Ty, které čtou

Pořad Hélène Goutany „Ty, které čtou“ veřejnoprávního Radio France mapuje v osmi epizodách cestu čtenářek knih. Zatímco na počátku 19. století nebylo čtení zdaleka samozřejmostí, dnes tvoří čtenářskou obec převážně ženy. Jakou cestu ušly čtenářky a jakým způsobem dnes uplatňují svůj vliv a moc?

První epizoda nese název „Čtení, učení“

Série : Celles qui lisent | Épisode 1/8. Lire, un apprentissage

Čtení nebylo pro ženy vždy samozřejmostí. Dlouhou dobu bylo vyhrazeno sociokulturní elitě a teprve v 19. století se k němu ženy dostaly. Výuka probíhala nejprve v rodinách a poté ve školách, kde se ženy učily číst.

Na počátku 19. století zůstávalo vzdělávání žen v soukromé sféře. Cílem vzdělávání dívek bylo umožnit těmto budoucím manželkám a matkám žít ve společnosti a zároveň se starat o domácnost a výchovu dětí. Od 7 let byli chlapci a dívky v rodinách odděleni, jak vysvětluje historička Isabelle Matamoros: „Holčičky velmi brzy začnou s náboženskou výukou, protože jedním z cílů, jedním z účelů vzdělávání dívek je, aby kolem dvanácti let absolvovaly první svaté přijímání. A velmi často se má za to, že po prvním svatém přijímání je výuka ukončena. Jedná se o zjevný rozdíl v životních drahách dívek a chlapců, to znamená, že dívky zůstávají doma a pokračují ve vzdělávání u svých rodičů s soukromým učitelem. Někdy jsou kolem doby přijímání posílány na jeden nebo dva roky do internátní školy, zatímco chlapci v této době často opouštějí rodinu, aby šli studovat humanitní obory na gymnázium.“

Informace historici čerpají ze spisů těchto žen, které vzpomínají na své první knihy. Často se k přijatému vzdělání staví kriticky, ale zároveň popisují i své první čtenářské zážitky. V 19. století však ženy neměly právo číst samy, natož na veřejnosti. Své první knihy tak poznávaly v salónu, kde také psaly, ať už šlo o korespondenci nebo deník. „A to vždy proto, aby se zabránilo příliš intimnímu nebo osobnímu vztahu ke čtení. Mladé dívky, kterým bylo dovoleno číst samy ve svém pokoji, byly nakonec vzácné,“ vysvětluje Isabelle Matamoros. „Jedna z čtenářek, na které jsem pracovala, Amélie Weilerová, rodačka ze Štrasburku, si na počátku 40. let 19. století psala deník. Bylo jí kolem dvaceti let a s nesmírnou touhou sledovala jednu ze svých přítelkyň, která si pozdě večer ve svém pokoji mohla číst sama, protože jí to připadalo zcela nemožné.“

Počet čtenářek postupně roste do té míry, že se stávají finančním faktorem. Vydavatelé jako Emile de Girardin vidí v této nové čtenářské skupině finanční příležitost: módní časopisy doplňují literární obsah. Tiskoviny se množí, aniž by však byly dostupné, jak vysvětluje vedoucí výzkumu na EHESS Judith Lyon-Caen: „Kromě extrémně zámožných kruhů se knihy nekupují. Druhým způsobem, jak se dostat ke čtení, je tedy čítárna, což je vlastně jakási soukromá knihovna. Ve velkém městě, jako je Paříž, jich jsou desítky, všech úrovní. Jsou to velmi malé obchůdky, kde si lze na jeden den vypůjčit román ke čtení nebo praktické příručky či klasická díla.“

Čtenářské tipy od Isabelle Matamoros k tomuto dílu

Le Prince D’Omeyya, Anthony Fon Eisen – díla Jane Austenové a sester Brontëových, historické romány jako Rois Maudits od Maurice Druona nebo série Angélique – Deník, Anaïs Nin – Dámy 12. století, Georges Duby – Manifest pro feministické vzdělávání, Chimamanda Ngozie Adichie.