LUX“.

Tato razie se týkala důkladné očisty ve vlastních řadách KSČ a armádních kruzích. Vojenské hodnosti byly odebrány mnohým důstojníkům, rotmistrům a poddůstojníkům427, 144 osob bylo zatčeno. Proti těm z nich, které se podařilo vyprovokovat nebo nalézt jakýkoliv kompromitující materiál, se ihned zahájilo soudní řízení. Ostatní byli zařazeni do TNP.

Během listopadu a prosince 1949 proběhly rozsáhlé kontroly všech táborů, inspekce se zaměřily na prověření ostrahy a hospodářskou činnost. Byla zapotřebí zásadní reorganizace.

Výnosem MV z 14. prosince 1949 se započala rozsáhlá přeměna stávajícího systému TNP: změnila se pravidla v přikazování chovanců do jednotlivých táborů, perzekuované osoby byly mnohem důkladněji třízeny.

Nové rozřazení osob se (vedle stávajícího dle pracovní schopnosti a zdravotního stavu) uskutečnilo:

• 📌 na základě pohlaví
• 📌 podle sociálního původu
• 📌 podle stáří – ML436 (18 – 24 let), ST (24 – 55 let) a PS (nad 55 let).
• 📌 podle důvodů zařazení do TNP – političtí odpůrci režimu (speciální skupina tzv. zvláště nebezpečných), skupina drobných přečinů (krádeže, opilství, hraní hazardních her, prostituce), skupina osob se špatnou pracovní morálkou (vyhýbání se práci).

Počátkem roku 1950 tvořilo síť TNP celkem 28 táborů s 5.618 internovanými osobami. Jednalo se o nejstabilnější období v soustavě fungování TNP. Bylo založeno několik nových táborů, na TNP se např. změnily zemské donucovací pracovny v Brně, ve Znojmě a v Pardubicích; počátkem léta se významně rozšířila síť TNP pro ženy.

Přesto ale soustava spíše stagnovala a objevila se počáteční vlna likvidací TNP. Rušení táborů mělo jediný cíl – rozmělnit pracovní síly z TNP a koncentrovat fyzicky zdatné jedince do táborů v Jáchymovských dolech. Už v průběhu roku 1949 se totiž některé formy TNP v dolech na Ostravsku a Jáchymovsku přeměnily na vězeňské tábory. Vážně se začalo uvažovat o úplném zrušení TNP. Zvrat nastal v létě 1950, kdy byla přijata úprava trestního zákona a trestního zákona správního. Na konci května 1950 přešly tábory do pravomoci resortu ministerstva národní bezpečnosti (dále „MNB“).

Blíže k přikazovacím komisím

Jak již bylo zmíněno, o přiřazení osob do TNP a o souvisejících otázkách (délka pobytu, propuštění apod.) rozhodovaly komise svými výměry. Byly tříčlenné a jejich zasedání zásadně neveřejné.

Komise mohla vedle zařazení osoby do TNP udělovat na základě svého volného uvážení také jiné postihy: zákaz pobytu zařazence na určitém místě nebo naopak přikázání pobytu; nařízení vystěhování z bytu; zabavení majetku; zavedení národní správy do živnostenského podniku zařazence, nebo jeho majetkové podstaty; odnětí živnostenského oprávnění. Pokud zařazená osoba plnila svědomitě a pracovitě svěřené úkoly, dávala tím komisi jistotu, že se již napravila k vedení pracovitého, spořádaného a bezúhonného života – komise jí mohla na návrh správy tábora dobu pobytu zkrátit. V opačném případě se navrhovalo pobyt prodlužovat.

Proti rozhodnutí bylo možné využít řádných opravných prostředků, které ale neměly odkladného účinku (sama komise však mohla povolit odklad rozhodnutí).

Odvolání se zasílalo prostřednictvím komise přímo na ministerstvo vnitra. Odvolacím záležitostem se nejprve věnoval ministerský rada, Jindřich Veselý. Ten tyto úkoly delegoval od 2. listopadu 1949 na Bedřicha Pokorného. A konečně, 12. listopadu 1949 došlo ke zřízení zvláštní stranické komise pro odvolání ve věci TNP, jejímž předsedou se stal Antonín Novotný, členy pak Bohuš Papež, Jaroslav Vyškovský, Jaroslav Kotál a Bedřich Pokorný.

