Antonín Klobouk (* 18.9.1885 Velký Týnec u Olomouce – † 12.11.1956 Brno) byl profesor buiatriky Vysoké školy zvěrolékařské v Brně; objevitel nakažlivé obrny prasat (Těšínské choroby tradované jako Kloboukova choroba prasat); pracoval na výzkumu slintavky a kulhavky; rektor Vysoké školy veterinární v letech 1946–1949.
Profesor Klobouk – zakladatel klinické parazitologie u nás
Karel Chroust
Prof. MVDr. Antonín Klobouk, DrSc., jako dlouholetý vynikající pedagog bývalé Vysoké školy zvěrolékařské (později veterinární), kde vychovával několik generací veterinárních lékařů, budoucích učitelů i vědeckých pracovníků, se nesmazatelně zapsal i do dějin československé veterinární vědy.
Je skutečně obdivuhodné, jak dokonale a systematicky byla promyšlena dlouholetá koncepce jeho pedagogické a vědecké práce při tak širokém rozsahu celoživotní činnosti. Alespoň v úvodu je nutno připomenout hlavní vědecké aktivity prof. Klobouka, které byly již v minulosti opakovaně zhodnoceny. Od samotného počátku, kterým byla soukromá habilitace na brněnské vysoké škole v roce 1921, se datují nejvýznačnější vědecké poznatky na úseku tehdy nejrozšířenějších infekčních onemocnění domácích přežvýkavců. Především to byly výzkumy slintavky a kulhavky, jejíž epizootie se v letech mezi dvěma světovými válkami početně vyskytovaly na našem území. Dalším pravděpodobně nejvýznačnějším dílem profesora Klobouka jsou soubory prací o nakažlivé obrně prasat, které intenzivně pokračovaly v poválečných letech. Jeho vědecké poznatky o této nemoci označované i mezinárodně jako „Kloboukova nemoc“ se staly základem k jejímu úspěšnému utlumení u nás.
Předmětem vědeckého bádání se dále stalo studium kliniky, diagnostiky a metod tlumení tuberkulózy a podobně i brucelózy, které vyvrcholily rovněž po druhé světové válce a byly dále rozvíjeny jeho spolupracovníky a žáky.
Tato časově i fyzicky náročná bádání však neubírala na hloubce a preciznosti jeho pedagogické činnosti a výuce na klinice se širokým zaměřením na vlastní diagnostiku, prevenci a terapii nejen u infekčních, ale i u neinfekčních, orgánových chorob malých a velkých přežvýkavců.
Výše uvedené aktivity celostátního významu byly ještě za jeho života významně oceněny (jmenování akademikem ČAZV, udělení Státní ceny a Řádu práce) a úspěšně využívány naší veterinární praxí.
Ve výčtu hlavní vědecké činnosti nelze opomenout jeho výzkumy na úseku parazitóz, které nebyly dosud zcela odpovídajícím způsobem zhodnoceny, protože byly většinou „skryty“ za přednostně hodnocenými infekčními nemocemi.
V následném alespoň stručném výčtu vědecké činnosti profesora Klobouka je nutno především ukázat a zhodnotit jeho osobní zásluhy na řešení náročné problematiky motoličnatosti vyvolané motolicí jaterní – Fasciola hepatica, v té době označované v jeho publikacích jako „distomatosa“. Problematika motoličnatosti je pravděpodobně tak stará jako živočišstvo samotné. Dokazují to nálezy exemplářů a vajíček této motolice ve zkamenělinách již z prehistorických dob. Je neocenitelnou zásluhou prof. Klobouka, že jako první a jediný se plně věnoval boji proti této parazitóze v dobách, kdy patřila k nejzávažnějším zdravotním problémům u skotu a malých přežvýkavců.
V těchto letech byla ještě výuka parazitologie na vysoké škole tradována společně se zoologií a biologií, nebyla tedy samostatnou disciplinou a byla přednášena vesměs učiteli s přírodovědeckým diplomem. Kloboukovo kompletní pojetí studia motoličnatosti, její diagnostiky a léčby, ale i ověřování prostředků omezujících její vývoj ve vnějším prostředí je důkazem nesmírné pečlivosti a širokého odborného rozhledu. Převážná většina těchto prací byla publikována koncem dvacátých a začátkem třicátých let. Profesor Klobouk si velmi záhy plně uvědomoval význam ztrát, které motoličnatost způsobovala, i když v té době neměl k dispozici žádné podrobné statistické údaje. Motoličnatost byla tehdy rozšířena v řadě oblastí Čech, na Slovensku i na Podkarpatské Rusi, a to jak u skotu, tak především i ve velmi početných chovech ovcí a koz.
