SLOVNÍK VÁLKY od Ostapa Slyvynského

Viktor Janiš: Polský básník Czesław Miłosz napsal v roce 1943 ve Varšavě okupované nacisty cyklus básní nazvaný „Svět: prosté básně“. Většina z nich je interpretací jednoduchých slov: Strach, Láska, Naděje, Branka, Veranda, Cesta apod. Válka totiž význam slov mění. Některé významy se tupí a je třeba je brousit jako nůž kamenem. Některé jsou naopak tak ostré, že se na ně nedá dívat. Některá slova úplně odumírají a opadávají. Některá se vynořují odkudsi z minulosti a znovu začínají něco označovat, stávají se důležitými.

Pokusím se sestavit podobný slovník války. Nebudou to však básně či texty, které bych psal já. Budou to fragmenty cizích monologů, které jsem vyslechl a pravděpodobně ještě vyslechnu během těchto těžkých dnů. Možná jen budou lehce upravené. A některé budou přeložené z ruštiny.

Na lvovském nádraží, přes které se ve válečných dnech valí z východu na západ vlny nucených přistěhovalců, v provizorních přístřešcích, dokonce přímo na ulici, u stánků s kávou lidé vyprávějí. Někdy začnou vyprávět sami od sebe, jindy je stačí jemně pobídnout, zeptat se a vzápětí se strhne vlna, která se dá těžko zastavit.

Některé z těchto příběhů jsem nezapsal já, ale mí spoluautoři a spoluautorky, také účastníci a svědci této války. Jsou to jejich osobní vyprávění i příběhy zaslechnuté od jiných lidí. Prozatím jsou mými spoluautory Anna Procuková, Jevhen Klimakin, Oksana Kurylová a Dmytro Tkačuk.

Dejme se tedy do toho.

AUTOBUS
(Dmytro, Kyjev)

Vzhlédnu a vidím, jak na nás mávají vojáci a křičí: ‚Utečte! Utečtééé!!!‘. Dva okolní domy jsou v plamenech, jsme dost blízko zátarasu a mně dochází, že na nás každou chvíli může spadnout bomba. Ale rozběhnout se nemůžu, protože na mně leží nějaká stará paní, která nedokáže vstát a křičí, že nemůže chodit. Nakonec jsme přece jen vyrazili. Jak se jen dalo. Lezli jsme po čtyřech, krčili jsme se. Ale ostatním jsme nestačili, takže se nám vzdalovali.

Asi bychom se z toho mostu nikdy nedostali, kdyby u nás nezastavila dodávka. Její dveře se otevřely a my uvnitř uviděli ženu na vozíku a několik dalších lidí. Už tam nebylo skoro žádné místo, tak jsem tu starou paní strčil dovnitř, zabouchl jsem dveře a běžel k zátarasu.

Běžel jsem spolu se svou sestrou a pár dalšími lidmi, které jsem neznal. Zátaras byl před námi a za ním stály dvě dívky ve vojenských uniformách a mávaly na nás. Padesát metrů. Čtyřicet pět metrů. Čtyřicet metrů. Třicet. Dvacet. Deset. Ta vzdálenost mi připadala jako ten nejdelší závod mého života a myslel jsem, že snad nikdy neskončí. Ale už probíháme kolem těch dívek a dál na lesní cestu, po které ze setrvačnosti běžíme ještě padesát metrů.

Jsme v Kyjevě. Jsme doma.

Vstříc nám jede běžný kyjevský autobus. Je modro-žlutý. Je to autobus spásy.

ČÍSLA
(Iryna, Sjevjerodoneck, hovoří po telefonu)

Prostě počítej. Budeme počítat spolu, jo? Jedna, dva, tři… Ne, pomaleji, znova. Nespěchej. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm… Vidíš? Všechno je v pořádku.

HVĚZDA
(Viktorija, Charkov)

Jednou nás napadlo, že v naší rodině nemáme žádné tradice. A vyrobili jsme si vánoční hvězdu. Velikou, vysokou. Tak vysokou, že jsme ji do bytů v našich pětipatrových domech museli nosit jako oštěp. A našroubovali jsme do ní žárovičky. Naučili jsme se koledy – kromě Ukrajinců přece koledy nikdo nemá, že? No dobře, ale nemají takové jako my. A šli jsme koledovat. Za první rok jsme si vydělali tolik, že jsme si za to ušili dlouhé kostýmy. A lidé si nás dokonce začali objednávat. Příbuzní, přátelé, a dokonce i cizí lidé. Objednávali si na svátky jesličky. Tu hvězdu jsem nechala na balkóně.