Odvolací komise postupovala zpočátku velmi nejednotně a pomalu, protože podaná odvolání nebyla úplná a včasná, a tím značně ztěžovala odvolací komisi činnost.

V dubnu 1949 nařídilo MV, aby mu přikazovací komise zasílaly připravené spisy doplněné o veškeré podklady (výslechy svědků, posudky, výpovědi). Stanovilo také závazné lhůty pro podání řádných opravných prostředků a povinnosti bezpečnostních referentů. V případě již zařazených a dodaných osob do TNP se odvolání podávalo prostřednictvím správy tábora, která je předala bezpečnostnímu referentovi, další postup se nelišil.

Zprvu bylo vytvořeno celkem 19 komisí, jim pak byla přidělena registrační čísla a vymezena územní působnost: Komise č. 1 a č. 2 byly pro Prahu-město a Prahu venkov; č. 3 – č. 13 tvořily v Čechách: Kladno, Mladá Boleslav, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Havlíčkův Brod, Tábor, České Budějovice. Na Moravě a ve Slezsku vzniklo dalších pět komisí (č. 14 – č. 18): Jihlava, Brno, Olomouc, Zlín a Ostrava. Pro celé Slovensko byla ustanovena jediná komise č. 19 v Bratislavě.

Územní působnost komisí se ale neshodovala s obvody krajů, a proto byly některé komise zrušeny a zbytek se přerozdělil do 16 komisí: Praha-město, Prahavenkov, Kladno, Mladá Boleslav, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Olomouc, Gottwaldov a Ostrava. Výnosem MV z 14. července 1949 se převedly komise do pravomoci krajských národních výborů a zároveň se upustilo od číslování komisí.

Jednou z funkcí přikazovacích komisí bylo dodávání osob do tábora pod vedením příslušného bezpečnostního referenta. Přemístit větší skupinky těchto osob do nejbližšího TNP zajišťovaly místní orgány SNB. Bylo velmi vítáno, když se podnik, pro něhož měly zařazené osoby pracovat, sám postaral o jejich přepravu vlastními dopravní prostředky (autobusy, nákladními auty).

Z pravidla přiřazování do nejbližších poboček bylo upuštěno po reorganizaci TNP na začátku roku 1950. Důvodem bylo právě nerovnoměrné rozmísťování pracovních sil, což vedlo k ohrožení státně preferovaných odvětví. Zřídily se tzv. sběrné tábory, které sloužily ke koncentraci všech přikázaných osob a k jejich následnému selektivnímu rozřazení do jednotlivých TNP.

Přikazovací komise začaly plnit své úkoly od prosince 1948. Zprvu zařazovaly osoby do TNP hlavně pro méně závažné prohřešky a ty hříšníky, kteří se vyhýbali práci. Úmyslem zákonodárce ale bylo politicky převychovat „třídního nepřítele“.

Komise v Českých Budějovicích vydala ve své směrnici prohlášení: „Do tábora patří jen třídní nepřítel, kterého je nutno hledat v rodinách bývalých kapitalistů, městských povalečů, v hostinských místnostech, kde se hrají hazardní hry a rozšiřuje se nepřátelská šuškanda, v řadách advokátů, učitelů, lékařů, kteří uznávají nemocnými flákače, dále do táborů patří sabotéři, šmelináři, osoby reakčního smýšlení a ti, kteří rozšiřují nepravdivé zprávy o zásobovací situaci.“ Proběhlo proto několik školení a instruktážních kurzů pro členy komisí, aby se namísto na dělníky zaměřili na příslušníky tzv. buržoazie. Vedení StB také doporučilo sledovat propuštěné chovance na svobodě. Kvůli mnoha fyzicky slabým byly zřízeny zvláštní oddělení pro choré zařazence.

Kvalifikace výměrů byla po právní stránce zcela nedostačující – chybělo řádné odůvodnění (povrchní a velmi všeobecná formulace, objevovaly se časté gramatické a stylistické chyby), což se projevilo v množství stížností a na ně navazujících odvolacích řízení. Nejčastějším důvodem pro umístění TNP byl nepřátelský postoj lidově-demokratickému zřízení, projevy proti němu, zpěvy posměšných písní, pokus o ilegální přechod přes hranice, dodání do tábora po odpykání soudního trestu, příživnictví, černý obchod, rozkrádání socialistického majetku, zpronevěry v úřadech a v zaměstnání, různé podvody, vyhýbání se práci, absence v práci, nenastoupení do přihlášených uhelných brigád, opilost, potulka, veřejně spáchané násilí, prostituce. Typickými důvody pro přidělení do TNP také byly: „… stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění…“

