Demokracie se často bere jako „danost“ – jako něco, co tu prostě je a bude. Jenže právě tahle samozřejmost je nebezpečná. V posledních letech sílí tlak na demokratické instituce, roste nedůvěra vůči odbornému poznání a šíří se nálady, které z veřejné debaty vytlačují argumenty ve prospěch emocí a jednoduchých hesel.

A do tohoto napětí se stále častěji dostávají i univerzity. Ne proto, že by „moc mluvily“, ale protože – jak zaznívá v komentáři Sjur Bergana – univerzity stojí na hodnotách, které jsou pro demokracii základní: akademická svoboda, integrita, autonomie a odpovědnost vůči společnosti. Když slábne demokracie, slábne i prostor, ve kterém mohou univerzity svobodně učit, bádat a sloužit veřejnosti. A naopak: když univerzity ustoupí z veřejného prostoru, přichází společnost o klíčové zázemí pro kultivovanou demokratickou debatu.

Co se dnes děje: demokracie pod tlakem a univerzity v první linii

Autor článku Defending democracy: An obvious vocation for universities Sjur Bergan upozorňuje, že ústup demokracie je dobře zdokumentovaný a že podle mezinárodních monitorovacích zpráv se některé ukazatele globálně vracejí na úroveň desítky let zpátky. Zároveň připomíná, že oslabení demokratické kultury se neprojevuje jen v politice, ale i v tom, jak společnost zachází s věděním: roste zpochybňování toho, zda má odborné poznání vůbec být základem veřejných rozhodnutí.

A to je pro univerzity zásadní problém. Nejen jako „problém reputace“, ale jako ohrožení jejich samotné podstaty. Bergan výslovně zdůrazňuje, že základní hodnoty vysokého školství byly v evropském prostředí pojmenovány a chápány jako provázaný celek: akademická svoboda, akademická integrita, institucionální autonomie, participace studentů i zaměstnanců na správě a veřejná odpovědnost vysokého školství.

Klíčová pointa: univerzity nemohou tyto hodnoty bránit jen „na papíře“. Potřebují je žít – a obhajovat je i mimo kampus, v prostoru, kde se formuje veřejné mínění.

Univerzita není jen továrna na pracovní sílu: demokracie je jeden z jejích úkolů

V debatách o vysokém školství často dominuje ekonomický argument: univerzity mají připravovat lidi pro trh práce, zvyšovat konkurenceschopnost a generovat inovace. To všechno je důležité – ale Bergan připomíná, že vysoké školství má více účelů, které se navzájem doplňují: přípravu na pracovní trh, přípravu pro demokracii, osobnostní rozvoj a vytváření i udržování široké a pokročilé znalostní báze.

Tento širší rámec je pro obranu demokracie zásadní. Protože demokracie není jen soubor institucí a procedur – je to i kultura: schopnost vést spor bez dehumanizace, respektovat pravidla, uznávat fakta, přemýšlet v souvislostech a chránit menšiny. A právě tyto dovednosti a postoje se netvoří samy od sebe.

Univerzity mají jedinečné postavení: jsou to instituce, které dokážou pracovat s dlouhým časovým horizontem a vytvářet prostor pro promyšlené poznání – mimo rytmus volebních cyklů, titulků a okamžitého „výkonu“.

Proč nestačí „vědět“: potřebujeme porozumět – a mít i etický kompas

Jedna z nejsilnějších částí Berganova textu rozlišuje mezi znalostí a porozuměním. Akademicky založené poznání podle něj není automaticky demokratické – lze je použít i k nedemokratickým účelům. To je důležitá připomínka pro dobu, kdy se často věří, že „víc vzdělání“ samo o sobě vyřeší společenské konflikty.

Bergan proto apeluje, aby univerzity nepěstovaly jen technické kompetence, ale také etický rozměr vzdělávání. Upozorňuje na to, že běžná definice výsledků učení (learning outcomes) zahrnuje, co student ví, čemu rozumí a co umí dělat – ale čtvrtý prvek, často opomíjený, je otázka, co je student také ochoten dělat (a co by dělat neměl).

Tento „prvek ochoty“ je ve skutečnosti pojistkou demokracie: připomíná, že schopnost něco provést ještě neznamená, že je to správné. Bergan to vztahuje i na současná témata, například na využívání umělé inteligence: nestačí chápat, jak funguje, ale je nutné umět posoudit důsledky, rizika a situace, kdy může být její použití škodlivé.

Veřejná angažovanost: univerzity musí mluvit – ale jinak, než čeká uspěchaný svět

Bergan kritizuje rozšířené očekávání, že univerzity mají dodávat okamžité odpovědi na všechny problémy – „teď hned“, v krátkých bodech, nejlépe s měřitelným dopadem do příštího kvartálu. Takový tlak je podle něj krátkozraký a vytváří nerealistická očekávání.

Skutečná řešení komplexních výzev totiž vznikají z dlouhodobě budovaného poznání, často bez předem jasného „užitku“. Autor to ilustruje zkušeností pandemie: rychlý vývoj vakcín nebyl zázrak z ničeho, ale výsledek dlouhodobého výzkumu, na který šlo navázat.

Z toho plyne praktický závěr: univerzity mají být přítomné ve veřejném prostoru, ale zároveň musí umět vysvětlovat, proč některé odpovědi potřebují čas – a proč je důležité chránit prostředí, kde se znalost tvoří i bez okamžitého tlaku na „rychlý výstup“.

