Na nitce světla je drobnou sbírkou velké síly. Autorka AliBean ve své druhé knize opět ukazuje možnosti temnoty, zároveň se však u tohoto sdělení nezastavuje. Pomocí jednotlivých slov a veršů vykresluje svět kolem nás i v nás. Přiznává, že nic nemusí být světlé a rozprostře temný závoj. Ten však pomalu zvedá další silou svých slov. Prosvítá skrze něj nalezené slunce. V útlém svazku básní a kreseb tak čtenář nalezne krok po kroku cestu. Může procházet i tmou, ale je hnán nadějí, krásnou vzpomínkou i láskou. Ta může být již vyhaslá, ale stále víme, že existovala. Jednotlivé básně jsou tak podanou rukou nejen do dnešních dnů, ale také do našich jednotlivých strachů a jasným vzkazem, že světlo lze nalézt stále. I v té největší temnotě sebe sama.
Ve spalujícím létě bylo zajímavou zkušeností čtení knihy, která často odváděla čtenáře k podzimu. Podzimu jako ročního období, podzimu života nebo podzimu snah a nadějí.
Ve své druhé vydané básnické sbírce autorka, píšící pod pseudonymem AliBean, opět prostřednictvím vlastních kreseb a slov přivádí čtenáře k myšlenkám, které mohou chladit jako dlaždice historického jádra města po dešti. A jsou stejně krásné.
I druhá kniha je souborem vyznání obav i ztrát. V drobných črtách vnímáme obavy, jaké cítíme méně či více často každý. Obavy ze selhání i ztraceného času. Obavy, že je příliš pozdě na cokoliv a není již možné dohnat nic. Vše už bylo. Co se stalo nelze již odestát.
Co stránka, to báseň z hloubi duše autorky. Sem tam protnuto ilustrací nebo nenápadným podkresem tisku květu. Tento zajímavý motiv byl také v první knize, a i zde se mi moc líbil. Knize dodává další rozměr.
Autorka míří často ve svých úvahách do přírody, do osvobozující krajiny nadějí, kde svět působí stále klidně dle vlastních rituálů. I když lidské světy se stále mění a často k horšímu, právě slunce je řešením. Pokud se však zrádně schová, je nutné obrátit se jinam. I zde autorka reflektuje osudnou zkušenost ztráty milovaného člověka s poznáním, že nezřídka se nelze obrátit už nikam. Pouze sám na sebe.
Odpovědí pak mohou být vzpomínky a právě příroda, která je ve svých cílech příjemně stálá. Příroda lidskou zradu dokáže smýt, i když nezřídka působí stejně tvrdě.
Jednotlivé básně na sebe volně navazují a vytváří tak ucelený řetězec myšlenek. Člověku se na mysl může vkrást název pořadu “Krásný ztráty”. Vůbec už nevím, o čem onen pořad byl, ale při čtení básní se podobná významová spojení nabízí. Autorka možná dokáže působit melancholicky, ale to jen proto, aby záhy našla sílu. Nevzdala se hledání cesty k další naději i přes všechny své ztráty.
Nevzdala se důvodu se probudit, vstát a jít. I když to temnota kolem i uvnitř dokáží učinit zdánlivě nemožným. Kdo by se s takovými pocity měl cítit sám nebo opovrhovaným, už nemusí. Na nitce světla je jasně předloženým důkazem, že i když se samota může zdát nekonečná, není v tom nikdo sám. Stále existuje krajina květů a motýlů. Tichá radost světla života.
Sbírka má dar propojení a uvědomění. Nesdělené pocity zde rostou, sílí a tvoří strom, jaký lze obejmout. Cítit z něj energii. Každá báseň nese své malé poselství a vytváří tak kořenový systém plný života. Je velmi příjemné z něj čerpat sílu.
Na nitce světla je dalším výjimečným počinem duše, která se sice může při čtení zdát ztrápená a často bortící se pod temnotami vlastními i hrozícími kolem, ale není tomu tak. Je to úžasné poselství kulis každodennosti, mezi kterými každému prosvítá kousek světla. Jen najít to vlastní a nevzdat se ho.
Doplňující ilustrace, ať již ty přímo podané nebo ty jinotajné mezi řádky básní, jen dokreslují světla slov.
Ponořte se proto taky do duše AliBean a nechte si tvář omýt její svěží poezií. Není to jen o přeletění řádků očima. Je to strhující cesta o poznání temnoty a cestě z ní.
A to je dnes potřeba více než kdy jindy.
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 