Tání ledovců uvolňuje rtuť

Existují dvě hlavní skupiny zdrojů rtuti: přírodní zdroje, mezi něž patří sopečná činnost. Při každé erupci se rtuť dostává do atmosféry. Proti tomu je těžké něco podniknout, zatímco druhý zdroj emisí je antropogenní, tedy souvisí s lidskou činností a je tudíž umělý.

Radio France | France Culture | La fonte des glaciers libère du mercure

Nová studie, která porovnává dvě alpská jezera, odhaluje, že tání ledu uvolňuje rtuť, která se zde hromadila po celá desetiletí. Tento výsledek objasňuje koloběh této pro živé organismy toxické znečišťující látky a nepřímo potvrzuje účinnost opatření na snižování emisí.

Uhlí a rýžování zlata – hlavní viníci

Na severní polokouli je za to zodpovědné především spalování uhlí a v mezitropických oblastech pak nelegální těžba zlata. Problémem je, že rtuť, a zejména jedna z jejích forem, methylrtuť, je pro živé organismy toxická. Proto jsou nezbytná opatření, která umožňují snížit naše emise.

Hélène Angot je výzkumnice CNRS v Institutu geověd o životním prostředí v Grenoblu: „Přesně tak, v Evropě a Severní Americe dosáhly emise způsobené člověkem svého vrcholu kolem 70. let. V údolí Grenoblu, kde alespoň já působím, jsme také zaznamenali vrchol emisí kolem druhé světové války, protože rtuť byla uvolňována při výrobě výbušnin a zbraní. A od poloviny 70. let existují environmentální politiky, které se nezaměřovaly konkrétně na rtuť, ale na jiné sloučeniny. Jedním z příkladů je snižování emisí sloučenin síry. V té době se hodně mluvilo o jevu kyselých dešťů, a proto jsme se snažili snížit emise sloučenin síry do atmosféry. A ve skutečnosti, zejména díky instalaci filtrů na komíny, se tím zachytila i rtuť na výstupu z těchto komínů. Ale pak se to zkomplikovalo.“

Rtuť je jediný kov, který je za pokojové teploty a tlaku těkavý. Jakmile se uvolní, může se v atmosféře dostat velmi daleko a poté se usadit na zemi nebo v oceánech. A tím cyklus nekončí: může se pak znovu uvolnit do vzduchu a vydat se na další cestu. Hovoříme pak o sekundárních emisích a právě toto neustálé kolísání činí cyklus rtuti obzvláště obtížně uchopitelným.

V této nové studii, která vyšla v časopise Environmental Science & Technology, se vědci zaměřili na zkoumání emisí ze sekundárních zdrojů v horském prostředí, a to prostřednictvím srovnání dvou jezer v Alpách, která jsou od sebe vzdálena pouhých 10 kilometrů. Jedno z nich je napájeno výhradně dešťovou vodou, zatímco druhé je zásobováno také vodou z tajícího ledu. Cílem je tedy zjistit, zda u jednoho, druhého nebo u obou dochází ke zvýšení či snížení koncentrace rtuti.

Sledujte cestu rtuti

K měření množství rtuti v jezeře je potřeba malá loďka a záliba v turistice! Vědci se přesunuli doprostřed každého jezera, aby zde odebrali sedimentární vzorek – dlouhý sloupec bahna a úlomků nahromaděných na dně. Čím hlouběji se noříme, tím více se vracíme v čase. A po návratu do laboratoře analyzovali koncentraci rtuti vrstvu po vrstvě.

Výsledkem je, že hladina rtuti stoupá pouze v jezeře napájeném tajícími ledovci. Hélène Angot, hlavní autorka studie, uvádí: „Vzorky z obou jezer vykazují podobnosti až do počátku 20. století; v obou jezerech je patrný nárůst obsahu rtuti, který přímo souvisí s lidskou činností, a tedy s antropogenními emisemi rtuti. V prvním jezeře, které je napájeno dešťovou vodou, díky environmentální politice pozorujeme od 70. let až do současnosti pokles obsahu rtuti. Naopak v druhém jezeře od 70. let tento pokles vůbec nepozorujeme, naopak obsah rtuti nadále stoupá. A díky řadě stopovacích látek, tedy dalších chemických sloučenin, které jsme analyzovali ve vzorcích, jsme byli schopni prokázat, že je to z velké části, asi z 70 %, způsobeno táním ledovce a také mírnou erozí povodí, která rovněž přispívá k přivádění rtuti do jezera.“

Tání ledu tedy uvolňuje tuto rtuť, která se tam usadila. Jedná se o jezero Eychauda v národním parku Écrins. Pokud extrapolujeme získané výsledky na celé pohoří, mohlo by tání ledu do konce století uvolnit do životního prostředí až 1 000 kg rtuti. V porovnání s celosvětovými emisemi, které činí 2000 tun rtuti ročně, to není nic, ale přesto to není zanedbatelné, protože rtuť nezmizí! Hromadí se v potravním řetězci, od nejmenších živočichů až po největší predátory, mezi které patříme i my.

Zakončeme to pozitivní poznámkou! Studie také nepřímo ukazuje, že v druhém jezeře, Velkém jezeře, došlo ke snížení množství rtuti. Environmentální opatření skutečně fungují! Je třeba pouze vzít v úvahu, že reakce ekosystémů na regionální úrovni se někdy liší.