„Byli obviněni jako zrádci“ – Dopisy ze zajetí

11. dubna se na celém světě slaví Den osvobození vězňů. V tento den roku 1945 vstoupila americká armáda do koncentračního tábora Buchenwald, kde se předtím vzbouřili vězni. Celkem bylo v koncentračních táborech a věznicích Třetí říše drženo asi 18 milionů lidí.

Německé muzeum dějin druhé světové války v Berlíně-Karlshorstu uchovává unikátní archiv dopisů bývalých sovětských válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů a obyvatel okupovaných území. Neobvyklé je, že dopisy byly napsány šedesát let po skončení druhé světové války.

Počátkem roku 2000 rozeslala německá nevládní organizace KONTAKTE-KOHTAKTbI jménem německého národa omluvné dopisy a materiální pomoc ve výši 300 eur na osobu tisícům bývalých válečných zajatců žijících v bývalém Sovětském svazu. Tímto způsobem chtěli aktivisté KONTAKTE-KOHTAKTbI vzdát hold utrpení obětí nacionálního socialismu. Vězni koncentračních táborů byli také požádáni, aby do Německa poslali dopisy se svými vzpomínkami na zajetí nebo život za okupace.

Ukázalo se, že mnozí z těch, kteří přežili německé zajetí, skončili po osvobození ve stalinských táborech. V Karlshorstském archivu se nachází 12 000 osobních svědectví lidí, kteří přežili peklo.

V březnu letošního roku se v Berlíně sešli pedagogové z Německa, Ruska, Běloruska a Ukrajiny, aby v rámci projektu „Laboratoř pro učitele dějepisu“ četli a studovali dopisy ze zajetí. Cílem projektu bylo podívat se na dějiny druhé světové války nikoli z pohledu politiků a generálů, ale očima současníků, obyčejných lidí, kteří se ocitli v soukolí dějin. Z Ruska byli vybráni čtyři učitelé dějepisu z Krasnojarsku, Tomsku a Tomské oblasti.

– Vyplnila jsem online dotazník a byla jsem vybrána,“ říká Elizaveta Ivanova, učitelka dějepisu na 49. škole v Tomsku. – Cestovné a ubytování hradila německá vláda. Díky tomu jsem měl jedinečnou příležitost pracovat s archivem dopisů sovětských válečných zajatců. Nyní, před 9. květnem, předám svým dětem živý materiál, zprávy z minulosti, které si přečtou a pocítí, jak těžká byla tato válka.

„Byly mi čtyři roky, sestře šest. Zažili jsme strach, hlad, zimu a přihlíželi smrti vojáků i civilistů. Dobře si pamatujeme, jak nacisté přišli do naší vesnice (30 kilometrů od Vitebska). Procházeli vesnicí, jako by byli jejími pány.“
Antonie Vasiljevna Cv.

– Co vás v těchto dopisech nejvíce překvapilo?

– Mnozí například psali, že ne všichni němečtí vojáci se k Rusům chovali špatně. Mnoho Němců pomáhalo obyvatelům potravinami a léky. Četl jsem dopis od ženy, která žila v okupované vesnici. Vypráví, jak jí a jejím dětem přivezl německý voják z Německa léky. V našich učebnicích dějepisu je postoj Němců k Rusům za války jednostranný, všichni jsou prezentováni jako zrůdy. Také ve filmech vidíme jednoznačný postoj. Situace však byly odlišné. Nedávno uvedený film „Králíček Jojo“, který ukazuje jiný pohled na chlapce z Hitlerjugend, byl pravděpodobně důvodem, proč byl v Rusku zakázán v široké distribuci, protože odporuje našim stereotypům o „fašistech“.

