Sláva barokní Čechie

Ukázka z knihy Předěly staletí, kapitola 1700 SLÁVA BAROKNÍ ČECHIE, autor Vít Vlnas.


„Vpředu hlaholily trouby a bubny. Mírný větřík roznášel ke břehům jejich hlas a vzdouval nad kněžskou lodí bílá nebesa, z jejichž zlatého třepení a krumplování šlehaly pablesky tak jako z mosazných křížů povívajících korouhví. Lodi pluly tiše. Slavnostně míjely vysoké, staré topoly a vrby i kvetoucí jabloně v zahradách na levém břehu. V pozadí nad Malou Stranou vznášely se Hradčany ve velebné, tiché kráse. Zvonový hlahol nesl se nad Vltavou…“

Takto poeticky, přitom však s citem pro historickou realitu líčí spisovatel snad nejpůvabnější ze slavností českého baroka, totiž hudební produkci provozovanou každoročně v květnu na Vltavě u Karlova mostu k poctě Jana Nepomuckého. Ukázka přitom nepochází z nějakého naivně oslavného katolického opusu, popisujícího pobělohorské Čechy jako ráj na zemi. Autorem citovaných slov je Alois Jirásek a román, z něhož pocházejí, se nazývá Temno. Kniha, která pouhým svým jménem vtiskla cejch celé epoše, ve skutečnosti není ani zdaleka tak jednostrunná a černobílá, jak by se mohlo zdát z povrchního pohledu. I když se stalo mezi polovzdělanci módou s despektem se otírat o jakési „jiráskovsko-nejedlovské“ pojetí dějin, údajný to zdroj českého provincionalismu, antievropanství a zapšklého šovinismu, neznamená to, že by se snad Jirásek více četl. Pokud ho přece jen navzdory zakořeněným předsudkům vezmeme dnes do rukou, s překvapením poznáme, že spisovatelovo pojetí národní minulosti sice formovaly veškeré nacionální mýty jeho epochy, že však Jirásek současně dovedl podat své soudy o dějinách vyváženě, bez ideologické zaslepenosti a s citem pro různá východiska. Navíc autor bezpečně znal dobu, o níž psal, a tato znalost ho dokázala (na rozdíl od tolika jeho pokračovatelů) ochránit před krajnostmi a povrchnostmi.

V Jiráskově Temnu je překvapivě světla dost. Spisovatel takřka instinktivně pochopil, že pro kulturu barokních Čech byly důležitým prvkem monumentální slavnosti, jejichž prchavou atmosféru dokázal úspěšně zachytit. Tak jako v případě oněch májových podvečerů, kdy z pramic na Vltavě zaznívala svatojánská moteta a litanie a kdy se celá Praha stávala kulisou úchvatného divadla:

„… pojednou umlkaly strunové nástroje i flétny, hoboje, klarinety i tympány; jen čtyři lesní rohy, nástroj tenkráte ještě vzácný, hrály dál samy, hrály veliké sólo. Měkké, jako zastřené jejich hlasy líbezně a jímavě se nesly nad řeku čirým vzduchem, prozářeným posledním světlem; ladná melodie, málo kostelní, málo pobožná, ale srdečná a lahodivá, okouzlovala všecky. A když poslední tóny lesních rohů zmírajíce zalehaly do šera pod staré košaté stromy na břehu, spustil ještě jednou sbor ostatních nástrojů. Hrály rychleji, prudčeji, plným fortissimem, tympány duněly hlomozněji jako temná bouře…“

„Pohyblivým svátkem“ nazval kdysi Hemingway Paříž dvacátých let. Stejným právem bychom však tuto charakteristiku mohli uplatnit i v případě pobělohorských Čech, jejichž životní rytmus do značné míry určoval koloběh okázalých slavností. Nikdy předtím a nikdy potom nezažila tato země tolik velkolepých festivit, vypravených tak okázale s velkolepostí až marnotratnou. Barokní člověk pohlížel na svět kolem sebe jako na úchvatné divadlo, v němž byla iluze povýšena na roveň skutečnosti, často dokonce nad ni. Dramaturgie slavností vycházela této mentalitě vstříc. Celá města, celé krajiny se při velkých svátcích stávaly jediným skvostným jevištěm. Dobová urbanistika s takovýmto využitím již dopředu počítala a vtělovala scénografické prvky přímo do architektonických návrhů. Náměstí byla scénou dramatu, bohatě zdobená průčelí pak jeho kulisami. Barokní slavnost měla nejen náročnou výpravu, ale též přesný řád a pevné režijní vedení.

V jejím kontextu se prolínaly všechny formy uměleckého projevu od architektury přes malířství a sochařství až po hudbu a literaturu, která ožívala v ústech kazatelů. Festivita tak představovala „Gesamtkunstwerk“ souhrnné umělecké dílo, srovnatelné například s gotickou katedrálou. Na rozdíl od chrámových staveb středověku se nám však po slavnostech baroka zachovalo pramálo. Marnotratnost a lehkomyslnost jejich organizátorů se žel vyrovnaly režijní vynalézavosti a velkorysosti, s nimiž byly okázalé svátky připravovány. Barokní festivity byly zbudovány z pomíjivého materiálu. Vše bylo stvořeno ze dřeva a vosku, z látek, ze štuku a papírmaše výhradně pro prchavý dojem a k lesku několika mála dní. Co zůstalo, jsou jen úlomky úlomků: fragmenty výtvarné výzdoby, synopse divadelních her a texty kázání, hudební partitury, nečetné popisy a vyobrazení, stohy účtů v archivech. Sám duch velkých barokních svátků vyvanul v nenávratnu a lze ho přivolat už jen jako nostalgickou vzpomínku.

Zdroj textu: Předěly staletí – České a světové dějiny v horizontech věků, kapitola 1700 SLÁVA BAROKNÍ ČECHIE, autor Vít Vlnas.

Více v knize Předěly staletí →


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s