21. srpen 1968 očima rozhlasáků

Vzpomínky na události 21. srpna 1968 třicet let poté v rozhovoru s rozhlasovými moderátory Československého rozhlasu, kteří byli ve chvíli invaze vojsk Varšavské smlouvy u vysílacích mikrofonů. Hosty pořadu byli Věra Šťovíčková, Vladimír Fišer a Ján Midžiak. Pořadem provází Miroslav Neoveský. Poděkování archivu Slovenské redakce RFE/RL.

Věra Heroldová-Šťovíčková se narodila 3. listopadu 1930 v Praze. Tatínek byl taxikář a maminka posluhovačka. Když skončila válka, pamětnice si na rodičích vymohla studium na gymnáziu. Ještě před maturitou se zúčastnila povinné prázdninové brigády a ta ji zavedla do Československého rozhlasu. Od roku 1949 se stala redaktorkou a zůstala zde až do svého nuceného odchodu v roce 1970. Jako zahraniční zpravodajka v 50. a 60. letech pobývala pracovně například v Polsku, Guineji, Zanzibaru nebo Alžírsku. V roce 1968 se aktivně zúčastnila „obrodného procesu“ a ve dnech vojenské invaze vojsk Varšavské smlouvy se podílela na protiokupačním vysílání. Po odchodu z rozhlasu krátce pracovala v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým manželem Erichem Heroldem. Ani zde však nemohla zůstat a nakonec skončila jako dělnice v pražských Ústředních skladech. Byla signatářkou Charty 77. V letech normalizace se věnovala překládání z francouzštiny a angličtiny (na cizí jméno). Jejím klíčovým překladem se stala Frazerova Zlatá ratolest, kterou přeložila společně se svým manželem. V roce 1990 odolala pokušení vrátit se do rozhlasu a zůstala u překládání – přeložila na sto dvacet titulů. Zemřela po dlouhé nemoci 31. října 2015.

Vladimír Fišer byl tím, kdo 21. srpna 1968 přečetl do éteru první zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy a výzvu k zachování klidu. Fišer se narodil 21. srpna 1934 v Čisté na Rakovnicku. Po maturitě v roce 1953 na obchodní akademii působil v Československém rozhlase v Praze. V letech 1953 až 1984 byl hlasatelem zpravodajských a publicistických pořadů, poté moderoval pořad Dobré jitro. V období 1987 až 1993 pracoval jako redaktor programové propagace. Spolupracoval také s Československou televizí a Krátkým filmem. Fišer pracoval i v dabingu, známou se mimo jiné stala jeho role arogantního hlasatele Kenta Brockmana v seriálu Simpsonovi. Často také předčítal titulky. Vladimír Fišer zemřel 15. prosince 2015

Ján Midžiak (1932–2013) rodák z Oravy, vyrastajúci vo Vrútkach je málo známou osobnosťou československých kontroverzných dejín. Bol jedným z mála slovenských rozhlasových hlásateľov v Prahe, odkiaľ stál pri poslucháčoch v chvíľach najťažších – počas okupácie v r. 1968. Najprv však absolvoval vysokoškolské štúdium (v r. 1957), FFUK v Bratislave, odbor slovenčina – arabčina. Bol už v 3. ročníku, keď sa mu naskytla príležitosť pracovať ako tlmočník pre Československý egyptologický ústav Univerzity Karlovej (r. 1960), ktorý mal svoje pracovisko aj v Káhire. V tom čase sa začínala medzinárodná záchranná akcia UNESCO v Núbii, kde sa pracovalo na záchrane pamiatok starovekého Egypta, ohrozených vodami Vysokej priehrady pri Asuáne, ktorá sa vtedy budovala. Keď zakladateľ československej egyptológie profesor František Lexa v r. 1960 zomrel, profesor Zbyněk Žába, ktorý prednášal aj v Bratislave, sa rozhodol, že už na jeseň toho roku otvorí v Prahe ročník egyptológie, aby vychoval novú generáciu. Ján Midžiak štúdium arabčiny nedokončil, a začal znovu od 1. ročníka. Vybral si štúdium egyptológie v Prahe na Univerzite Karlovej. Spolu so štúdiom aj spoluprácu na výskumoch v Egypte. Zúčastnil sa spolu troch expedícií. Egyptológia sa stala jeho druhou veľkou láskou. Aby sa jej mohol venovať, pomáhala mu láska prvá – rozhlasový mikrofón. Na svojich štúdiách si privyrábal ako externý hlásateľ Čs. rozhlasu v Prahe a mal na starosti vysielanie pre krajanov. Zhodou okolností mal službu v rozhlase aj v onú osudnú noc – 21. augusta 1968… Do tohto dátumu obe lásky Jána Midžiaka fungovali vedľa seba v zhode. Ale v tento deň tá prvá doslova pochovala svoju rivalku, lásku druhú…

