Jer Thorp a jeho příběh o chobotnici z vancouverského akvária

Jer Thorp je jedním z nejvýznamnějších světových datových expertů a předním zastáncem etického využívání velkých dat.

Byl prvním stálým spolupracovníkem deníku The New York Times v oblasti dat a působil jako stálý spolupracovník Kongresové knihovny (Library of Congress). Jeho tvorba inspirovaná daty byla vystavována po celém světě a jeho práce se objevily v nejrůznějších publikacích. Je externím spolupracovníkem renomovaného programu Interaktivní telekomunikace na Newyorské univerzitě a spoluzakladatelem Kanceláře pro tvůrčí výzkum (The Office for Creative Research).


Jer Thorp o svém zážitku s chobotnicí

Když mi bylo asi 22 let, pracoval jsem jako přírodovědec ve vancouverském akváriu. Kromě toho, že jsem mluvil s návštěvníky o exponátech, uváděl různá představení, vyprávěl o běluhách atd., byl jsem též členem potápěčského týmu… Což znamenalo, že jsem jednou až dva krát denně byl ve vodě se žraloky nebo běluhami, nebo, což je pro World Octopus Day nejpodstatnější, v nádrži PNW (Pacific Northwest).

Jednou mi cestou do vody akvarista, který se o tuto nádrž staral, řekl, že viděl nějaké parazity na naší chobotnici. (Jednalo se o samce chobotnice velké, Enteroctupus dofleini, druh, který může dorůstat do hmotnosti více než 200 liber, s rozpětím chapadel větším jak 20 stop. Hádám, že tahle konkrétní chobotnice měla hmotnost přibližně 30 liber a od chapadla k chapadlu asi 12 stop).

Enteroctupus dofleini

Obvykle byla šance, že chobotnici při ponoru uvidím, asi tak desetiprocentní, takže jsem o tom moc nepřemýšlel. A tehdy se právě vynořila. Ocitl jsem se od ní těsně na dosah ruky a mohl jsem tak vidět několik parazitů, o kterých byla řeč. Tak jsem se natáhl a jednoho jsem utrhl. Chobotnici se to nelíbilo, blikla poplašnou barvou a bleskurychle odplula do svého doupěte. Myslel jsem, že tím to končí. Ale neskončilo.

Druhý den jsem byl v nádrži opět na dalším ponoru a chobotnice znovu vylezla a plížila se ke mně. Znovu jsem natáhl ruku a parazita utrhl. Tentokrát neodplavala. Blikala poplašnou barvou, ale zůstala poblíž. Tak jsem z ní utrhl dalšího parazita. Zůstala.

Je dobré si uvědomit, že toto zvíře měřilo od chapadla ke chapadlu více než 12 stop. Její chapadla byla silná jako paže dospělého člověka a pět krát tak silná.

Tak nějak jsem napůl seděl, napůl plaval na dně akvária a ona mi velmi pomalu vylezla na klín. Měl jsem v klíně 30 librovou chobotnici.

Ten den se mi z ní podařilo ještě tři nebo čtyři parazity oškubat (byli to malí bílí červi, velmi běžní na chobotnicích, které můžete běžně ve světě vidět.

Druhý den se stalo něco kouzelného.

Jakmile jsem vlezl do vody, chobotnice vylezla ze svého doupěte. Než jsem se dostal na dno nádrže, už tam na mě čekala. Opět jsem z ní utrhl pár červů. Žádné další poplašné zbarvení. Přišla ke mně blíž, já natáhl ruku a pohladil ji po jednom jejím chapadle.

Celou tu dobu se chobotnice *emotivovala*. Cyklicky střídala barvy, její kůže měnila střídavě svou strukturu. A ty oči! Nikdy nezapomenu na ten pocit, když natáhla jedno ze svých chapadel podél mé paže až k holé kůži na mém krku.

Oči chobotnic jsou strukturálně velmi podobné těm našim, opravdu cítíte ten pocit „očního kontaktu“. Díval se přímo na mě.

Potápěli jsme se jen s malými vzduchovými bombami, takže jsem se asi po deseti minutách musel vyprostit z jejích chapadel a vyplaval jsem rozjařený na hladinu.

Následující měsíc se pokaždé, když jsem vlezl do vody, ta chobotnice vynořila ze svého doupěte a setkala se se mnou na tom ‚našem místě‘.

U žádného z ostatních potápěčů to neudělala. Jen se mnou. A ona věděla, že jsem to já, hned jak jsem vlezl do vody. (Po čichu? Podle mého dýchání?)

Občas jsem nějakého parazita ještě vytrhl, když jsem ho uviděl, ale většinou jsme spolu jen tak trávili čas. Nechala mne, abych se ji dotýkal, a já ji nechal, aby se dotýkala mě.

Bohužel nic netrvá věčně. Jednoho dne jsem vlezl do nádrže a chobotnice již nevylezla. Možná se už o mně dozvěděla všechno, co o mne potřebovala znát? Přesto bylo příjemné vědět, že pokaždé, když jsem byl ve vodě, jsem tam byl s přítelem. I když ten byl ve svém doupěti.

Chobotnice jsou terminální potěr s krátkým životem. Tahle konkrétní zemřela o dva roky později, někdy v roce 1999. Často na ni vzpomínám. A opravdu si myslím, že vím něco o tom, jaké to je přátelit se s mimozemšťanem.


A asi bych měl zmínit, že jsem napsal knihu. Není v ní ta moje chobotnice, ale můžete si v ní přečíst o tom, jak jsem se vydal na dno Mexického zálivu v ponorce, která objevila Titanic. A taky vám pomůže úplně přehodnotit to, jak přemýšlet o datech.

Living in Data: A Citizen’s Guide to a Better Information Future

Jer Thorp’s analysis of the word „data“ in 10,325 New York Times stories written between 1984 and 2018 shows a distinct trend: among the words most closely associated with „data,“ we find not only its classic companions „information“ and „digital,“ but also a variety of new neighbors–from „scandal“ and „misinformation“ to „ethics,“ „friends,“ and „play.“

To live in data in the twenty-first century is to be incessantly extracted from, classified and categorized, statistic-ified, sold, and surveilled. Data–our data–is mined and processed for profit, power, and political gain. In Living in Data, Thorp asks a crucial question for our time: How do we stop passively inhabiting data, and instead become active citizens of it?Threading a data story through hippo attacks, glaciers, and school gymnasiums, around colossal rice piles, and over active minefields, Jer Thorp reminds us that the future of data is still wide open, that there are ways to transcend facts and figures to engage more viscerally with data, and that there are always new stories to be told about how data can be used.Punctuated with Thorp’s original and informative illustrations, Living in Data not only redefines what data is, but also reimagines who gets to speak its language and how to use its power to create a more just and democratic future. Timely and inspiring, Living in Data gives us a much-needed path forward.


Asi bych měl také zmínit, že mám podcast (kdo to čekal , že?😊) Je to o lidských příbězích, které se skrývají za některými z nejneobvyklejších seznamů ptáků:

Zdroj: Jer Thorp (Author, Artist, Educator)



Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s