Aleš Bulva: Co je to „access journalism“

Ještě drobná poznámka k tomu Strakatýmu a Klempířovi z víkendového KVIFFu.

Strakatý je jeden z hlavních českých protagonistů toho, čemu se v angličtině říká „access journalism“. Je to blbej název. Mělo by se to jmenovat třeba „reklamní youtuber“, „digitální mediální mr*ka“ nebo tak nějak.

Nejsem mediální ani reklamní expert, tak se to budu snažit vysvětlit laicky svými slovy.

Access journalism je takovej novinářskej cosplay – hra na moderátora. Takovej leták Lidlu předělanej na podcast. Od normálního novinářského moderování se liší hlavně tím, že hostům, často třeba politikům, kladete celkem banální otázky a necháte je dlouze vykecat, aniž byste je nějak významně konfrontovali.

To je naprostá podmínka toho formátu. To zaručuje, že k vám bude chodit kdokoliv bez obav, že to pro něj dopadne špatně, a zároveň vás kdokoliv bude poslouchat, protože tam může přijít pro kohokoliv zajímavý host. Slavný host přinese sledovanost kanálu – kanál, který je oblíbený, hostu poskytne mediální prostor. Prostě je to moderní způsob inzerce. Prodej mediálního prostoru. Byznys.

Z toho plyne ta Strakatýho „normalizační“ neutralita. Bez toho nebude vydělávat.

A samozřejmě je to jeden z dílů puzzle toho průseru, ve kterém žijeme. Kdysi politik musel přijít do velkýho média nechat se grilovat moderátorem. Musel, protože nikam jinam jít, aby se zviditelnil, nemohl. Nic jinýho neexistovalo.

S nástupem internetů, socek a z toho plynoucí decentralizací mediálního pole mu stejný mediální výtlak umožní freelance youtuber, který ze strachu z propadu příjmů a z touhy po zisku bude držet hubu a hladit hosty po srsti, aby přišli, jako správní zákazníci, zas. A ještě pasivně agresivně mistrovat publikum, že nechápe neutralitu a je netolerantní.

Sečteno podtrženo, tahle falešná neutralita není žádná novinářská etika, ale prostě PR byznys, ve kterém se z „hlídacích psů demokracie“ stali jenom prodejci reklamních ploch, kteří pro lajky a prachy rádi podrží tašku komukoliv.