Před více než stoletím provedl německý psycholog Wolfgang Köhler experiment, který se stal klasickým. Zavěsil banán tak, aby byl pro šimpanze těsně mimo dosah, a poblíž umístil hromadu krabic a beden. Šimpanz brzy krabice naskládal na sebe, vylezl na ně a pochoutku uchopil.
Köhler to považoval za důkaz spontánního řešení problémů ze strany šimpanze; nebylo k tomu zapotřebí žádného tréninku. Bylo to něco, co lidé dělají neustále.
Od Köhlerových raných prací provedli vědci podobné experimenty s odměnou mimo dosah a předmětem, na který se lze postavit, u ptáků a slonů. A oba druhy problém úspěšně vyřešily.
Olli Loukola, behaviorální ekolog z Univerzity v Turku ve Finsku, se zamýšlel nad tím, zda by čmeláci – tvorové s krátkým životným cyklem a nepatrným mozkem – byli schopni zvládnout stejný úkol. Ve studii, která nedávno vyšla v časopise Science, on a jeho kolegové předkládají důkazy, že tomu tak skutečně je.
Netrénovaným čmelákům se opakovaně dařilo odvalit malou polystyrenovou kuličku do polohy, která jim umožnila na ni vylézt a dosáhnout tak na odměnu umístěnou nad ní.
„Tak vysokou úspěšnost jsem nečekal,“ říká Loukola. Dochází k závěru, že „i velmi malé mozky dokážou řešit mimořádně složité problémy.“
Po zhruba deseti letech studia čmeláků už Loukola počítá s tím, že ho čeká něco nečekaného. Pokud si podle něj nekladete žádné meze ohledně toho, co jsou čmeláci schopni, „můžete se do toho pustit naplno a objevit zcela nové věci“.
Jeho rané výzkumy mu daly za pravdu. Ukázal, že čmeláci jsou zřejmě schopni „naučit se používat nástroje“, říká. „Učí se navzájem v rámci sociální interakce; dokonce chápou roli svého partnera při společných úkolech.“
Loukolu přitahovalo zkoumání úkolů, které byly dlouho považovány za doménu obratlovců. Rozhodl se proto ověřit, zda by jeho čmeláci byli schopni provést variaci na Köhlerův klasický experiment s banánem a krabicí.
Musel však experiment přizpůsobit pro organismy, které se k odměně mohou snadno dostat letem.
„Experiment jsem naplánoval tak, aby to pro čmeláky bylo náročné,“ říká. „Aby úkol vyřešili, musí mu opravdu porozumět.“
„Vycházeli jsme z předpokladu, že větší mozek nějakým způsobem znamená výkonnější výpočetní schopnosti,“ říká Cat Hobaiterová, primatoložka z Univerzity v St. Andrews, která se na výzkumu nepodílela. „A proto je opravdu úžasné, že se to podařilo prokázat právě u čmeláků.“
Hobaiterová říká, že tato studie dobře replikuje podobné experimenty prováděné na zvířatech z celého živočišného království. „Inteligentní mozky mají opravdu rozmanité tvary a velikosti,“ uzavírá.
Kognitivní flexibilita, kterou prokázaly jednotliví čmeláci v Loukolově studii, se může v přírodě vyplatit, když se podmínky prostředí náhle změní a hmyz musí sbírat pyl a nektar za každou cenu.
„Dnes tu možná najdou květiny, ale příště už ty květiny nemusí vykvést,“ říká Loukola. „Pokud dělnice dokážou flexibilně najít nové způsoby, jak obstarat potravu pro kolonii, je to právě ta schopnost, kterou potřebují.“
Loukola navíc uvádí, že má spoustu nápadů na další výzkum s čmeláky. Chce zkoumat jejich tělesné pohyby, mikrogesta a chování při péči o srst, aby zjistil, zda se u těchto hmyzích tvorů před okamžikem prozření objevuje nějaký předzvěstný signál. Jednoho dne by dokonce mohlo být možné pořídit snímky mozku čmeláka v okamžiku, kdy řeší problém podobný tomu, který mu byl předložen v tomto experimentu.
Loukola ví, že ho čekají další překvapení. Čmelák na něj nepřestává dělat dojem.
„Musíme být chytřejší, abychom vyvinuli nebo navrhli experimentální uspořádání, ve kterých budeme moci otestovat jejich skutečné limity,“ dodává.
Není si jistý, jaké ty limity jsou, ale ví, že je před ním ještě velmi dlouhá cesta zkoumání inteligence a dovedností čmeláků.
Zdroj: NPR
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 