Cyklus rozhlasových medailonů nazvaný Zapomenuté portréty
Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvukový mistr Josef Kačírek.
Obsah:
1. Dagmar Skálová
Dagmar Skálová se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni coby Šimková. Nejdříve navštěvovala obecnou školu a poté reálné gymnázium. Roku 1934 vstoupila do skautského oddílu, kde působila pod přezdívkou Rakša.
Skautingu se věnovala velmi intenzivně za podpory svého muže Karla Skály. Podstatné pro životní osudy pamětnice je, že se coby skautská oddílová vedoucí po roce 1948 zapojila do protikomunistického odboje. K jejímu zatčení došlo 17. května 1949 v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého byly zapojeny některé junácké oddíly.
Důvody svého postoje pamětnice uvedla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Na předtištěné otázky vězeňského dotazníku odpověděla pouze částečně avšak bez váhání: Prostě nesouhlasila s hospodářským i politickým vedením státu a vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů. Pokračování →
2. Zdeněk Peška
Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938.
Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy.
Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen. Pokračování →
3. Klement Lukeš
Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a ladění pián.
Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné komunistické politice začal proměňovat.
V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z toho také informačně profitovat. Pokračování →
4. Vojtěch Jandečka
Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku. Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.
Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.
Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu 1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v československé straně lidové. Pokračování →
5. František Suchý
František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý urnový háj.
Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole.
Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo. František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš.
František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni, ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František držel v ruce i urnu Milady Horákové.
Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka Suchého mladšího zněl 25 let vězení. Pokračování →
6. František Kuchař
František Kuchař se narodil 23. 6. 1918 v Čerčanech do rodiny poštovního úředníka. Byl žákem tamní obecné školy a měšťanskou školu navštěvoval v nedalekém Benešově. Poté se připravoval jako učeň na budoucí povolání holiče. Nejprve pracoval jako pomocník v pražských holičstvích a na konci 30. let se vrátil do Čerčan a vstoupil zde do sokolské organizace. Za 2. světové války vypomáhal při stavbě tzv. protektorátní dálnice. Poté byl nuceně nasazen na práci na území nacistického Německa, odkud ovšem utekl. Podařilo se mu uniknout též z dalšího pracovního nasazení na okupovaném polském území a v době květnových událostí pracoval na ruzyňském letišti.
Po skončení války František Kuchař převzal holičskou živnost v Čerčanech a z příjmů z živnosti podporoval matku. František Kuchař měl též dva mladší sourozence a nevlastního bratra Jířího Matouška. Po únoru 1948 si dosud politicky neorganizovaný Kuchař podal přihlášku do KSČ, kam byl přijat jako kandidát. V místní odbočce se však téměř neangažoval. V roce 1949 mu jeho zákazník z holičství nabídl členství ve „velké protistátní ilegální organizaci.“ Také jeho nevlastní bratr se zapojil do činnosti proti novému režimu. Protistátní organizace na Čerčansku měla nést název „Věrni zůstaneme“. Jiří Matoušek, jemuž bezpečnostní orgány přisoudili vedení této skupiny, zastával před únorem 1948 funkci tajemníka České strany národně socialistické pro okres Jílové u Prahy. Po únorových událostech byl však ze strany vyakčněn.
Činnost ilegální organizace na Čerčansku byla podle Státní bezpečnosti napojena na širší síť obdobných skupin na Vlašimsku, Kutnohorsku, Kolínsku a Čáslavsku. Jejich rozkrytí měla za úkol rozsáhlá „Akce Janovice“. V rámci ní proběhlo větší množství soudních procesů, které zahrnovaly stovky obžalovaných. Vyšetřovací spisy StB v souvislosti s „Akcí Janovice“ jim dávaly za vinu přípravu státního převratu, shromažďování zbraní či plánování sabotážních akcí. Je přitom pravděpodobné, že do koordinační činnosti byli infiltrováni pracovníci Státní bezpečnosti. Pokračování →
7. Radovan Procházka
Radovan Procházka se narodil 11. května roku 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře podplukovníka Vladimíra Procházky. Za války se zapojil do odboje, po osvobození a otcově tragické smrti nastoupil z úcty k jeho památce na vojenskou akademii.
Roku 1950 sloužil Radovan Procházka jako operační důstojník u hodonínské posádky. Spolupracoval s vojenskou skupinou, která předávala informace na Západ. V roce 1951 byl zatčen, brutálně vyšetřován v takzvaném domečku na Hradčanech a poté odsouzen k 15 letům vězení. Radovan Procházka prošel jáchymovskými a také příbramskými vězeňskými tábory, kde se roku 1954 přidal k tzv. nudlové aféře, která vypukla kvůli špatné stravě. Jako údajného organizátora vzpoury ho pak odsoudili na dalších 12 let. Od soudu Procházku eskortovali do Leopoldova, na svobodu se dostal teprve roku 1964.
