Vyzrálé verše zkušených

Nedávno jsem slyšela v nejmenovaném pořadu zpěváka Tomáše Kluse si povzdechnout, že prý už poezie nemá v dnešním světě místo, lidé ji nečtou a s verši to jde celkově do kytek. To může. Ale když se jeden ohne a mezi ony rostliny hrábne, může zde najít velmi zajímavou sbírku básní, veršů či volných asociací. A přímo v ní samotné najít dokonce ještě něco více. I odraz sama sebe.


Nadšený čtenář poezie nejsem a nikdy jsem nebyla. Svět básní pro mě končil devátou třídou základní školy, kdy mě přestaly učitelky nutit cizí dílka z veršů a slok cpát do krátkodobé paměti a pak se ještě jednou připomněl na střední škole nejapným vtipem češtináře, který nás donutil v prváku se naučit zpaměti ještě něco veršovaného. Dodnes nechápu, proč.

Po těchto zkušenostech jsem se tomuto spíše vyhýbala a znalcem jsem nikdy nebyla. Ani konzumentem. Ani čímkoliv jiným. V knižní podobě Pána Prstenů jsem jako dítě dlouhé verše z elfího i jiného světa přeskakovala a postavy, které verše používaly především, mi přišly vadné.

Ubozí elfové.

Hynek, Vilém i Jarmila si mohli pod třešní hulákat, co chtěli a já dále plula světem thrillerů a literatury faktu a i krátký veršík v tomto žánru jsem přeletěla očima rychlostí F1 na rovince.

Jenže když nedojde Mohamed za horou, musí ona za ním a jednoho dne si mě tento svět našel. Nenápadná, útlá knížka, předána naší paní listonoškou, která už si na přívaly knih do naší domácnosti po několika letech zvykla, mi vězela v ruce. Obálka byla úžasná, cedule s označením nástupiště, graffiti pomalovaný vagon, toť po 4 roky cest na internát mí věrní souputníci.

Protože tuto nabídnutou cestu jsem si sama vybrala, vydala jsem se po ní do světa, který mi nebyl blízký a bylo načase zkusit jej poznat. A chovat se přitom už konečně trochu dospěle.

Tenký svazeček příjemného formátu je psán co stránka, to báseň. Jsou různé délky a na první pohled i rozličného tématu, to je však jen pohled první. Na ten další je spojuje tenká stříbrná nit, táhnoucí se celou knížečkou a obepínající k ní dlaně i zrak čtenáře. Tou spojnicí je naděje.

Naděje na společná rána, naděje v čistou lásku, naděje ve sdílený život, a když se to všechno podělá, tak naděje v odpuštění. Co báseň, to je střípek mozaiky života člověka. Jeho chyby, jeho tužby, jeho osud. Nejedná se o sbírku zamilovaných veršíků, které by bylo možné vepsat babičce do blahopřání a pak jej přečíst před nadrženými příbuznými, kteří už chtějí vlepit své tváře do povolujícího dortu.

To ne.

Jedná se o syrovou sbírku vhledů do duše. Do duše, která už něco zažila, někam hleděla, o něčem snila a ono to bylo zase jinak. Možná vinou její, možná vinou jejích tužeb k spříznění. To nikdo neví. Možná ani ona sama ne. Je jen trochu okoralá, trochu temná, možná pobledlá, ale stále pulsuje pevnou vírou.

Grafický design dílka je také zajímavý, většina básní je psána tradičně černá na bílém, ale několik jich je jako bílá na černém a veršíky jsou rozděleny zajímavými fotografiemi. Ty zde nejsou bezúčelně a pozornější čtenář nalezne asociace v psaném textu. Dodávají sbírce jedinečnou atmosféru. Motivy fotografií jsou povětšinou přírodní, ale lze zde nalézt i příjemný industriální nádech.

Básničky jsou psány v první osobě a přirovnala bych je k povzdechům staršího muže nad vlastní životní cestu i aktuálními kroky, které mohl vyšlápnout jinak, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. I tak zde není místo pro rezignaci, ale pro další a další dávky naděje.

Jak již bylo zmíněno, nejedná se o sbírku láskyplných veršíků, a i když jejich motiv je ucelený, lze zde nalézt i verše všedního dne o tom, jak autora štvou lidi a, což se mě dotklo hodně, že je taky někdy třeba vyklidit starý byt po rodičích a tím udělat konečnou za částí života příjemně známou. Na první pohled se může zdát, že se nejedná o nic, co by bylo vhodné recitovat na první schůzce, pokud se tedy na první schůzce ještě něco recituje (mně manžel ukazoval fotky své motorky), ale minimálně na těch dalších je už možné si na to troufnout, pokud se tedy neucházíte o cukrovou panenku či panáčka.

Zde není místo pro naivitu, ale výhradně pro touhu, záběry všedních dnů a starostí vymodelovaných do zajímavě poskládaných slov a za každým je možné slyšet těžký krok z noční směny, kdy se slunce dere nenápadně nad obzor, lidi vycházejí z paneláků a pomalu jdou tam, odkud bylo nyní odejito a do chladného vzduchu zazní škrtnutí zapalovače a potáhnutí z cigarety na probrání k cestě domů. Aby se to vše zase brzy opakovalo. Ale i v takovém životě je místo pro touhu, lásku, verš. A naději.

A tu já mám, že jsem právě s touto knihou konečně pochopila, o čem poezie může být. Bylo to krásné a bylo toho dost.

Děkuji s nadějí.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s