„Zdemokratizovat“ poznání: přístupnost není opak kvality

Další důležitý argument: demokracie znamená nejen systém vládnutí, ale i zpřístupňování – aby se do veřejného rozhodování mohli zapojit lidé napříč společností. A to vyžaduje, aby bylo poznání, na kterém rozhodování stojí, dostupné a srozumitelné.

Bergan zároveň odmítá představu, že přístupnost nutně snižuje kvalitu. Naopak: kvalitní vzdělávací systém má poskytovat dobré příležitosti široké populaci a nemá nechávat velkou část talentu stranou. Univerzity mají umět rozpoznat potenciál, vytvářet podpůrné prostředí pro studenty s různými výchozími podmínkami – a někdy pomáhat i s motivací, ne jen s obsahem.

Jinými slovy: demokracie potřebuje univerzity, které nejsou „ostrovem elity“, ale živou součástí společnosti.

Nejkonkrétnější návrh: vyjít z kampusu a pracovat s místní komunitou

Bergan nabízí i velmi praktický směr: univerzity mají posílit svou roli v obraně demokracie skrze systematickou spolupráci s místními komunitami.

Jako ilustraci uvádí příklad, kdy univerzita pracuje s komunitním centrem v bezprostředním sousedství, kde lidé dříve považovali vysoké školství za „ne pro nás“. Zajímavý detail: univerzita do komunity neposílá především profesory, ale vlastní studenty – ti fungují jako uvěřitelné modely a pomáhají mladým lidem získat dovednosti i sebevědomí pro vstup do vysokoškolského prostředí.

Autor pak připomíná, že podobných příkladů existuje v Evropě více: spolupráce s regionálními inovátory a start-upy, programy pro děti či aktivity rozvíjející empatii a dlouhodobý závazek pomáhat znevýhodněným skupinám.

Důležité je, že tato lokální angažovanost není v rozporu s globálními ambicemi univerzit. Naopak: místní komunita může být výborným „laboratorním“ prostředím pro učení, výzkum i službu společnosti – pokud se dělá citlivě a hodnotově ukotveně.

A aby to nebylo jen pár izolovaných projektů, Bergan zdůrazňuje roli vedení univerzit: lokální demokratická mise musí být součástí strategie, politik a podpory ze strany leadershipu.

Populismus a nedůvěra jako existenční hrozba: proč na tom záleží i „neakademikům“

Bergan varuje, že populismus představuje existenční hrozbu pro demokracii i univerzity: vede k útokům na akademiky, podrývá důvěru ve znalost a nahrazuje argumentaci zkratkami. Připomíná i zkušenosti, kdy vědci a odborníci čelili veřejným útokům za to, že vstoupili do veřejné debaty a vysvětlovali nepohodlná fakta nebo závěry.

Základní otázka pro společnost tedy nezní „jestli univerzity mají být aktivní“, ale jak mají být aktivní, aby pomáhaly kultivovat demokratickou kulturu:

• srozumitelně vysvětlovat poznání,
• posilovat etickou dimenzi vzdělávání,
• zapojovat se do komunit,
• a přitom chránit akademické hodnoty, které jsou podmínkou kvalitního bádání i výuky.

Co z toho plyne?

Pokud se zabýváme obranou demokracie ve společnosti, Berganův text přináší tři velmi použitelné lekce:

• Demokracie je kultura, ne jen instituce. Vyžaduje vzdělávání, porozumění a etické ukotvení.
• Poznání musí být přístupné a sdílené. Jinak se veřejná debata zredukuje na to, „kdo hlasitěji křičí“.
• Lokální práce buduje důvěru. Kdo vidí univerzitu jako partnera v místě, méně snadno uvěří narativům o „odtržených elitách“.

A možná nejdůležitější věta mezi řádky: univerzity se nemohou stáhnout do neutrality, pokud neutrality znamená mlčení. V okamžiku, kdy demokracie slábne, se „neangažovanost“ mění ve spoluúčast na úpadku veřejného prostoru.

Zdroj: University World News | Sjur Bergan: Defending democracy: An obvious vocation for universities

Demokracii již nemůžeme považovat za samozřejmost, a to ani v zemích, kde se princip vlády „lidí, lidem a pro lidi“ ještě donedávna zdál být nezpochybnitelný.

Spojené státy za vlády Donalda Trumpa jsou sice možná obzvláště výmluvným příkladem, avšak přinejmenším v posledních patnácti letech dochází i v Evropě k nárůstu protidemokratických tendencí, které se mimo jiné projevují rozvojem populismu a zpochybňováním toho, zda by akademické znalosti a porozumění měly být základem pro rozvoj našich společností.

V Evropě se dokonce objevili vůdci a hnutí, kteří tvrdí, že demokracie může být „neliberální“. Skutečnost, že i ti, kdo demokracii zneužívají k pokusu o její porážku, cítí potřebu ospravedlnit se tím, že se hlásí k nejrůznějším formám demokracie, svědčí o trvalé přitažlivosti toho, co Churchill údajně označil za nejhorší formu vlády, s výjimkou všech těch ostatních, které byly čas od času vyzkoušeny.

Úpadek demokracie je dobře zdokumentován v každoročních zprávách V-Dem Democracy Reports. Je příznačné, že nedávno zveřejněná zpráva za rok 2026 nese název „Unraveling the Democratic Era?“ (Konec demokratické éry?), naštěstí s otazníkem.

• Celý článek zde: Defending democracy: An obvious vocation for universities

⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT