Papežové, králové a kacíři

Ukázka z knihy Předěly staletí – České a světové dějiny v horizontech věků, kapitola: Papežové, králové a kacíři, autor: Petr Čornej.


V první polovině třináctého století se katolická církev ocitla na vrcholu moci. Vítězný zápas o investituru (uvádění církevních hodnostářů do úřadu) ji vymanil z područí světských feudálů a posílil světovládné ambice římského papeže.

Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi, opakoval papež Inocenc třetí (zemřel 1216) se zalíbením Kristova slova zaznamenaná v evangeliu svatého Matouše ( 28, 18). Podle toho se i choval.

Panovníky jednotlivých států, císaře Svaté říše římské nevyjímaje, považoval za své vazaly, které má právo dosazovat i sesazovat. Rozšířil území papežského státu, kurii vtiskl pevný řád a dbal o upevnění církevního práva. Křižácké výpravy proti muslimům vstupovaly do své závěrečné fáze a v Evropě neexistovala žádná duchovní protiváha, jež by se papežství dokázala postavit.

VĚK DUCHA SVATÉHO

Z vědomí neotřesitelného postavení církve se na rozhraní dvanáctého a třináctého století rodily úvahy cisterciáckého mnicha Joachima (zemřel 1201 nebo 1202), opata v kalábrijském Fiore. Nadšený čtenář a vykladač Apokalypsy, závěrečné části bible, se zamýšlel nad tokem dějin, který rozčleňoval do tří epoch. První nazval dobou Otce a ztotožnil ji s věkem Starého zákona. Druhou epochu, věk Syna, vyznačovala vláda Nového zákona, kterou poté vystřídá věk Ducha svatého, doba přímého působení božského Posvětitele. Jak je zřejmé, odpovídala každá epocha jedné osobě Trojice boží.

Joachim ovšem jednotlivé věky ještě vnitřně dělil. Starozákonní epocha se v jeho pojetí rozpadala do sedmi period a novozákonní do šesti etap, přičemž konec poslední z nich datoval k roku 1260.

Krátce před skonáním novozákonní doby měly na křesťanský svět dolehnout tvrdé rány, aby po jejich odeznění vykvetl dokonalý věk Ducha svatého, v němž již nebude zapotřebí institucí druhé epochy. Zanikne institucionalizovaná církev, včetně papežství, zanikne císařství, zanikne kněžství, ba za své vezme též platnost Nového zákona. Místo psaného evangelia vstoupí v život evangelium věčné, což ostatně předpovídá Apokalypsa ( 14, 6). Podstatou třetího věku bude duchovnost, bezprostřednost a harmonie. Přechod k vládě Ducha svatého nechápal Joachim bezproblémově. Ještě před jejím nastolením očekával Antikristovo řádění, sjednocení západokřesťanské a východokřesťanské církve i obrácení Židů a pohanů na pravou víru. Teprve pod panováním Ducha svatého dosáhne církev dokonalosti, a to prostřednictvím ideálního mnišství, za jehož předzvěst pokládal činnost cisterciáckého řádu.

Osobitá interpretace bible, zejména Apokalypsy, ve strhujících proroctvích neznamenala Joachimův rozchod s papežskou kurií. Kalábrijský vizionář vlastně jen svérázně vyjadřoval univerzalistické nároky zmohutnělé církve. Sám jistě netušil, že jeho pozdější obdivovatelé ztotožní Antikrista s papežem a rozhojní oblíbená proroctví o výpady zaměřené proti institucionální církvi. Ta již roku 1254 prohlásila Joachimovy apokalyptické spisy za kacířské a jejich přívržence začala pronásledovat. Příliš si ale nepomohla. S ohlasem Joachimových myšlenek se setkáváme i v husitských Čechách a jeho díla vycházela tiskem ještě v šestnáctém století!

KACÍŘI A INKVIZICE

Bylo vcelku přirozené, že vzrostlá moc církve, a především papežství vyvolávala kritickou odezvu. S apoštolskou prostotou a novozákonními ideály neměla zesvětštělá církev opravdu mnoho společného. Křesťanský étos sice uvnitř jejího organismu permanentně probouzel k životu reformní snahy, stále častěji se však recepty na opravu nevyhovujícího stavu ozývaly „zdola“ ze skupin prostých věřících i z úst mravně zanícených jednotlivců.

Jestliže institucionalizovaná církev s jistými rozpaky přijala františkánství, jiné myšlenkové směry, rozcházející se s oficiální věroukou, odsoudila jako heretické a nemilosrdně proti nim zasáhla. Hnutí katarů v jižní Francii dokonce krvavě likvidovali bojovníci, nad jejichž hlavami vlály korouhve se znamením kříže. Jaký to paradox! Příslušníci pronásledované sekty sami sebe označovali jako dokonalé a čisté (to je původní význam slova katar), zatímco v němčině a češtině se zkomolenina Ketzer, respektive kacíř stala synonymem pro zavrženíhodného zbloudilce.

Čtvrtý lateránský koncil uložil roku 1215 světským vládcům povinnost pečovat o jednotu víry a vykonávat rozsudky nad usvědčenými kacíři. O několik let později prohlásili císař Frydrych druhý a francouzský král Ludvík osmý herezi za zločin hodný smrti na hranici.

Kataři, valdenští i členové dalších sekt, pokládaných za heretické, se od roku 1231 museli obávat i nové instituce – inkvizice. Církev ji zřídila pro vyhledávání kacířů, její výkon svěřila především novému řádu dominikánů a za papeže Inocence čtvrtého doplnila užitím mučidel. Tolerance prostě ve středověku nebyla hodnotou, nýbrž naopak projevem názorové kolísavosti a slabosti.

Kolem roku 1250 nemohla církevní organizaci s papežem v čele konkurovat žádná jiná moc. Po smrti Fridricha druhého se císařská autorita ocitla v troskách, takže papežství zůstalo jediným viditelným pilířem křesťanského univerzalismu. Na rozhraní 13.-14. věku však i jemu vyrostl zdatný soupeř v osobě francouzského krále Filipa čtvrtého Sličného z dynastie Kapetovců.

Více ve čtené ukázce.

Zdroj textu: Předěly staletí – České a světové dějiny v horizontech věků


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s