Věznice Leopoldov

Pořad Slovenské redakce Radio Free Europe/Radio Liberty věnovaný vězňům a historii věznici Leopoldov. Pořad vznikl k desátému výročí Něžné revoluce v Československu.


Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob.

Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka).

V Leopoldově byl v této době vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, jeho spoluvězni byli benecký hoteliér Bohumil Rychtr a profesionální voják Miroslav Kácha. Dalším z vězňů byl mj. i organizátor čs. perutí ve Velké Británii za 2. sv. války, armádní generál (in memoriam) a Air Marshal RAF, RNDr. Karel Janoušek. Svůj pobyt v Leopoldově popsal například Jiří Krupička (geolog, filosof a spisovatel, emeritní profesor University of Alberta) v knize Stará pevnost.

V dějinách věznice došlo k několika skupinovým útěkům vězňů. Například 2. ledna 1952 se podařilo uprchnout šesti politickým vězňům, kteří pracovali na stavebních úpravách starých pevnostních kasemat. Mezi nimi byli například převaděč Štěpán Gavenda nebo bývalý armádní důstojník Pravomil Raichl. Většině se podařilo uprchnout do Západního Německa, ale zrovna Gavenda se později do Československa vracel jako agent západní zpravodajské služby, byl dopaden, odsouzen k smrti a popraven.

Další útěk se podařil 23. listopadu 1991. Z věznice tehdy uprchlo celkem sedm vězňů, většinou odsouzených za násilnou trestnou činnost, pod vedením Tibora Polgáriho, vůdce vězeňské vzpoury z předchozího roku. Při útěku zabili pět dozorců, několik dalších dozorců a jednoho spoluvězně poranili. Přestože se uprchlíci ozbrojili samopaly vězeňské stráže a měli jednoho dozorce jako rukojmí, během dvou dnů byli všichni pochytáni. Vůdcové útěku pak byli odsouzeni na doživotí.

V březnu 1990 došlo ve věznici k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla. Celkem 217 vězňů nejprve vyhlásilo 15. března protestní hladovku a následně vyhnalo dozorce z vězeňských objektů. Úřady se odhodlaly k zákroku teprve 28. března, kdy po několikahodinovém neúspěšném vyjednávání úředníků ministerstva vnitra zahájila policie s podporou armády útok a po dvou hodinách boje věznici ovládla. Vzpoura si vyžádala jednoho mrtvého vězně a desítky zraněných na obou stranách.


Recenze knihy: Útěk z Leopoldova

Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta…

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve „východním Altacrazu“ (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají…

Jaroslav Rokoský přináší i množství důkazů o tom, že období tzv. třetí republiky lze jen stěží označit za demokratické, když byly povoleny pouze čtyři politické strany a hlavní vládní resorty se ocitly v rukou komunistů. Únor 1948 je možné označit za zákonité vyústění agresivního postupu KSČ za absolutní mocí a slabosti a mnohdy i povolnosti politiků ostatních stran. Situace po volbách v roce 1946 mi dosti připomíná nacistické „Machtergreifung“ z roku 1933. V Hitlerově prvním kabinetu neměla NSDAP dominantní postavení, přesto si však nový kancléř počínal jako mocenský suverén, podobně jako Klement Gottwald. I postup prezidenta Beneše během vládní krize je prakticky totožný s apatičností a naivitou Paula von Hindenburga.

Útěk z Leopoldova je možné označit za svého druhu přelomovou knihu, neboť jako vůbec první analyzuje zločinnou podstatu Gottwaldovy hrůzovlády v co možná nejobjektivněji pojatých souvislostech. Je nanejvýš chvályhodné, že nakladatelství Academia neváhá přijít s publikací, která se může jevit jako „riziková investice“, neboť není vůbec jisté, zda padesátá léta dnes ještě někoho zajímají… Za sebe ovšem mohu říct, že kniha mne doslova nadchla. Má všechny předpoklady pro to stát se opravdovým bestsellerem a všem ji vřele doporučuji!

Zdroj: KNIHOCENTRUM

Autor: Jan Hofírek

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s