„Jeden z německých důstojníků, šéf dolu, si mě občas bral k sobě domů jako služku. Dobře mě krmili, dokonce jsem se několikrát koupal s mýdlem. Jsem vděčný jeho ženě a dětem za jejich dobrý přístup ke mně, nebýt jich, zemřel bych v dole…„
Arutjunjan, Karapet Smbatovič

– V Berlíně jsme se rozdělili do čtyř skupin. Nejprve jsme si dopisy přečetli, udělali si poznámky, vyfotili je a pak jsme si sedli a vyměnili si informace, abychom pokryli co nejvíce detailů,“ uvedla další účastnice projektu, doktorandka historie na Krasnojarské pedagogické univerzitě Marina Konstantinová. – Dopisy si byly do jisté míry podobné, mnohé z nich děkovaly německé vládě za pomoc, za to, že si na ně vůbec vzpomněla. Z některých z nich mě mrazilo. Tady jsou například řádky z jednoho, na který jsem narazil: „Celé čtyři roky jsem byl v zajetí, na okupovaném území. Neustále mu brali krev a píchali nějaké léky. Vyšetřili mě, změřili mi teplotu, znovu odebrali krev a znovu píchli injekci. Zřejmě prováděli nějaké testy. V těchto dopisech je méně zášti. Lidé vzpomínají na hrůzy, strádání, hlad, na všechno, čím prošli. Ale bez nenávisti. Autoři dopisů jsou zapomenuté oběti, kterým se nedostalo omluvy ani odškodnění za to, co prožili. Jejich dopisy jsou nyní překvapivou směsicí bolesti a utrpení, překvapení a vděčnosti. Nikdo z těchto lidí nedoufal, že by si na ně německá vláda vzpomněla nebo že by jim vyplatila alespoň skromné odškodnění.

„Z vyprávění mých pěstounů vím, že maminku a sestru poslali do nemocnice – maminka měla silně omrzlé nohy a Adu zavřeli na infekční oddělení. Místní obyvatelé, kteří tomu tajně přihlíželi, viděli malou Adu, které byly teprve dva roky, jak ji nacista táhne za nohy po silnici. V Lubném byly všechny tyto děti usmrceny v plynové komoře…„
Kirej Galina Ivanovna, Ukrajina, Bachmač

Stalinovi se připisuje výrok: „Nemáme vězně, máme zrádce“. V Sovětském svazu tento přístup k zajatým vojákům převládal až do samého konce. Teprve v roce 1995 byl sovětským válečným zajatcům přiznán status účastníků války. Obyvatelé vypálených vesnic a vězni koncentračních táborů, kteří tam byli méně než šest měsíců, stále nemají žádný status, a tudíž ani žádné odškodnění od svých států nebo od Německa.

– V roce 1990 bylo v Německu založeno sdružení KONTAKTE-KOHTAKTbI, náš německý partner. – říká Anastasia Mokrushina, zástupkyně krasnojarské veřejné organizace Interra. – Když vyšlo najevo, že sjednocená německá vláda tyto lidi oficiálně neuznává jako oběti, a proto jim nenabízí žádné odškodnění, KONTAKTE-KOHTAKTbI se je vydal hledat. Pátrání probíhalo v Rusku a v bývalých sovětských republikách: na Ukrajině a v Bělorusku, Gruzii, Arménii a dalších. Současně sdružení provádělo vzdělávací aktivity, aby vysvětlilo, kdo tito lidé byli, jak trpěli a proč se na ně zapomnělo. Vyhlásili také sbírku na získání peněz na odškodnění od Němců. Hledání v archivech byla dlouhá a náročná práce. Nakonec se jim podařilo najít 12 000 lidí. Každému z nich byl zaslán dopis a 300 eur. Pokud oběti již nežily, dostávali tyto dopisy jejich příbuzní. Organizace je na oplátku požádala, aby jim poslali dopis, ve kterém jim sdělí, co zažili. Takových dopisů nakonec poslala asi čtvrtina. Právě s nimi naši učitelé pracovali.

Zajatí sovětští vojáci a důstojníci byli využíváni jako nuceně nasazení, museli vykonávat těžké práce v dolech, vojenských továrnách a průmyslu v Německu, v zemích spojeneckých s Hitlerem a na okupovaných územích. Někteří přeživší se po osvobození dostali rovnou do stalinských lágrů.