Cesty určené srpnem 68 (aneb další z osudů rozhlasáků, do kterého srpnové události zásadně zasáhly) | Témata

Miroslav Neoveský byl dlouholetý novinářem československé a slovenské redakce RFE/RL, zemřel 25. května 2021 ve věku 85 let ve Forest Hills v Pensylvánii. V roce 1969 opustil společně se svou ženou Československo. Do RFE/RL nastoupil v 80. letech 20. století poté, co pracoval pro Hlas Ameriky ve Washingtonu. V RFE/RL působil jako zástupce ředitele československé redakce RFE/RL, washingtonský zpravodaj československé a později slovenské redakce a od roku 1994 až do svého odchodu do důchodu v roce 2002 jako ředitel samostatné slovenské redakce. Miroslav Neoveský byl posluchačům RFE/RL znám pod svým vysílacím jménem Karel Procházka. Svým otevřeným přístupem a přátelským úsměvem a ochotou pomáhat kolegům napříč organizací vedl M. Neoveský slovenskou redakci v náročných politických časech, kdy se jeho rodné Slovensko nacházelo uprostřed boje o demokratickou identitu, čelilo politickým krizím a bylo svědkem útoků na svobodná média a novináře. Před vstupem Slovenska do Evropské unie a NATO v roce 2004 zůstala slovenská redakce RFE/RL pod jeho vedením vedením důležitým zdrojem informací v zemi, která tehdy stála na trnité cestě demokratických reforem. Miroslav Neoveský byl vždy ve své práci v RFE/RL vysoce profesionální, zachovával vysoké novinářské standardy, a co je nejdůležitější, vždy podporoval a chránil své kolegy, pro mnohé z nich byl nejen učitelem a vychovatelem rozhlasové žurnalistiky, ale i jako otec, protože patřil ke starší generaci veteránů RFE/RL. Jeho kolegové na něj vzpomínají jako na noblesního, elegantního, dobře oblečeného muž, silného kuřáka a moudrého a velkorysého člověka.

Rádio Svobodná Evropa (RFE, Radio Free Europe) zahájilo svou misi 4. července 1950, kdy poprvé odvysílalo zprávu, jejímž cílem bylo poskytovat necenzurované zprávy a informace lidem, kterým bylo odepřeno právo na přístup ke svobodnému tisku. Toto první rozhlasové vysílání bylo určeno posluchačům za „železnou oponou“ v komunistickém Československu. Do konce roku 1954 RFE a její ruskojazyčný protějšek Rádio Svoboda (RL, Radio Liberty) sloužily jako náhradní nebo „náhradní“ média v 25 jazycích v celé východní Evropě a Sovětském svazu.

Sloučením se RFE/RL v roce 1994 rozšířila na západní Balkán a během následujících 15 let do Afghánistánu, Íránu, Iráku a pákistánských kmenových oblastí hovořících paštunským jazykem s cílem poskytovat kromě státem kontrolovaného zpravodajství také alternativu k extremistické propagandě. V letech 2019 a 2020 opět rozšířila svou působnost na digitálních platformách do Bulharska, Rumunska a Maďarska s cílem řešit hrozby, které pro nejnovější evropské demokracie představují dezinformace a klesající pluralita médií.

RFE ve svém prvním vysílání slíbila svým posluchačům, že bude sloužit jako „stálý a spolehlivý zdroj informací“. Po sedmdesáti letech její poslání pokračuje.