Ministerstvo vnitra proto dočasně omezilo jakékoliv vydávání přikazovacích výměrů. Zákaz trval od 29. října do 22. listopadu 1949, poté byl odvolán a krajský bezpečnostní referent přidělil každé komisi úředníka znalého práva. Ten se účastnil jednání komise, disponoval navíc poradním hlasem pro právní posouzení případu. Nově vzniklo šest kategorií odůvodnění výměru: hospodářské, daňové, cenové, z důvodů ochrany republiky, ochrany národních podniků a dvouletky a posledním důvodem byly osoby, které takové delikty spáchaly a nebyly přitom potrestány soudem.

Dalším palčivým problémem přikazovacích komisí se jevil rozdíl mezi počtem zařazených osob a počtem skutečně dodaných do TNP. Komise to zdůvodňovaly nenastoupením zařazených žen pro těhotenství, zdravotní a tělesnou nezpůsobilostí osob, vazbou, nástupem do vojenské služby, útěkem z místa bydliště, neznámým pobytem, nemožností doručit přikazovací výměr atd.

Přikazovací komise projednaly od prosince roku 1948 do srpna 1950 celkem 31.000 návrhů a do TNP přikázaly 16.691 osob. Statistické složení zařazených osob v TNP lze znázornit takto (statistické údaje jsou zobrazeny v procentech)

Komisi byl dán široký prostor pro svévoli, což se mohlo změnit jen zrušením zákona o TNP a s ním i odvolacích komisí.

Zrušení zákona o TNP a reorganizace TNP

Zákon o TNP zrušil trestní zákon správní č. 88/1950 Sb., jenž se stal základem pro další fungování TNP. Vyhláškou se stanovilo, že o zařazení osob do TNP rozhodnou tříčlenné trestní nalézací komise při ONV a pravomoc odvolacích komisí se přenesla na trestní komise KNV, odvolání mělo nově odkladné účinky.

Rozhodování o TNP se tak omezilo ve prospěch justice. Po odpykání trestu nově rozhodovaly o zařazení do tábora na návrh krajského prokurátora komise pro podmíněné propuštění, zřízené u krajských soudů. Krajský prokurátor měl přitom propadnou lhůtu tří dnů k předložení návrhu na přezkoumání rozhodnutí komise ministrovi spravedlnosti – jeho rozhodnutí bylo konečné a nepřipouštělo odvolání.

Byl vypracován Základní táborový řád (č.j. 11,000/50-006) a Kázeňský řád pro TNP (č.j. 11,003/50-006) s platností od srpna 1950.

Do táborů se nadále zařazovaly osoby s „nepřátelským“ postojem k lidově demokratickému řádu, které po odpykání trestu odnětí svobody neprojevily zjevnou nápravu pro řádný život pracujícího člověka. Mohly být zařazeny následně do TNP na 3 měsíce až dva roky. Jednat se také o osoby podezřelé ze spáchání správního přestupku.

Významnou změnou v terminologii bylo nahrazení pojmu „chovanec“ přesnějším slovem „vězeň“. Prováděcí vyhláškou se stanovil způsob přikázání, tresty vykonávané v TNP a způsob jejich výkonu. Pokud nemohl být trest v TNP vykonán (pro vysoký nebo nízký věk než byla stanovená hranice 18 – 60 let, pro špatný zdravotní stav), vykonal se v soudních nebo správních věznicích, v případě mladistvých ve zvláštních odděleních soudních věznic. Vězni byli zařazeni do produktivní a kolektivní práce a podle svého výkonu ohodnoceni. Šikovným a pracovitým vězňům mohly být přiznány úlevy a výhody. Všem vězňům se dostávalo mravní, etické a odborné výchovy a osvěty. Podrobnější způsob výkonu trestu měly určit přímo jednotlivé táborové (domácí) řády, vydané velitelstvím SNB.

Pobyt v TNP mohla trestní komise, která o trestu rozhodla, odložit v případě ohrožení života nebo zdraví potrestaného na potřebnou dobu, u těhotné ženy až do 6 měsíců po porodu, také na žádost potrestaného z důležitých důvodů (max. na 3 měsíce). Výkon trestu mohl být přerušen v případě těžké choroby vězně (opět na jeho žádost).