Našel si práci jako kulisák v Národním divadle, po pádu komunismu působil v různých funkcích ve zpravodajských službách: v roce 1990 ve vedení BIS, pak jako ředitel rozvědky ÚZSI a od roku 1993 šéf vojenské rozvědky. Za zpravodajskou činnost od února 1993 do dubna 1994 byl vyznamenán řádem Legion of Merit (Řád prezidenta USA). V roce 1997 obdržel Řád bílého lva IV. třídy. Má hodnost generálporučíka ve výslužbě.
8. Jaroslav Jindra
Historie má různé podoby. O té „velké“ se zpravidla píše v učebnicích. Ta „malá“ je tvořena příběhy jednotlivců. Nemusí se jednat o významné historické osobnosti. I příběhy méně známých lidí dokáží výstižně reflektovat dějinné události. Pokračování →
Šedesátá léta minulého století byla pro českou kulturu dobou výjimečnou. Podstatný podíl na tom měla také nastupující generace tvůrců z okruhu studentů filmových oborů. Filmová akademie múzických umění se stala pojmem nejen pro svůj kvalitní pedagogický sbor, ale i díky invenci svých studentů. Jedním z nich byl i Vlastimil Venclík, který začal v polovině 60. let studovat filmovou režii a již od prvního ročníku se profiloval coby názorově vyhraněný tvůrce. Svědčí o tom i jeho dva studentské filmy. Natočení toho druhého, inscenace Nezvaný host (1969), se začínajícímu filmaři přitom stalo osudným. Na základě obsahu ateliérového cvičení, které dosáhlo kvalit televizní inscenace, byl Vlastimil Venclík z FAMU ještě v průběhu studia vyloučen. Nezáměrná alegorie o nezvaném hostu, který zprvu pouze navštíví a posléze se usadí v bytě řadové sídlištní rodiny se po srpnu 1968 jevila jako námět příliš provokativní.
Odvaha a odhodlání poukazovat na negativní aspekty historie či aktuálního dění Vlastimilu Venclíkovi nescházela. Svědčí o tom i jeho předchozí práce v podobě dokumentárního snímku Národ sobě (1968). Tento školní film je hořce-ironickým ohlédnutím za obdobím 50. let – za dobou, kdy se nejen v Československu jásalo i budovalo, zavíralo i popravovalo. Vlastimil Venclík ve filmu funkčně využil známých i méně známých archivních materiálů: pozoruhodných šotů z filmových týdeníků i hraných ideologicky podmíněných agitek. Tento materiál pak doplnil o záběry vězeňských zařízení a výpovědi někdejších politických vězňů. Střihový film realizovaný coby dokumentární cvičení 2. ročníku oboru režie má podtitul „Groteskní dokument o cestě k socialismu“ a Vlastimil Venclík v něm s nadhledem a ve vtipné zkratce přibližuje kontext československých dějin následujících po únoru 1948.
Původní koncepce filmového dokumentu Národ sobě počítala s využitím komentáře, který by sestával z řady rozhovorů s někdejšími politickými vězni. Z toho důvodu mladý tvůrce na jaře roku 1968 oslovil několik perzekvovaných osobností a na kotoučový magnetofon natočil sérii rozhovorů. Několikahodinový zvukový materiálu však byl využit jen z části a zůstal tak v nezpracované podobě.
Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal rozhlasový redaktor Petr Slinták. Sérii řady záznamů s někdejšími politickými vězni se podařilo digitalizovat a záznamy rámcově utřídit. Na základě soustředěných informací bylo posléze přikročeno k realizaci pěti rozhlasových medailonů vybraných osobností. Patří mezi ně Dagmar Skálová, významná činitelka českého skautingu odsouzená k mnoha letům žaláře za podíl na přípravě vojenského převratu v roce 1949. Dalším pamětníkem je Zdeněk Peška, ústavní právník a sociálně demokratický politik souzený v procesu s Miladou Horákovou. Následuje Klement Lukeš, nevidomý muž mnoha společenských zájmů, který si prošel křivolakou cestou revolučního komunisty, revizionisty i disidenta. Po této trojici následují portréty významného politika čs. strany lidové a pamětníka 17. listopadu 1939 Vojtěcha Jandečky, dodnes žijícího někdejšího politického vězně Františka Suchého a dalších.
Podcast by Pepik Hipik 