Naše země stála na křižovatce mnohokrát. Někdy zvolila stezku dobrou, jindy horší… Projít si tuto cestu po 20. století je důležité, abychom předešli opakovaním již získaných zkušeností. Protože neznalostí dějin se odsuzujeme k jejich opakování a to zvláště v rámci 20. století už rozumný člověk nechce.
Jsem ročník 1990, proto spadám do té záhadné věkové kategorie, která už se snaží ve věcech života Bohem daného i toho společenského sama orientovat, ale stále ještě spadám mezi „ty mladší“, které má ještě generace přede mnou sklony poučovat a být přitom přesvědčena, že jsem příliš mladá na samostatné rozhodování a musí mi být podsunuta něčí pravda. S ohledem na fakt, že časy před listopadem 1989 jsem zažila v embryonální fázi a jestli jsem při svém dětství v Praze viděla jet nahého Jonáka v kabrioletu, si nemůžu ani po více než 25 letech uvědomit, musím bohužel často uznat, že kulové vím.
Jenže taky vím, že vzpomínky podávané jednostranně a navíc ještě přikreslené nostalgií pamětníka nemusí být zrovna nejspolehlivější studnou informací. Dějepis na základní škole čtyřikrát probral Mezopotámii, a když slyším spojení Eufrat a Tigris, otevírá se mi kudla v kapse, a o Egyptu bych měla vědět pomalu více, než o pohraniční službě v době normalizace, proto mi ani školní osnovy nepomohly. Mému nastávajícímu bylo v době převratu 14 let, pamatuje si o mnoho více než já, ale jak sám přiznává, bylo mu to celkem jedno. Jak tedy z toho začarovaného kruhu, kdy podvědomě víte, že polívka za 3,50 Kč v kantýně nebyla oproti zavřeným hranicím výhra a přitom máte nevýhodu v datu narození a prostě to nemáte ze svých vlastních zkušeností jak vyvrátit?
Je tedy dobré sáhnout do literatury. Na mě se usmálo štěstí a v mém milovaném antikvariátu měli výtisk knihy Křižovatky 20. století. I s ohledem na mrzkou cenu jsem po něm skočila (je tam další exemplář a taky jen za 20 korun, pokud máte zájem…) a dala se do čtení. Což jsem si dala, protože už nad řádkami hustě popsaného písma a tenkých listů mi bylo jasné, že tohle čtení pod měsíc nebude. A taky nebylo. Ale nelituji jediného večera, kdy se nedostalo na mé odpočinkové thrillery.
Kniha pojednává o české historii a mentalitě už od dob Habsburské monarchie, vede čtenáře evropskými dějinami, osvětluje mu ekonomické situace, detailně vysvětluje politické pohnutky jednotlivých přelomových epoch našich dějin a nebojí se je ukázat v kontextu s ekonomickými ukazateli. Jasně tím dává najevo, že propaganda sice fungovala, ale měla díry velikosti Macochy, a že nastavená centralizace ekonomiky dle sovětského vzoru neměla šanci na úspěch. Jenže občané sovětských mikrosvětů neměli příliš na vybranou, protože papalášství je nemoc smutná a ničí schopné lidi, její jizvy si neseme dodnes.
Autoři psali své statě o chybějících a aparátem zamlčených místech historie tajně již v 80. letech minulého století, a když se jim otevřely možnosti veřejného spisovatelského života bez zásahu pologramotných slouhů režimu, hledali možnosti, jak je své dílo předat srozumitelně všem, kdo měli zájem. Nakonec vyhrála knižní forma a odkaz v úvodu, že se jedná dílo hlavně pro studenty, mě trošku překvapil. Nebyl to sice důkaz, že bych držela v rukou něco na způsob dnešní literatury young adult, ale dospělým to bylo určeno spíše jako možnost doplnění. Nebudu lhát, někdy jsem se ztrácela a musela číst pomaleji a sem tam opravdu nad přečetným pořádně přemýšlet v souvislostech, ale nebylo to nic neproveditelného.
Co po mě nechtěla škola, umožnila mi tato kniha…
Každopádně mě zarazily náznaky, že historie se opravdu stále opakuje:
Jeho nejvlastnějším východiskem byl nacionalismus a šovinismus a nepohrdl i extrémním rasismem. Na druhé straně mu nedělalo zvláštních potíží používat i sociálních a do určité míry i socialistických prvků. Jeho myšlenková a ideová výzbroj se vždy přizpůsobovala dané situaci, byla mimořádně pružná a vždy se nesla snahou získat si pozornost, sluch, třeba i dílčí souhlas, na který potom navazovali jeho agitátoři obratnou demagogií, dobře vypočítaným realismem a zejména tím, že dovedli nespokojenému občánkovi konkrétně představit jimi označené viníky jejich potíží. Nenávist se tu pak stala pákou radikalismu a víry v rychlý obrat, zdrojem údernického entuziasmu, brutality, ze kterých se pak rodily nejprve divadelní ukázky moci a síly a později i rozsáhlý a obvykle dobře organizovaný a usměrňovaný teror jako prostředek cesty k moci. Odpor a boj proti fašistické demagogii nebyl proto ani jednoduchý, ani snadný.
Dneska tomu říkáme populismus a je to v pohodě….
Ale to jsou otázky už jinde a snad se dočkáme někdy i odpovědí. Kniha samotná je báječná pro každého, kdo už má dost předkládaných „pravd“ a touží sám zjistit, co se dělo doopravdy a proč to tak mohlo být. Jako každou knihu ani tuto nelze brát jako univerzální pravdu. Jejím prostřednictvím se však lze dopátrat historických souvislostí a přes všechny hrůzy, omyly a přehmaty našich i sovětských diktátorů se dopátrat k událostem předešlým a přiblížit se odpovědi na otázku proč. Proč se to všechno dělo, proč se na to slepě kývalo a proč byla první polovina dvacátého století tak odpornou kapitolou a její přímé důsledky se táhly skoro celé století a daň za ni si neseme dodnes.
A to každý z nás.
Je to hodně těžká kniha a není na jedno přečtení, ovšem kdo se jí dokáže propracovat a ještě lépe si z ní i něco odnést, má velkou šanci se dívat na věci kolem sebe novým pohledem a dát si více faktů a jevů v dnešní společnosti do přímé souvislosti.
Protože některé věci se stále opakují až do zblbnutí a je nutné vědět, proč už se to opakovat nesmí a myslet na to v klíčových momentech. A teď už jsem taky blíže odpovědi, proč se zdála ta laciná polívka jako super věc a výhra a proč to vůbec dobrá věc a výhra pro nikoho nebyla.
A proč si už jako národ nesmíme nechat zlomit páteř lacinými sliby o čemkoliv. Protože lacino se nedá pořídit nic dobrého. Ani trvalého. Díky Bohu alespoň za to.
Podcast by Pepik Hipik 