Připouštělo se rovněž podmíněné propuštění na zkušební dobu (jednoho roku až pěti let), nebo dokonce úplné prominutí zbývajícího trestu po odpykání alespoň poloviny trestu (min. 3 měsíce). Podmínkou bylo, aby vězeň svědomitě a pilně pracoval a budil naději, že po propuštění povede řádný život pracujícího člověka.

V srpnu tedy vznikly nové, trestní komise – její členové prošli povinným přeškolením o sjednoceném postupu při zařazování osob do TNP. Jednotná praxe ale příliš nefungovala – namísto „třídního nepřítele“ byli nadále trestáni převážně menší živnostníci a úředníci, špatně pracující dělníci. „Poměr 1:9,25 je pro pracující povážlivý.“ Navíc celkový počet zařazených osob citelně poklesl – zhruba na 80 %.

Z hlediska ekonomické neefektivity se musel rušit tábor za táborem, platy chovanců na jejich chod nedostačovaly. Mnohem víc osob z TNP odcházelo, než přicházelo. Dle statistik přiřadily trestní komise do táborů od srpna do prosince 1950 jen 303 osob, kdežto za platnosti původní úpravy vykazovaly počty zařazených více jak dvakrát tolik (711 osob za 5 měsíců).

Většina TNP byla likvidována na podzim 1950. V říjnu došlo k reorganizaci na MNB, která se dotkla i proměny Správy TNP (oddělení BAc) na 6. sektor vězeňský. Sektor se nově staral vedle TNP i o běžné věznice StB. Vyvrcholení záměru ministerstva přišlo v listopadu: „plánovitě snižovati počet táborů a rušiti v prvé řadě tábory s menší kapacitou… udržovati jen tábory v jáchymovském sektoru a tábory sběrné, které jsou umístěny ve vlastních (státních) objektech.“

Rušení táborů pokračovalo tedy i v první půlce 1951 (např. Oslavany, Ostrava-Vítonice, Gottwaldov, Jaroslavice, Valtice, Příbram), jiné tábory se naopak ještě rozšířily (Všebořice, Brno). Internované osoby nebyly však propuštěny, pouze je přesunuli do ještě existujících středisek. V táborech se vypracovaly hospodářské rozvahy, evidující veškerý inventář táborového vybavení (movitý i nemovitý), všechny zařazené osoby a jejich spisový materiál. Ministerstva národní bezpečnosti a spravedlnosti následně provedla významné organizační změny a převedla mezi sebou nejvyšší kompetence týkající se správy TNP.

K datu 1. června 1951 se tak dostaly TNP jako horký brambor do pravomoci ministerstva spravedlnosti. Jejich název se změnil na „přechodná nápravná zařízení“. Personál táborů byl postupně nahrazován příslušníky Sboru uniformované vězeňské stráže (dále „SVS“).

„Vhodní kandidáti pro zařazení do táborů však ubývali i komisím u soudů, neboť většina osob odsouzených za trestné činy, pro něž by bylo možné je zařadit do TNP, směřovala do Jáchymovských dolů, jež byly vyňaty z kompetence ministerstva spravedlnosti. Jiní vězni, jimž končilo odpykávání soudního trestu, měli obvykle dobrou pracovní morálku, takže nezavdávali příčinu k zařazení, nebo měli příliš nízkou trestní sazbu. Rozdíl mezi kmenovým a skutečným stavem počtu vězňů v táborech se hlavně díky stále častějšímu podmínečnému propouštění zvětšoval a situace se stávala neřešitelnou. Rovněž zájem mocenských a politických orgánů o někdejší TNP upadal.

Zvrat nemohlo již způsobit ani zvýšené zařazování tzv. vesnických boháčů ve druhé polovině roku 1952. Tábory byly již odsouzeny k živoření a postupnému zániku.“ Statistiky ukázaly, že v roce 1951 bylo do přechodných nápravných zařízení zařazeno 2.089 osob, v roce 1952 se počty odhadují na 1.500 osob a v roce 1953 došlo jen k minimálnímu přírůstku. Zbývající zařízení se přizpůsobovala a plynule napojovala na vězeňský systém.

