Jakým vývojem prošly válečné a ozbrojené konflikty ve 20. století a jaké trendy v oblasti válčení a používání zbraní se staly převažujícími? Nad tím se zamýšlí Peter Peteraj v příspěvku pro Slovenskou redakci Radio Free Europe/Radio Liberty. Natočeno v roce 1999.
Situační horor z prostředí trajektu, aneb kterak se může z pařby na hladině Baltského moře stát velmi nakažlivá zábava… Ze začátku je problém se v množství postav vyznat, ale některé se opakují a jiné zase vlivem děje na palubě ubývají, proto od poloviny knihy už není problém se v ustálené partě orientovat. Není to nejlepší kniha v žánru hororu, ale pokud už jste na trajektu pluli a odpadne Vám tak nutnost složitě si představovat prostředí i atmosféru knihy, čeká Vás zajímavá jízda po ledových vlnách se zubatými potvorami v zádech. A pokud jste nepluli a máte bujnou fantazii, poletíte raději letadlem… Zajímavá četba, pokud příliš nečekáte a Vaším cílem je jen odreagovaní mimo červenou knihovnu.
Vzpomínky na události 21. srpna 1968 třicet let poté v rozhovoru s rozhlasovými moderátory Československého rozhlasu, kteří byli ve chvíli invaze vojsk Varšavské smlouvy u vysílacích mikrofonů. Hosty pořadu byli Věra Šťovíčková, Vladimír Fišer a Ján Midžiak. Pořadem provází Miroslav Neoveský. Poděkování archivu Slovenské redakce RFE/RL.
Vyprávění z duše obyčejných žen, žen, které byly vždy tak trochu za svými manžely, horníky. Byť míra emancipace léty vzrostla, vždy měly toho svého horníka, který byl v kraji tak trochu „jiný“, důležitý. A všechny pojí stejná bolest, bolest náhlé ztráty a nespravedlnosti. Proč zrovna ten můj? Osud hornických vdov, kterým černý osud vyrval muže a nechal je samotné s dětmi, jejich každodenní boj s údělem, jaký si nevybraly, je podán lidsky, jakoby čtenář seděl v kolonii v malé kuchyňce, před sebou turka v hořčičáku na gumovém ubruse a poslouchal příval vět, které se dotýkají a vtahují. Výjimečné dílo a doufám, že není poslední. Podobných osudů je bohužel opravdu mnoho, každý jiný, všechny těžké. Zaslouží si být vyslyšeny.
Je pro mě hodně těžké nemluvit o této knize jen v superlativech, protože autorka píše o „mém“ kraji a píše o něm tak nádherně a citlivě, že to ponechá jisté dojetí a sníží možnosti objektivního hodnocení. I tak se vynasnažím. Příběh je vyprávěn z pohledu třetí osoby a sleduje rodiny horníků a jejich osud, který byl původně pevně spjat s šachtami, ale po událostech roku 1894 se změnilo mnohé. Jednotlivé části knihy jsou uvedeny jménem postavy, jejíž cestu chvíli čtenář spolu s ní půjde a je rozdělena po letech. I tak se však autorka striktně nedrží jen jednoho osudu a nebojí se zamíchat kartami ve stínu reálných událostí a doposud existujících míst. Příběh zmizelého města, po kterém lze dnes nalézt pouze onen Šikmý kostel, přibližuje česko-polské pohraničí s přilehlým okolím a ukazuje, jak těžká byla hornická obživa a nestálý život pod věžemi. Pokud to tu znáte, je to pro vás ohromné plus, pokud však ne, vůbec to nevadí. Šikmý kostel je báječnou možností seznámit se „severem“ a přitom se necítit o nic ochuzen.