„Po skončení války nás na jachtě Stella Polaris přivezli do Murmanska, kde nás prověřili a zařadili do 750. dělostřeleckého pluku, který neexistoval. A tak jsem neměl status válečného veterána a nedostával jsem žádné dávky. Obecně se naše vlast chovala k válečným zajatcům nepřátelsky, je zázrak, že nás nezastřelili.„
Jevgenij Ivanovič Valika

Byli obviněni ze „zrady“ a „porušení vojenské přísahy“. Bývalí sovětští váleční zajatci měli až do rozpadu SSSR potíže se získáním zaměstnání, kariéry, vyššího vzdělání a důchodu.

„Příděl (v koncentračním táboře) byl vypočítán tak, aby nejsilnější člověk zemřel během 1-1,5 měsíce. Za jeden den zemřelo 120-150 lidí. Z kamenné boudy bez oken a dveří, jejíž podlaha byla pokryta zmrzlými výkaly, vynášeli mrtvé tzv. táboroví zřízenci a nakládali je na vozík v bedně (bez dna a střechy). Jeden z ošetřovatelů vylezl na vozík a páčidlem lámal mrtvým ruce a nohy, aby je mohl naskládat na hromadu. Po návratu jsem nebyl zaměstnán v žádné továrně. Hladová, zbídačená a zničená země se připravovala na třetí světovou válku.„
Jevgenij Michajlovič Platonov, Vladimirská oblast

Společnost KONTAKTE-KOHTAKTbI stále udržuje rozsáhlou korespondenci s bývalými sovětskými válečnými zajatci a jejich rodinnými příslušníky. Každý den dostávají dopisy, vzpomínky, prosby, komentáře a úvahy. Více než 4100 dopisů je ucelenou a souvislou výpovědí o životní cestě člověka. Někteří bývalí sovětští váleční zajatci vyprávějí svůj životopis v sérii 5-7 nebo více dopisů.

– Pro učitele dějepisu byl projekt jedinečnou příležitostí získat materiály z první ruky a porovnat vzdělávací systémy v různých zemích,“ říká Anastasia Mokrushina. – Učitelé také navštívili hodiny dějepisu v německých školách a připravili si prezentace o tom, jak se v jejich rodném městě vyučuje dějepis, kolik hodin je věnováno studiu druhé světové války a jaká témata jsou zmiňována. Všichni naši učitelé upozornili na to, že vojenským dějinám je na naší škole věnováno velmi málo hodin a že v důsledku toho jsou některá témata zcela vynechána. Například oběti nacionálního socialismu a váleční zajatci nejsou téměř vůbec zmíněni, dokonce i holocaustu se téměř nedotkneme. V důsledku toho je úroveň vlastenectví našich žáků poměrně vysoká, zatímco úroveň znalostí je nízká. Problémem je také nedostatek materiálů, které mohou učitelé používat.

– Nebáli se učitelé z Ruska takového projektu zúčastnit? Protizápadní propaganda je u nás velmi silná a všichni si pamatujeme, jak před třemi lety došlo k opravdovému zásahu proti školákovi z Nového Urengu, který v Bundestagu vystoupil s projevem a mluvil o „nevinně mrtvých vojácích wehrmachtu“.

– Abych byl upřímný, nepamatuji si, že by někdo vyjádřil takové obavy. Zdá se mi, že to jsou politici, kdo čeří vzduch, zatímco obyčejní lidé, navíc pedagogové, jsou přátelé a vzájemně se podporují.

Na základě dopisů z berlínsko-karlshorstského archivu začnou učitelé na Sibiři 9. května připravovat tematické hodiny dějepisu pro své školy. To bude s největší pravděpodobností provedeno online. Plány lekcí budou umístěny na internetu, kde je bude moci použít každý učitel. Organizátoři projektu jsou přesvědčeni, že lekce založené na osobních příbězích se dotknou srdcí školáků a vyvolají v nich pocit sounáležitosti s událostmi válečných let.