Na podzim roku 1952 se vězeňství sjednotilo, přechodná nápravná zařízení se dostala opět do kompetence MNB. Na jaře 1953 se začaly tábory definitivně likvidovat. Přechodná nápravná zařízení (dříve TNP) byly zrušeny k 31. prosinci 1953, internované osoby se postupně propouštěly již v průběhu let 1952 – 1953.

Celkový počet TNP byl 7 TNP na Slovensku (Bratislava, Brezno nad Hronom, Handlová, Hronec (zrušen 5. 5. 1951), Nováky, Ruskov, Trenčín (zrušen 31. 10. 1950)) a 30 TNP v Českých zemích: Brno, České Budějovice (TNP zrušen 9. 2. l950), Dlažkovice, Dolní Jiřetín (zrušen 9. 3. 1950), Gottwaldov, Hodonín (zrušen 1. 12. l950), Jáchymov-Nikolaj (zrušen 15. 2. 1951), Jáchymov-Plavno, Jáchymov-Vršek (zrušen 25. 4. 1951), Jaroslavice, Kladno-Dříň (zrušen 15. 12. 1950), Kladno-Dubí, Lešany (zrušen 25. 9. 1950), Libochovany, Mírov (zrušen 18. 7. 1951), Oslavany (zrušen 1. 3. 1951), Ostrava-Kunčice (zrušen 1. 2. 1951), Ostrava-Vítkovice (zrušen 25. 1. 1951), Pardubice, Plzeň-Karlov, Praha-Ruzyň, Příbram-Vojna (zrušen 20. 1. 1951), Stárkov, Svatý Jan pod Skalou (zrušen 31. 10. 1950), Široké Třebšice (zrušen 15. 12. 1950), Třinec (zrušen 25. 1. 1951), Uherčice (zrušen 20. 6. 1951), Valtice (zrušen 15. 5. 1951), Všebořice, Znojmo.

Životní podmínky

Zásadní úpravu k provedení zákona o TNP přinesla směrnice z 20. prosince 1948, tzv. Prozatímní, ústavní, kázeňský a výchovný řád pro tábory nucené práce. Život v táboře byl následně velmi přísně předepsán množstvím směrnic a vnitřních řádů, především těch táborských.

K tomu, aby byl člověk zařazen do TNP, nemusel spáchat žádný zločin. Úplně stačilo, když se přikazovací komise (a později trestní komise) domnívala, že by toho byl schopen, jednalo se o preventivní opatření. Zajímavé je, že do TNP nesměli být kategoricky umisťováni Němci a cizí státní příslušníky.

Před příchodem do TNP byli všichni povinni se podrobit lékařské prohlídce.

Následně byli na náklady státu či zaměstnavatele převezeni do tábora, kde se hned vyřídily nezbytné administrativní formality v evidenčních knihách, seznamech internovaných a různých hlášeních. Zařazenci museli také odevzdat své věci.

„…„Chovancům“ je třeba odebrat cennosti, „aby s nimi nečachrovali“.“

Mezi základní povinnosti chovance/vězně TNP patřilo:

• 📌 pobýt v táboře po dobu, stanovenou ve výměru komisí
• 📌 chovat se způsobile na pracovišti i v táboře
• 📌 podrobit se všem předpisům a opatřením, táborovému a výchovnému řádu a všem rozkazům řídících a správních orgánů
• 📌 řádně a pilně vykonávat přidělenou práci
• 📌 podrobit se doprovodným programům v táboře, jako byla osvěta a mravně politická výchova, odborné školení

Vedení, správu i ostrahu táborů prováděli příslušníci SNB, bylo jich ale na počet internovaných málo a proto docházelo k velkému množství útěků, především z pracovišť. Vedle práce bylo velmi důležité z hlediska cílené převýchovy politické a výchovné působení na chovance/vězně.

Tři měsíce před propuštěním z tábora měla být osoba přeřazena z „nepřátel režimu“ do skupiny vzorných trestanců. K tomuto přeřazení byl oprávněn kurátor po dohodě s velitelem tábora.

Klasifikace třídy určovala budoucí osud propuštěnce – jeho bydliště, povolání, formy prověřování a sledování. Po propuštění byl určitou dobu ve zkušební době, což znamenalo, že byl stále pod dozorem StB. Poprvé po roce a pak po dvou letech jej posuzovala tzv. přezkoušecí komise. Ta mohla rozhodnout o jeho přeřazení do jiné skupiny. Kategorie tvořily:

1. 📌 špatná pracovní morálka a nepřátelé režimu
2. 📌 sporné výsledky převýchovy
3. 📌 dobré pracovní výsledky, slibné vyhlídky na politickou převýchovu
4. 📌 výborné pracovní výsledky a kladný vztah k režimu – dohled končil v této skupině.
   