Uvědomoval si a v tisku propagoval, jakým by bylo značným národohospodářských ziskem, kdyby se podařilo najít účinný lék a omezit tak její rozšíření. Cestu k tomuto cíli hledal jednak v opatřeních profylaktických a jednak v terapii. Účinnost profylaktických opatření, jejichž byl velkým propagátorem, spatřoval zejména v cílených a plánovitých melioracích pastvin, vhodném použití chlévského hnoje ze stájí a ovčínů a dále i tehdy dostupných strojených hnojiv. Přitom si uvědomoval, že je to postup nákladný a zdlouhavý a za tehdejších hospodářských, ekonomických a kulturních poměrů a možností propagace v zamořených oblastech velmi obtížný.
Z toho důvodu jako nevyhnutelný pro postižená stáda považoval postup léčebný, a to přesto, že řada autorů pokládala tehdy léčbu fasciolózy za takřka bezvýslednou. První pokusy prof. Klobouka sahají do přelomu poloviny dvacátých let, kdy začíná experimentovat s tzv. ovčím distolem. Jednalo se o extrakty kapraďové, zavedené do terapie francouzkými autory a široce ověřované především prof. Markem na budapešťské Vysoké zvěrolékařské škole. Publikace z těchto let založené na exaktních pokusech tak potvrdily ve shodě se zahraničními autory významnou účinnost distolu proti fasciolám a jeho spolehlivost u ovcí, nízká účinnost byla však prokázána u skotu. Tímto prostředkem byla tak poskytnuta především chovatelům ovcí a koz první spolehlivá léčba, která záhy dosáhla širokého uplatnění.
Hexachloetan se ukázal jako další vhodný prostředek ověřovaný prof. Kloboukem. Již v prvních pokusech se však ukázala nižší účinnost na nedospělé formy motolic, výhodou ale byla především jeho nízká toxicita pro přežvýkavce. Tento preparát byl poté u nás široce používán.
Své pokusy s léčbou motoličnatosti publikoval prof. Klobouk v tehdejších zvěrolékařských časopisech „Zvěrolékařské rozpravy“ a „Zvěrolékařský obzor“, a to zejména ve druhé polovině dvacátých a počátkem třicátých let. Při studiu těchto prací je nutno ocenit především jeho obdivuhodnou pečlivost při hodnocení účinnosti a snášenlivosti jednotlivých preparátů.
Součástí každého pokusu bylo individuální a podrobné klinické vyšetření jednotlivých pacientů, a to jak pokusných, tak i kontrolních.
Vždy jsou uvedeny základní klinické údaje, tj. vyšetření triasu, posouzení celkového výživného stavu, kondice, posouzení apetitu, bachorové činnosti a peristaltiky střev a podrobné vyšetření jater a plic. Současně bylo prováděno i vyšetření krevního obrazu, obsahu hemoglobinu, sedimentace a množství bílkovin. Tyto základní klinické údaje byly sledovány u všech pacientů v průběhu celého trvání pokusu. Profesor Klobouk jako vysoce erudovaný klinik dovedl vždy kvalifi kovaně vyhodnotit výsledky těchto klinických vyšetření a jejich význam pro posouzení vlivu motoličnatosti na celkový zdravotní stav pacientů a zejména na průběh aplikace antifasciolik a případné vedlejší příznaky.
Mikroskopické vyšetření, feces prováděl většinou sám, vždy posuzoval více, nejméně pět preparátů a z nich pak stanovil průměrnou intenzitu vylučovaných vajíček. Zejména podrobně, často až detailně jsou uváděny závěry každého hodnocení, které se zakládalo na pitvě a srovnání nálezů živých a mrtvých motolic a vylučovaných vajíček v průběhu pokusu u léčených a kontrolních zvířat. Toto hodnocení se však neomezovalo pouze na stanovení účinnosti na motolice, součástí každé pitvy bylo dále posouzení patologických změn jater. Dále byla pravidelně prováděna pitva plic a trávicího traktu a posouzení vlivu léčby i na tehdy u přežvýkavců velmi rozšířené plicnivky a slezové a střevní hlístice. Všechny sledované výše uvedené údaje jsou v jeho publikacích velmi podrobně deklarovány a dokumentují tak obrovské pracovní nasazení, erudovanost a důslednost autora.
Za zmínku stojí i pokusy s možností ovlivnění vajíček motolic chemickými prostředky jako tehdy používanými strojenými hnojivy (draselná sůl, kainit, Th omasova struska, čilský ledek, kalium sulfuricum), dále zelenou a modrou skalicí, kuchyňskou solí a vápennou vodou. Z testovaných sestavil prostředků dokonce tabulku podle účinnosti a považoval některá z nich (kainit, draselnou sůl) za velmi cenné prostředky, u kterých lze kromě hnojení očekávat i významný vliv, snížení promořenosti luk a pastvin vajíčky parazitů.
