Co když je genetická porucha tak vzácná, že pro ni prakticky neexistuje běžný lék? Moderní medicína zkouší úplně nový přístup: vytvořit léčbu podle konkrétní genetické změny pacienta.
Ještě nedávno by to znělo jako medicína vzdálené budoucnosti. V červenci 2026 ale vědci v Nature Medicine popsali léčbu dvou chlapců s mimořádně závažnou geneticky podmíněnou epilepsií. Každý dostal experimentální léčivo navržené individuálně podle jeho genetické výbavy.
Oba chlapci trpěli vývojovou a epileptickou encefalopatií spojenou s genem SCN2A. Tento gen obsahuje instrukce pro sodíkový kanál důležitý pro elektrickou aktivitu neuronů. Některé jeho mutace mohou vést k těžkým epileptickým záchvatům, vývojovým problémům a dalším neurologickým obtížím.
Pacientům bylo na začátku studií 9 a 14 let. Místo hledání univerzálního léku vědci vytvořili pro každého vlastní antisense oligonukleotid neboli ASO. Jde o krátkou syntetickou sekvenci nukleové kyseliny schopnou ovlivnit, jak se informace z určitého genu využívá.
V tomto případě byla léčba navržena tak, aby omezila tvorbu RNA pocházející z problematické kopie SCN2A a přitom co nejvíce zachovala aktivitu zdravé kopie genu. Léčivo bylo podáváno do mozkomíšního moku pomocí lumbální punkce.
Záchvatů výrazně ubylo Výsledky jsou zatím předběžné, ale pozoruhodné. U jednoho pacienta klesla četnost záchvatů přibližně o 26 %, u druhého o 90 %. Vědci zaznamenali také snížení potřeby některých dalších léků a zlepšení vybraných neurovývojových schopností. U druhého chlapce UC San Diego uvádí, že po letech závažného postižení začal dokonce samostatně chodit.
Nešlo přitom o standardní klinickou studii se stovkami pacientů. Šlo o dvě paralelní studie n = 1 – tedy experimentální léčbu vytvořenou pro jednotlivého konkrétního pacienta.
Klasický vývoj léčiv obvykle předpokládá, že jeden přípravek bude možné podat tisícům nebo milionům pacientů. Jenže existují genetické poruchy způsobené mutacemi tak vzácnými, že mohou postihovat jen několik lidí – někdy může být konkrétní genetická varianta prakticky unikátní.
Vývoj běžného léku pro tak malou skupinu je mimořádně obtížný.
ASO technologie nabízí jinou možnost: vytvořit určitou léčebnou platformu a následně její molekulární část upravit podle konkrétní genetické chyby.
Výzkum publikovaný v JAMA Neurology v roce 2026 proto zkoumá, u jaké části genetických epilepsií by vůbec podobný přístup mohl být technicky použitelný.
Dva pacienti nejsou důkazem, že metoda bude fungovat u všech dětí s genetickou epilepsií. Chybí větší studie a především dlouhodobé sledování bezpečnosti.
Navíc jiné experimenty ukazují, proč je opatrnost důležitá. V dubnu 2026 popsali vědci v Nature Medicine použití ASO u dvou dvouletých dívek s jinou těžkou genetickou epilepsií způsobenou variantou KCNT1. Záchvaty se výrazně zmírnily, ale u obou pacientek se současně objevilo zvětšení mozkových komor nebo hydrocefalus. Autoři proto upozornili na možné závažné riziko této léčby.
Personalizované ASO tedy zatím nejsou běžnou léčbou dětské epilepsie. Přesto ukazují něco, co bylo ještě před několika lety obtížně představitelné: genetická diagnóza nemusí pouze pojmenovat příčinu nemoci. Jednou může sloužit jako návod k vytvoření léčiva pro konkrétního pacienta.
Zdroj: Iniciativa Sníh | NATURE
Individualized antisense oligonucleotides for SCN2A-related developmental epileptic encephalopathy
SCN2A variants are among the most common genetic causes of developmental and epileptic encephalopathies (DEEs), which can present with uncontrolled seizures at birth and account for 1–2% of all epileptic encephalopathies. A substantial fraction of causal variants are gain-of-function or mixed-function variants associated with increased channel open probability or greater sodium current flux. Here two parallel n = 1 clinical studies were conducted in two patients (9-year-old and 14-year-old boys) with SCN2A-related DEE. Individualized allele-selective antisense oligonucleotides (ASOs) were designed to target heterozygous intronic single-nucleotide polymorphisms (SNPs) for decreased expression of mutant SCN2A transcript while preserving the wild-type copy. Primary endpoints included quantitative change from baseline in seizure frequency and neurodevelopment, including motor scores. Efficacy measures were also individualized to each patient’s phenotype, including refractory seizures, developmental delay, autism spectrum disorder, choreoathetosis and gastrointestinal dysfunction […]