Po Sametové revoluci byla zrušena všechna rozhodnutí a povolávací rozkazy týkající se TNP (i PTP). Bývalí chovanci/vězni TNP ale nebyli nikdy odškodněni, protože dle právní úpravy jejich osobní svoboda nebyla omezena na základě soudního rozhodnutí, ale rozhodnutím správního orgánu. Pobytem (alespoň 12 měsíců trvajícím) v táborech si sice vysloužili nárok na zvláštní příspěvek k důchodu, ale nevztahovaly se na ně rehabilitační zákony. Tuto souvislost potvrdila i judikaturní praxe.

Ubytování a hygienické podmínky

Táborové ubikace byly přeplněný a špinavé. „Mimochodem pouze dva TNP k 1. 1. 1949 disponovaly zděnými budovami, jinak šlo o dřevěné baráky rovněž známé z apokalyptických nacistických koncentráků. „Chovancům“ se zakazovalo přijímat jakékoli potravinové balíčky.

Z hlediska hygieny na tom zařízení také nebyla příliš dobře. Na jednu stranu se dle táborových řádů musela dodržovat určená hygienická pravidla (starost o vlasy a vousy), na druhé straně záchodové jámy přetékaly výkaly a po okolí tábora se šířil nepříjemný zápach. Nepříliš vábně byly cítit i pověšené pracovní oděvy, jejichž vypařující pach dělal vzduch v místnostech téměř nedýchatelným.

Pobyt žen byl obzvláště těžký, byly často konfrontovány s hrubým a vulgárním zacházením: „Kpt. Májek koncem srpna a začátkem září 1949 nechal dohola ostříhat několik chovanek TNP, mezi kterými byla též chovanka Klindová. Ta byla v 6. měsíci těhotenství, bránila se ostříhání, a tento neoprávněný trestu u jmenované vyvolal takové rozčilení, že toto mohlo mít vliv na její případný předčasný porod. Z tohoto důvodu přišla chovanka Mária Pittnerová za kpt. Májekovi a prosila ho, aby Klindovou nenechal dohola ostříhat, nebo že to může mít zlé následky. Kpt. Májek na stříhání trval a odůvodňoval ho tím, že musí být ostříhaná, neboť má vši. Pittnerová však namítala, že vši nemá. Kpt. Májek jí odpověděl toto: „Měla jste se jí podívat do pí.. a ne do hlavy.“ Pittnerová se nad tímto výrokem pozastavila, a proto ji kpt. Májek povídal: „Pittnerka, co tu stojíte? z Vás by byl dobrý kok…, neboť dobře stojíte.““

Lékařská péče

Péči o nemocné chovance/vězně měl v táboře na starosti táborový lékař, ale bylo jich zoufale málo. „Začíná jaro v roce 1958 a na táboře vybuchl pořádný skandál. Táborový lékař začal na marodce řezat jednomu vězni hemeroidy a toho chudáka museli odvést v krvi do muklovské nemocnice. A teprve nyní se zjistilo, že hochštapler, který si hrál tři roky na lékaře, je obyčejný podvodník. Byl kdysi zaměstnán nějaký čas v drogerii, naučil se pár latinských slov, a když přišel pro podvody na tábor, hlásil se jako lékař. Nikdo se nesháněl po jeho papírech, zkrátka se stal táborovým lékařem a vládl na marodce k plné spokojenosti velitelství, protože všechny nemocné i s horečkou honil do práce.

Stravování

Podávaná jídla byla jednoduchá a lehká, připravovaná převážně v táborové kuchyni.

Z výpovědi Jaroslava Vojtěcha, zařazeného do TNP: „…Měli jsme stravenky s červeným T. A hned, jak jsem tam přišel, tak jsme fárali513, nikdo se s náma vůbec nebavil. Nám ráno dali ty pogumovaný hadry a hned jsme fárali. Dali nás do těch part, ta byli kluci, kteří to už znali. T na stravenkách znamenalo: jeden den tekutá strav, druhý den pevná… Tekutá strava znamenala ráno a večer kafe a na oběd polévka. Druhý den pak byla normální strava.“

Ošacení

Po dodání do TNP ji byl přidělen pracovní stejnokroj. Dokud se tak nestalo, mohli se pohybovat chovanci/vězni v běžném, civilním oblečení označeném bílou páskou.

