Jitka Klimešová: Co letos stálo za přečtení?

Loni jsem si na tomto místě dala závazek sledovat více produkci přírodovědeckých knih vydaných v Česku. Toto předsevzetí mě stálo dost místa v knihovně, ale zato jsem mohla zodpovědně přispět do ankety Živy o nejpozoruhodnější přírodovědnou knihu (zde).

Samozřejmě mě potěšilo, že někteří účastníci ankety zmínili moje dílko. Dále mě potěšilo, že jsem se trefila do převládajícího názoru, že za přečtení stojí knihy Pralesy a jezera mladších prvohor. Když uhlí bylo ještě zelené (autoři: S. Opluštil, J. Zajíc, J. Svoboda, Academia) a Planeta Praha. Průvodce nečekaně pestrou přírodou města (J. A. Šturma, O. Sedláček, P. Šípek, D. Storch, Jakost 2022). Obě knihy jsou zajímavé i jako nakladatelské počiny. Ta první je nádherná obrazová publikace, která bude zdobit v knihovně ještě desítky let a pořád bude stát za to v ní listovat. Ta druhá je skromná, brožovaná, vesele napsaná i ilustrovaná a počítá s tím, že ji vyčtete z podoby. Než se tak ovšem stane, očekávám, že vyjde nové doplněné vydání, protože fenomén, který popisuje je měnlivý a bude potřebovat aktualizaci.

Četla (spíš prolistovala) jsem i jiné knihy, které byly v anketě zmíněny. Například Klimatická změna – příčiny, dopady a adaptace (autoři Michal V. Marek a kol., Academia 2022) nebo Fenomén Velká kotlina. 1. Flóra, vegetace, fauna (autor: L. Bureš, Academia 2022). U knihy o klimatické změně jsem podrobně prostudovala kapitolu o biodiverzitě, která je mi tematicky nejbližší a byla jsem dost zklamaná. O situaci v Česku (jak slibuje úvod knihy) tam moc není a ze závěru vyplývá, že ochrana divočiny je jediým řešením krize biodiverzity. Přitom je jasné, že biodiverzitu nemůžeme chránit jen na malých přísně chráněných územích, ale musíme naopak pečovat mnohem více o to, aby naše zemědělská krajina nebyla zelenou pouští, aby se stala mozaikou různých typů biotopů, které budou propojeny koridory a nebudou nasáklé herbicidy a insekticidy. Při listování touto knihou jsem také dost trpěla z estetických důvodů, kvůli jedovatým barvám, miniaturním mapičkám, pruhovaným tabulkám, prázdným stránkám… Jako by to nebyla kniha ze stejného nakladatelství jako nádherná kniha o zeleném uhlí! Tím samozřejmě nechci znevážit tento chválihodný autorský počin, jedná se určitě o užitečnou příručku, možná však mohla být brožovaná, levnější a dostupnější a brzy vydaná znovu s aktualizovanými údaji.

Fenomén Velká kotlina je monument, a to je teprve první díl! Je to bezesporu kniha z jiného století, kdy si mohli dovolit osamělí badatelé zkoumat celý život lokalitu o jednom kilometru čtverečním a s péčí hnidopicha vršit jedno pozorování za druhým a dokumentovat je záplavou fotografií. Kniha nemá ambice být čtivá, je to spíš takový seznam. Existují však lidé, kteří si před spaním čtou jízdní řády, proto věřím, že i ona má své čtenáře, jak ostatně potvrzuje i výsledek této ankety. Protože autora osobně znám, doufám, že ještě napíše o Velké kotlině něco i pro nás, kdo milujeme příběhy, jistě jich má za ta léta spoustu v rukávě.

Pro úplnost ještě musím zmínit pozoruhodné přírodovědecké knihy, které jsem letos četla, ale nevyšly v češtině. Na prvním místě je kniha Thomase Hallidaye Otherlands. A world in the making (2022). Je to popis světa, jak vypadal v různých geologických érách od poslední doby ledové po Ediakaru. Popis je vždy zaměřen na jedno konkrétní místo, jsou na něm popsány živočichové, rostliny i zajímavé geologické události, které obvykle způsobily, že místo se stalo pro paleontology význačným nalezištěm. Strhující a poučné čtení!

Některé knihy nestárnou, takže na druhém místě mého žebříčku je román Yearling od MK Rawlings (1939), který doporučuje ke kurzu ekosystémy Floridy profesor Putz (o tom píšu zde). Napínavý čtivý příběh o chlapci, který si ochočí koloucha. Chtěla bych pro každý ekosystém najít něco podobného, něco, v čem vás děj vtáhne do přírody a jejího fungování takovou silou! Třetí kniha, kterou chci zmínit je také o Floridě, tentokrát o historii místních unikátních močálů a lidech v nich: The Everglades: river of grass od MS Douglas (1947).

Tak snad Ježíšek přinese nějaké nové knihy, abych tu o nich mohla zase napsat…

P.S. minule, když jsem psala o anketě Živy udělala jsem rozbor účastníků (zde). Změnilo se jen málo, odpovídali matadoři vědy, obvykle muži. Mladí přírodovědci nečtou?

Zdroj: Jitka Klimešová (WordPress) →

O autorce:

prof. RNDr. Jitka Klimešová, CSc.
Jitka Klimešová (* 21. prosince 1963 Rýmařov) je česká botanička zabývající se ekologií a funkční morfologií rostlin s důrazem na podzemní orgány. Vedle vědy samotné se zabývá také její popularizací.

V roce 1987 ukončila magisterské studium botaniky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V rámci doktorského studia na téže fakultě se věnovala výzkumu klonálních rostlin. Od roku 1993 působí jako vědecká pracovnice Botanického ústavu Akademie věd České republiky, na jehož třeboňském pracovišti v současnosti vede oddělení experimentální a funkční morfologie. Příležitostně přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy či na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.

Celoživotně se věnuje studiu klonality a morfologie rostlin. Společně s kolegy sbírá rostlinný materiál po celé střední Evropě a vytváří unikátní databázi znaků, které se týkají klonálního růstu a vegetativní regenerace rostlin – oddenků, šlahounů, pupenů ap. V roce 2018 vydala v nakladatelství Academia knihu Temperate herbs: an architectural analysis s vlastními ilustracemi podzemních orgánů rostlin.

Zabýval se také ekologií vyšších rostlin v polárních oblastech, v rámci výzkumu pobývala na České arktické výzkumné stanici Josefa Svobody, která se nachází na norských Špicberkách.

V rámci popularizace přispívá do časopisu Živa. Svými články se pokouší přiblížit opomíjený svět podzemních orgánů a klonálního rozmnožování rostlin širší veřejnosti. Komě toho píše vlastní blog, kam přidává příspěvky s přírodovědnou tematikou či reaguje na aktuální dění související s jejím zaměřením.

Je známá také jako autorka linorytů, kterými doplňuje své knihy a články.