Profesor Klobouk vyvíjel i další významné aktivity na úseku diagnostiky motoličnatosti. Nález vajíček v trusu považoval za nejspolehlivější diagnostiku, nicméně negativní nález nevylučoval infekci motolicemi. Za tím účelem prováděl pečlivá studia morfologie motolic, kdy např. nalézal dospělé exempláře, které neobsahovaly vajíčka, ukazoval na příčiny nízkého vylučování u kusů silně promořených v důsledku obturace ductus choledochus motolicemi apod. Velmi podrobně se rovněž zabýval možnostmi kvantitativního hodnocení infekce motolicemi na základě pracného vyšetření vzorků trusu a počítání vajíček prováděného tehdy v nativních preparátech.
Poslední a ne nevýznamnou aktivitou na úseku motoličnatosti jsou práce prof. Klobouka týkající se infekce motolicemi při krmení výlučně stájovém. I když nepovažoval tyto infekce za vysloveně ohrožující zdraví a život zvířat, byl první, kdo upozornil na tuto možnost a prakticky i na úlohu volně žijících přežvýkavců v epizootologii fasciolózy.
V tomto stručném hodnocení nelze opomenout ani pedagogickou a osvětovou činnost, kterou prof. Klobouk na úseku nejen motoličnatosti, ale i ostatních parazitóz přežvýkavců prováděl. Již v roce 1928 zorganizoval na požádání Zemské správy na bujatrické klinice kurs o motolici jaterní pro praktické veterinární lékaře.
Kromě náplně týkající se způsobu infekce a léčby motoličnatosti předváděl i její praktickou diagnostiku včetně diagnostiky jiných helmintóz. Sestavil první ovoskopickou sbírku fotografi í pro diagnostiku střevních parazitóz přežvýkavců, které po léta pečlivě shromažďoval. Tyto kurzy byly vlastně zahájením úspěšné činnosti na úseku postgraduální výuky absolventů, protože na žádost jejich účastníků organizoval poté i další školení (např. o tuberkulóze).
Je potřeba zdůraznit, že aktivity prof. Klobouka na úseku motoličnatosti byly podstatným přínosem pro zlepšení zdraví a užitkovosti skotu a ovcí v tehdejších velmi těžkých a v některých oblastech doslova primitivních podmínkách a nesmírnou pomocí zemědělcům. Svojí příslovečnou důsledností a pečlivostí na úseku výzkumu, hledání a ověřování dostupných léčiv, diagnostiky a epizootologie motoličnatosti představovaly jeho práce doslova průkopnický přístup.
Vědecké postupy aplikované prof. Kloboukem se staly základem pro úspěšné řešení problematiky motoličnatosti v poválečných letech, protože byla v důsledku dlouhodobé absence léčby stále velmi rozšířena. Podrobnější statistické údaje prokazovaly, že se vyskytovala asi ve 30 % obcí tehdejšího Československa. Přímé ztráty představovaly 1,9 % z celkového počtu odporaženého a uhynulého skotu, u ovcí byly přímé ztráty ještě daleko vyšší. Nejvyšší však byly v těch letech ztráty způsobené konfi skací na jatkách, kdy fasciolóza byla příčinou u skotu u 88 % a u ovcí u 98 % všech konfiskovaných jater.
Likvidace těchto ztrát byla tedy v celostátním zájmu a byli to spolupracovníci a žáci prof. Klobouka, kteří se této problematice věnovali. Především to byly práce na exaktním vyhodnocení účinnosti Tetrafi nolu zavedeném do terapie doc. Laxem. Jednalo se o suspenzi tetrachlormetanu v parafi novém oleji s přídavkem místního anestetika určenou k parenterální aplikaci. Výhodou tohoto preparátu byly především vysoká účinnost na nedospělé i dospělé motolice a jednodušší injekční aplikovatelnost. Postupně zcela nahradil dosud používaný Motolit (hexachloretan). Byly to však i další aktivity na úseku tlumení ekonomicky závažných parazitóz rozvíjené na tehdejší II. interní (bujatrické) klinice, a to již po smrti prof. Klobouka (zemřel 12. listopadu 1956). Jednalo se o velmi rozšířené plicní a gastrointestinální hlístice vyvolávající vysoké ztráty přímé i nepřímé, a to jak u skotu, tak i ovcí a koz, dále v tehdejších velkochovech se doslova lavinovitě šířící kokcidiózu u telat. S rozvojem chemického a farmaceutické průmyslu se začala objevovat antiparazitika s vyšší účinností, která bylo nutné jak v experimentálních, tak terénních podmínkách důsledně ověřovat. Postupně tak byla zaváděna do praxe nová anthelmintika a antikokcidika, která velmi zásadním způsobem přispěla k postupnému a úspěšnému tlumení většiny těchto ekonomicky závažných parazitóz a minimalizaci přímých i nepřímých ztrát, v pozdějších letech k defi nitivní likvidaci např. diktyokaulózy skotu a malých přežvýkavců na našem území.
Zdroj: Profesor Klobouk – zakladatel klinické parazitologie u nás (Komora veterinárních lékařů České republiky)
Podcast by Pepik Hipik 