Tresty a táborová šikana

Mezi tresty, které mohl velitel tábora provinilci udělit, patřilo:

• 📌 neveřejná důtku
• 📌 veřejná důtku před všemi chovanci tábora
• 📌 omezení písemného styku
• 📌 omezení jedné až dvou návštěv
• 📌 snížení kapesného až na polovinu
• 📌 odnětí slamníku a přikázání tvrdého lůžka až na tři noci po sobě
• 📌 přikázání zvláštních prací až na 5 dní (celková doba i se zaměstnáním nesměla překročit 12 hodin denně)
• 📌 zařazení do nižší pracovní na samotce skupiny
• 📌 po pracovní době uzavření na samotce až na dva týdny
• 📌 vězení s vyloučením zaměstnání, samovazba v maximálním trvání dvou týdnů
• 📌 návrh na prodloužení doby pobytu v táboře

Velké kritiky se ozývaly ohledně nevybíravého a hrubého chování dozorců, surovostí a násilí, zneužívání žen pod záminkou práce, nelidského zacházení. Vedení KSČ ale výtky odvracelo konstatováním, že třídního nepřítele „nějakým ufňukaným humanismem nepřetvoříme“.

Výrazně proto klesala pracovní výkonnost a čím dál častěji se objevovaly pokusy o útěk. Největší procento zaujímaly úprky přímo z pracovišť (90 %).

„Do práce jsme chodili na důl Eva vzdálený asi 2 kilometry od tábora a v té době se tam chodilo pěšky tak zvaným buzerantským pochodem. Na nádvoří tábora jsme se seřadili po pěticích.

Museli jsme se chytat tak k podpaží, že jsme byli těsně přitisknutí k sobě, a kromě toho každá pětice se musela na předcházející přitisknout hrudí na její záda. Pak přinesli příslušníci veliké lano a ti, co byli na krajích, ho museli vzít do rukou. Takže jsme byli celá směna, asi 300 muklů, stažení dohromady provazem. Pak byl dán povel k odchodu, všichni vykročili levou nohou a museli jsme počítat nahlas, jedna dva, jedna dva – a začali jsme se sunout kupředu, o pochodu se nedalo ani mluvit. Po stranách nás provázelo několik policejních psů a šest příslušníků se samopaly. Celou cestu, která by při normálním pochodu trvala 20 minut, jsme zvládli za 45 minut. Ať žije rodná strana! Ten soudruh, který tento pochod vymyslel, by si zasloužil, aby byl zvěčněn v panoptickém muzeu.“

Velmi těžká práce byla navíc doprovázena různými obměnami, např. tzv. výdřeva: „Výdřeva, to se za řemen k noze přivázalo dřevo a v „průchodu“ o výšce 40 cm ho musel člověk za sebou táhnout, to stačily dvě tři klády za šichtu a člověk byl úplně hotovej.“

Vynalézavost dozorců se neomezovala jen na pracovní dobu, ale i na pobyt v táboře: „… Ale to jsou jen takové perličky našich mocipánů. Byly rozličné: třeba nástup celého tábora na nástupiště, vytvořit řadu přes celý tábor a cihly složené na konci tábora podávat jeden druhému, a tak je složit na druhém konci. a na druhý den znovu nástup a složit cihly zase na původní místo, a jiné a jiné! Ve vymýšlení takových perliček byli naši satani pacholci nepřekonatelní.

Pracovní podmínky

Práce byla velmi těžká, zejména pak v TNP soustředěných v Jáchymovských dolech, ty se později změnily na nápravné pracovní tábory. Pracovníci byli rozděleni do pracovních tříd podle výkonnosti a museli plnit stanovenou normu.

Denní režim spočíval v budíčku (v létě v 5 hodin ráno, v zimě v šest hodin – o nedělích a svátcích byl posunut o 1 hodinu později), následovala ranní hygiena a snídaně, rozcvička a nástup do zaměstnání. Pracovní doba byla stanovena na 10 hodin, obědová pauza trvala jednu hodinu. Po práci rozhodoval velitel tábora o táborovém programu a organizaci volného času – šlo většinou o úklid, osvětu, kulturu. Velký důraz se kladl na politickou a výchovnou funkci TNP. Večerka byla vyhlášena na 21. hodinu (v zimě už ve 20. hodin, naopak o svátcích se o 1 hodinu prodlužovala).