JABLKA
(Anna, Kyjev)

Té noci jsem usínala ve vaně, v pelechu z dek a polštářů, a naslouchala jsem nejsilnějším výbuchům od začátku války.

Kdysi dávno v předchozím životě jsem byla šíleně zamilovaná, poprvé jsme spolu jeli do domečku v Karpatech, vrcholil podzim, usínali jsme v podkrovním pokojíku v posteli, která nebyla o moc pohodlnější než ta vana, a já poslouchala, jak v zahradě ze všech stran do země buší jablka. Buší a buší, velká a zralá, rovnoměrně celou noc. Byla jsem šťastná.

Teď jsem usínala za zvuku výbuchů a slyšela ta jablka. Tolik si přeju, aby okolo nás padala jen jablka v zahradě.

JESKYNĚ
(Roman, Černihiv)

Celý život jsem se zabýval speleologií. Jakmile mi vyšel volný víkend, sbalil jsem výstroj a vyrazil někam do jeskyní.

V naší čtvrti je velký protiletecký kryt, pod školou. V prvních dnech se tam ještě nesvítilo. A tak tam vcházím s čelovkou, uvnitř je ticho, vypadá to, že tam nikdo není. A najednou koukám: všude kolem stěn jsou lidé, děti. Zahnu do další chodby – totéž. Lidé vypadají jako stalaktity a stalagmity. Jako by tu byli už tisíce let. To udělá válka s časem.

JÍDLO
(Oksana, Lvov)

Přijímám rodinu z východu, aby se ubytovala na jednu noc. Doprovodím ji do kuchyně a řeknu: ‚Tady je kuchyně, jídlo na stole si můžete nabídnout.’

Vtom se rozpláčou. Po větě: ‚Jídlo v kuchyni si můžete nabídnout.’

KANÁREK
(Olja, Irpiň)

Když jsme utíkali z Irpině, v jednu chvíli nastalo úplné ticho. Nedaleko stál dům, který zasáhly střely. Všechna okna vymlácená, vchod zasypaný. Vtom jsem z jednoho okna uslyšela kanárka. Jako malá jsem kanárka měla doma, takže ten zvuk bezpečně poznám. Majitelé se nejspíš šli schovat do protileteckého krytu a už se pro něj nemohli vrátit. Předtím i potom se toho stalo tak moc, ale na toho kanárka nemůžu zapomenout.

LÁSKA
(Beata, Dorohusk, Polsko)

Pracuji ve škole. Jsem vdaná, ale uvnitř jsem cítila velikou prázdnotu. Když vás napadlo Rusko, vzala jsem si na několik dní volno a odjela na hranice. Vařím lidem čaj, kakao, krmím je polévkou. První den jsem se seznámila s Ljubov. V ukrajinštině její jméno znamená „láska“. Mimochodem je krásné, že máte ve svém jazyce takové jméno. V polštině jméno „Miłość“ neexistuje. A tak přišla Ljubov, vystoupila sama z maršrutky a rozplakala se. Přistoupila jsem k ní a prostě ji pevně objala. Stály jsme tak asi deset minut. Obě jsme mlčky plakaly. Pak jsem jí udělala balíček s jídlem a ona jela dál.

LOUČENÍ
(Oksana, Lvov)

Lidé, kteří opouštějí místo, kde jsme je ubytovali, se s námi loučí a objímají nás, jedou dál. Skoro se neznáme, vyměnili jsme si jen jména a pár pohledů. Objímají mě tak dlouho a tak pevně, až se zdá, že jsme jeden pro druhého nejbližším člověkem na světě.

OBYDLÍ
(Dmytro, Kyjev)

Dívali jsme se na domy a viděli rozmlácené kuchyně, pozůstatky ložnic, tapety v dětských pokojíčcích a střepy zrcadel v koupelnách. Dívali jsme se a uvědomovali si, že někteří majitelé těchto bytů šetřili půl života na to, aby ta obydlí vybudovali a zaplnili. Někteří z nich se tam nejspíš chystali strávit celý život.

Naproti zcela zdemolovanému domu stál billboard, na kterém bylo napsáno: ‚Konečně dosáhnete na vlastní bydlení.’

PRAHA
(dospívající dívka, které jsem se nezeptal na jméno, Charkov)

Jsem jedna z těch, co vždycky všechno odkládají. Jako malá jsem si dokonce nechávala všelijaké dobroty, abych je snědla později v příjemné atmosféře, třeba při svíčkách nebo při nějakém super filmu. Často jsem neměla čas a ony prostě dlouho ležely. Pak si je přece jen vezmeš, pustíš se do nich, a ony už nejsou dobré. Podobně jsem vždycky chtěla do Prahy, máme tam příbuzné. Pořád jsem neměla čas, abych se tam vydala. Teď tam konečně jedu, ale radost z toho nemám.

