Ekonomická teorie se dlouhodobě ptá, zda lze rozhodovat za druhého tak, aby to skutečně bylo v jeho vlastním zájmu. To je jádro paternalismu: za jakých podmínek lze ospravedlnit zásah do cizího rozhodování ve jménu jeho blahobytu. Paternalismus může mít různé podoby – od rodičovské péče až po zásahy státu. Z analytického hlediska však jde stále o tentýž problém.

„Ta základní otázka je, jestli vůbec lze pomoci svému bližnímu, třeba i nedávno narozenému dítěti, tak, že jej v něčem omezíme. Například, že mu zabráníme dotknout se horkého sporáku. Pokud bychom důsledně následovali standardní ekonomický model, odpověď zní NE,“ ilustruje doktorand Petr Krautwurm úvahy, které zkoumal ve vědeckém článku, jehož je spoluautorem.

Efekt kešu ořechů

To odvětví ekonomické teorie, které paternalistické zásahy obhajuje, vychází z předpokladu, že může existovat rozpor mezi tím, co člověk dělá, a tím, co skutečně chce. Jinak řečeno, člověk se může v daném okamžiku rozhodnout způsobem, který neodpovídá jeho hlubším zájmům.

Americký ekonom Richard Thaler to často ilustruje na misce kešu ořechů: Hosté se nechali zlákat pokušením v podobě volně ležících kešu ořechů na stole, a tím si kazili chuť k jídlu. Když proto misku odstranil, rozhodl sice za ně, ale podle svého výkladu v jejich celkovém zájmu. Richard Thaler tuto epizodu považuje doslova za zjevení; to do té míry, že jí věnoval nejen úvodní část svého projevu při přebírání Nobelovy ceny, ale i jméno tohoto proslovu.

Obrácená perspektiva: Od cílů k volbám

Autoři článku se snaží tento typ úvah modelově ospravedlnit. Navrhují konceptuální rámec, který vysvětluje, proč má smysl rozlišovat mezi tím, co člověk právě dělá, a tím, čeho chce dlouhodobě dosáhnout. Hlavní myšlenka je jednoduchá: naše okamžitá rozhodnutí nejsou vždy přesným odrazem našich skutečných, dlouhodobých cílů. Vlastní přínos autorů však spočívá ve vysvětlení, proč má smysl uvažovat toto rozlišení v dalších navazujících teoretických rozpravách.

„Soulad mezi chtěním a děláním je základním stavebním kamenem současné ekonomické teorie. Významná část analýzy blahobytu, jakož i navazující analýza veřejných politik, stojí právě na tomto předpokladu. Pakliže ale nacházíme systematický rozpor mezi chtěním a děláním, podstatná část klíčových závěrů ekonomické teorie – jako například suverenita spotřebitele – zkolabuje,“ vysvětluje Petr Krautwurm.

Argument stojí na jednoduché úvaze. Mezi jednotlivým rozhodnutím a životními cíli obvykle nevede přímá linie, ale spíše kauzální řetězec. Zatímco klasická ekonomická literatura vychází z toho, co lidé dělají, a z toho usuzuje jejich cíle, autoři studie postup obracejí: nejprve předpokládají, že lidé nějaké cíle mají, a teprve poté zkoumají, jak k nim jejich každodenní rozhodnutí směřují. Například pokud chce člověk žít dlouho a zdravě, jednotlivá volba typu „dát si salát“ k tomu přispívá jen nepřímo – přes řadu dalších mezikroků, jako je zdravější strava. Salát tak zapadá do řetězce, v němž vyšší příjem zeleniny podporuje zdravější stravování, a to přispívá k dlouhému a zdravému životu. Tento řetězec propojuje běžné jednání s dlouhodobými cíli, ale zároveň otevírá prostor pro chybu, zkreslení a šum.

Právě zde podle autorů je jádro behaviorálního problému: V těchto mezikrocích totiž vzniká prostor pro chyby. Aby se člověk v běžném životě vůbec dokázal rozhodovat, řídí se jednoduššími pravidly a krátkodobými úvahami. V konkrétní situaci pak může převládnout něco, co dává smysl okamžitě – třeba hlad, zvyk nebo tlak okolí, ale méně odpovídá dlouhodobému cíli. Nejde tedy nutně o iracionalitu v silném smyslu, spíše o důsledek rozhodování v komplexním světě. A právě tento nesoulad otevírá prostor pro paternalistický zásah.

Paternalismus v praxi

Takové ospravedlnění paternalismu však není bez komplikací. V praxi by paternalismus musel vycházet z širšího vzorce chování a z něj usuzovat, kam člověk dlouhodobě směřuje, aby mohl zacílit na dané kritérium. Klíčová otázka tedy je, nakolik dokáže někdo jiný správně rozpoznat skutečné cíle jiné osoby.

Právě z této úvahy vycházejí některé mírnější zásahy, například tzv. „šťouchnutí“ (nudge): uspořádat jídelnu tak, aby byl salát viditelnější než dort, nebo obecně upravit prostředí tak, aby člověk snáze udělal to, co odpovídá jeho dlouhodobějším cílům. Podobně lze uvažovat o podpoře spoření na stáří, povinném zdravotním pojištění nebo pobídkách ke zdravějšímu životnímu stylu. Ve všech těchto případech nejde o úplné nahrazení rozhodování, ale spíše o jemnou korekci jednotlivých voleb, které sice dávají smysl v daném okamžiku, ale z dlouhodobého hlediska se mohou míjet s tím, co by člověk sám chtěl.

Autoři studie však zdůrazňují, že jejich model není obhajobou neomezeného paternalismu. Model pouze poskytuje metodologický základ, ale nikoli plnohodnotné ospravedlnění paternalismu ve všech případech. Největší problém zůstává praktický: správně poznat, co člověk skutečně chce. To nelze spolehlivě vyčíst ani z jedné volby, ani z toho, co člověk říká. Je nutné spíše dlouhodobé pozorování. A ani tehdy, podaří-li se identifikovat cíle konkrétního jednotlivce, není vyhráno.

„Lidé mají různé cíle a různě je váží, takže obecné zásahy mohou některým prospět a jiné poškodit. Zatímco tedy svému dítěti můžeme nejspíše pomoci k lepšímu životu tím, že mu zabráníme se dotknout horkého sporáku, u dospělého jedince, kterého jsme viděli poprvé, si tímtéž nemůžeme být tak jisti,“ dodává Petr Krautwurm.

Efektivní paternalismus může být teoreticky možný, v praxi je však mnohem křehčí a problematičtější. Z tohoto hlediska má rodičovský paternalismus zaměřený na konkrétního člověka pevnější opodstatnění než paternalismus státní, orientovaný na průměrného jednotlivce.

Autor: Petr Krautwurm

Zdroj: Vysoká škola ekonomická v Praze