Za práci náležela chovancům/vězňům odměna podle pracovního výkonu a normy, jejíž plnou částku ale nikdy nedostávali. Zaměstnavatelé plat, sražený o daň ze mzdy a povinné národní pojištění, převáděli na Správu TNP, a ta jej rozdělila – většinu strhla jako náklady (ubytování, stravu, ostrahu, atd.), část poslala rodinným příslušníkům zařazených, k nimž měli chovanci/vězni vyživovací povinnost, část uložila na vázané konto, které mu bylo vyplaceno při propuštění. Zbytek mu byl vyplacen jako „kapesné“.

Odměny jako dovolenky a propustky se udělovaly zcela výjimečně – v případě úmrtí nebo smrtelného zranění v rodině, narození dítěte manželce nebo družce, uzavření sňatku osoby zařazené do TNP (pokud trávila v táboře pobyt delší než 6 měsíců). Tyto výjimky byly časově omezené, s délkou absence v TNP max. na 3 dny.

Každý chovanec/vězeň mohl být také uvolněn z důvodu předvolání k úřadům nebo soudům.

Nárok na dopisy a balíčky byl zásadně stanoven na 1x do měsíce, ve výjimečných situacích se povolovala jedna pošta navíc (např. z důvodů úmrtí v rodině).

Dopisy, jež chtěli chovanci/vězni naopak odeslat, museli odevzdávat otevřené na velitelství tábora k cenzuře. Dopisy závadného obsahu byly ihned zničeny. Jednou měsíčně mohli chovance/vězně navštívit také jejich (výhradně) blízcí příbuzní.

Velmi problematickou otázkou byla improvizace a nedostatečná vybavenost pracovními oděvy a nářadím. „… Dvaceti pěti členná (!) pracovní skupina, tzv. Budování, stavějící dřevěné baráky, nemá do dnešního dne ani jeden hoblík a jen jedny kleště (!), ač musí ze všech prkenných dílů vytahovat hřebíky (zpracovává starý materiál), protože nemá ani šroubováky a vrtáky, musí pracující chovanci … potřebné úkony vykonávat svými kapesními noži…“

Mezinárodní (proti)ohlas

Na Československo byl vyvíjen mezinárodní tlak – vyspělé země nás obviňovaly, že zde existovala nucená práce. Stejně jako v roce 1951 v případě zneužívání německých pracovních sil561 dospěl i později výbor pro nucenou práci v lednu 1956 k názoru, že se „ „československý trestní zákon správní výslovně zmiňuje o „třídních nepřátelích“ a o „nepřátelském postoji“ vůči vládě a její ideologii, trestné činy jsou vymezeny velmi široce a pružně“. Osoby, které dají najevo anebo o nichž lze mít za to, že projevují odpor vůči režimu při páchání trestných činů, byť byly sebelehčí, jsou odsuzovány k trestům, k nimž přistupuje nucená práce, zvlášť umístění v táborech nucené práce. Cílem těchto zařízení je převychovat tyto osoby a změnit jejich politické názory. V tom spočívá i systém nucené práce, kterého se používá jednak jako prostředku politického nátlaku, jednak jako trestu u osob, které mají nebo vyjadřují určitý politický názor…“

Mnoho československých právních norem bylo označeno za normy porušující zákaz nucené práce.

Zdroj: Veronika Mojžišová: Vývoj nucené práce na území České republiky
ve 20. století (diplomová práce)

V této diplomové práci se autorka zabývala problematikou nucené práce, rozdělené do několika časových etap v průběhu 20. století: vývoj v Rakousko-uherské monarchii, plynule přecházející do situace ve vyhlášené Československé republice, razantní proměna v období 2. světové války a krátce po ní, vzniku táborů nucených prací na přelomu 40. a 50. let 20. století, období komunismu a nastínění novodobého vývoje po roce 1989.

Klíčová slova:

📌 donucovací pracovny
📌 nucené pracovní kolonie
📌 opatření o řízení práce
📌 nucené (totální) pracovní nasazení
📌 německé pracovní tábory/střediska
📌 tábory nucené práce (TNP)
📌 pomocné technické prapory (PTP)
📌 všeobecná pracovní povinnost

---