RÁDIO
(Samet, Baku–Kyjev)

Ne, ukrajinsky rozumím, jen jsem včas ohluchl. Říká to tak syn. Je to vtipálek.

Víš, člověk se dožije věku, kdy si myslí, že už nic nebude poprvé. A já toho teď zažívám poprvé tolik. Tak třeba uvidím Polsko. I když ho neuslyším. Kdysi to bylo naopak: slyšel jsem, ale neviděl. Jak to? Je to velmi jednoduché: polské rádio. Rock, jazz. To u nás nebylo. Tehdy ale rádio trochu rušili a občas hodně hlasitě. Proto když je potřeba, hudbu si umím představit. Je dobré, když si dokážeš představit něco, co ti chybí, a ono se to jakoby vynoří, a je to, jsi šťastný.

Co si mám představit? Řekni. Ne, já vím, co.

SLADKÉ
(Bohdana, Kyjev-Lvov)

Dneska přijel Sjevjerodoneck. Vlak plný rodin, obrovský, doslova nacpaný až po strop. První, co spousta uprchlíků řekla, bylo: ‚Jsme ze Sjevjerodonecku. Promiňte, mohli bychom dostat čaj?’

Ale to mě nepřekvapilo. Překvapilo mě, jak moc měli chuť na sladké. Do malého šálku čaje si dávali tři polévkové lžíce cukru. Říkali si o sušenky. Prosili o bábovku. Skoro každý.

Sladké jíme, když se bojíme. Nevíme, kdy budeme jíst příště, takže potřebujeme kalorie. Jíme sladké, protože se chceme vrátit do bezpečných dob dětství, kdy nám nad hlavou nelétaly rakety.

Máme tu dost cukru pro celý Sjevjerodoneck, Mariupol i Cherson. Jen přijeďte, prosím.

SLUNCE
(Nina, Konotop)

Když začala válka, myslela jsem si, že budu hodně plakat. Jsem totiž obecně plačka. Ale teď jako kdybych byla zašpuntovaná. Za všechny ty dny ani jedna slza. Plakala jsem jen jednou. Když jsem po dlouhém sezení v krytu vyšla ven a tam svítilo sluníčko. To jsem se rozplakala. Šla jsem do bytu a nevěděla, jestli opravdu pláču, nebo mi jen tečou slzy.

SNY
(Maryna, Charkov)

Dřív jsem si ráda nastavovala budík o něco dřív, než bylo třeba. Probudíš se a vidíš, že si můžeš ještě půl hodinky pospat – taková rozkoš. A teď nemůžu spát vůbec. Nebojím se usnout, ale probudit se. Ten strach, že tě probudí ostřelování. Nesnáším teď sny, protože se po nich všechno vrací. Zvlášť když se mi zdá o domově. Ten dusivý pocit. Když se mi přece jen podaří usnout, snažím se spát tak krátce, aby se mi nestihlo nic zdát. Kdysi jsem snila o tom, že se naučím tančit, pak řídit auto. Nestihla jsem ani jedno, ani druhé. A teď se budu muset naučit spát.“ (smích)

SPRCHA
(Oleksandr, Buča)

Nedoporučuju se sprchovat při těžkém ostřelování. Vytratí se z toho všechna radost. Neustále ve vás hlodá myšlenka: jestli mě teď dostanou, tak se stanu obětí války s namydleným holým zadkem.

SVOBODA
(Vadym, Konotop)

Svoboda je věc, kterou ti nikdo nezíská. Svobodu ti nikdo nedá, nedaruje ti ji a od nikoho ji nemůžeš čekat. Můžeš si ji udělat jen sám. Ano, handmade. (smích) Továrny na svobodu žádné nejsou. Není to sériový výrobek.

TETRIS
(Anna, Kyjev)

Černočerný vlak plný světlých nadějí. Jen desítky slabě světélkujících obrazovek – všichni čtou zprávy. Občas něco zašeptají, ukládají děti, hladí cizí kočky.

Všichni jsou rodina.

V dětství jsme hráli Tetris, abychom teď dokázali dát devět lidí a tři zvířata do jednoho kupé.

ZPĚV
(paní Olha, Záporoží)

Je krásné, že bydlíme v hudební škole. Zpívám totiž ráda. Zpívala jsem, i když jsme se před bombardováním skrývali v suterénu. Nejdřív nahlas, pak se přidali i lidé kolem mě a tak nějak mi bylo dobře. Pak jsem se unavila a zpívala si sama. Tiše, v duchu. Rozpomněla jsem se na úplně všechna slova všech písní. Když se rozpomínáš, nechce se ti spát. Protože člověk má strach usnout.