Plácnout dlaní do vody

Je pro mě hodně těžké nemluvit o této knize jen v superlativech, protože autorka píše o „mém“ kraji a píše o něm tak nádherně a citlivě, že to ponechá jisté dojetí a sníží možnosti objektivního hodnocení. I tak se vynasnažím. Příběh je vyprávěn z pohledu třetí osoby a sleduje rodiny horníků a jejich osud, který byl původně pevně spjat s šachtami, ale po událostech roku 1894 se změnilo mnohé. Jednotlivé části knihy jsou uvedeny jménem postavy, jejíž cestu chvíli čtenář spolu s ní půjde a je rozdělena po letech. I tak se však autorka striktně nedrží jen jednoho osudu a nebojí se zamíchat kartami ve stínu reálných událostí a doposud existujících míst. Příběh zmizelého města, po kterém lze dnes nalézt pouze onen Šikmý kostel, přibližuje česko-polské pohraničí s přilehlým okolím a ukazuje, jak těžká byla hornická obživa a nestálý život pod věžemi. Pokud to tu znáte, je to pro vás ohromné plus, pokud však ne, vůbec to nevadí. Šikmý kostel je báječnou možností seznámit se „severem“ a přitom se necítit o nic ochuzen.


Představovat blíže román Šikmý kostel asi nemá smysl. Ale i tak si dovolím trochu dřeva do lesa přinést a připojit k ohlasům na příběh z kraje hornického, tvrdého, zaprášeného a nezdolného.

Zkraje se zastavím u osoby autorky, Karin Lednické, drobné ženy s širokým úsměvem, díky které jsem zažila svou nejdelší autogramiádu. Ale co se zprvu mohlo zdát otravné, bylo náhle úžasné, protože autorka s každým příchozím krátce porozprávěla, nebylo nutné ani cítit se hloupě, pokud kniha ještě nebyla ještě přečtena (jako v mém případě) a na poděkování, že věnovala čas našemu kraji, který není bohatý ani oblíbený ani nijak vyhledávaný (lidi sem jezdili za prací umřít, to byla realita), se osobitě rozdurdila. Že náš kraj je krásný, že to není žádné ocelové srdce republiky ani podobné nesmysly a že stojí více než za knihu. Pak nám doporučila trasu v přírodě bývalé Karvinné a nabídla, že kdykoliv bude potřeba, máme jí napsat. Odešli jsme z knihkupectví s širokým úsměvem.

Plna dojmů z příjemného setkání jsem se konečně pustila do čtení knihy a zjistila, že je to čtení příjemné jako autorka sama.

Příběh začíná u Barbory, zasloužilé matky v očekávání na cestě do Wielizcky (dodnes je tam možné navštívit solný důl, úžasné, neváhejte navštívit i s dětmi, pouze je nutné znát Polsky) na solné pouti s ostatními ženami z Karwiné a dětmi, aby v čase od nedělní mše k další nedělní mši donesla domů něco soli v nůši, aby bylo na přilepšení k domácímu rozpočtu. Její dobrý muž Pawel je sice horník na jámě Jan – Karel, ovšem Barbora je svědomitá a rozhodne svou zažitou tradici navzdory dětem i těhotenství uskutečnit. Zde se seznámí s ráznou a mladou Julkou, čerstvě přivdanou do kolonie a spojí je na cestě pevné přátelství. A i když se cesta ukáže být namáhavější, než těhotná Barbora čekala, nic ji nemůže připravit na nadcházející události…

Taková je totiž celá kniha, sotva si zvyknete na hrdiny, žijete s nimi jejich prosvětlené životy bez zbytečných bouří, náhle se někdo objeví a plácne do poklidné hladiny rukou a vše rozvíří. Vše se rozběhne do různých koutů a spojí se zpět úplně jinak.

Takto postoupíme k příběhu Ludwika, nesmírně nadaného chlapce. Už žije jen s tatínkem a sourozenci bez maminky, ta zemřela i s jeho poslední narozenou sestřičkou při porodu. Ludwik je jako nejmladší kluk zbaven břímě většiny odpovědnosti, ale když si tatínek přivede druhou ženu, odnáší její zášť nejvíce. Situace v průběhu let eskaluje natolik, že Ludwik málem za vztek macechy zaplatí daň největší. To však již jeho hodný tatínek náhle zasáhne a doma zavládne klid. Vody se konečně uklidní.

Dokud zase osud nepraští do všeho, co se podařilo vydobýt a vše je úplně jinak.

Julka, sveřepá dívčina z úvodu knihy, která zachrání Barboru na solné pouti, je také pevná a rozhodná. Vezme osud do vlastních rukou, a i když její kroky nevedou cestou, jakou si vysnila, ani tak nemá čeho litovat a neváhá na své cestě pomoci ostatním. A i když do jejího osudu vstoupí Velká válka, tentokrát je to její vlastní dlaň, která si svůj osud málem rozbije.

Dílo Karin Lednické je skvělé, báječné, úžasné. Jako člověk, který se v tomto kraji narodil, nese si v době část mindráků, na jaké tu lze narazit a které si mnoho rodin nese s sebou už generace, nacházím mezi stránkami něco jako osobní zpověď. Jeden z příběhů, který tu v různých časech zažilo mnoho lidí. S každou z postav se lze ztotožnit, každá rodina zobrazuje příběhy a reálie, jaké se tu stále dějí. Odchody a návraty zpět do rodného kraje, různá neštěstí, soužití s více národy, námaha a pocit vykořenění. A přece neustálou připomínku naděje, které je tu stále dost a ukázka, že je tu krásně, jen je nutné to vidět. Není to tak na očích a mnohdy je potřeba za krásou chvíli jít. Ale stojí to za to.

Kraj Ostravy, dnešní Karviné, Orlové a další nejsou jednoduchá místa k žití, i díky dědictví šachet a mnoha let, kdy se tu vývoj oproti jiným částem naší krásné vlasti zastavil a myšlení lidí je tu… Ne vždy je s námi snadná řeč. Ale i díky knihám jako je Šikmý kostel si uvědomuji, že historie tohoto kraje je zajímavá, nelehká a i když není protkána králi, stále lze vidět starý uhelný prach zažraný v zanedbaných stavbách a šachty se tyčí napříč nejen naším městem (tedy, ty co zbyly a přežily řádění minulých dekád a nájezdy zlodějů). Naše historie je jiná, je kratší, o to však intenzívnější a má šanci oslovit i lidi na druhých stranách vlasti. Česko-polský konflikt a Sedmidenní válka byla otřesná záležitost a je moc důležité o ní mluvit. Mnoho z toho tady v lidech zůstává nadále.

A to je další nádherná vlastnost této knihy. Přesah. Existují naši „krajinní“ autoři, na jejichž knihy se těším dlouho, jenže taky si uvědomuji, že se v nich vyznám díky tomu, že tu žiju a popsané reálie jsou mi vlastní. Ale např. Vila na Sadové je pro neOstravaka trochu hůře uchopitelná, jakkoliv je to super kniha. Stejně jako detektivky Evy Tvrdé. Dobré čtení. Pro člověka z „centra“. Ale Karin Lednická jde dál. Mnohem dál.

Líčení hornické historie, působení rodiny Larischů, vzniku lázní Darkov, které sice teď skomírají, ale když je nezahubily dvě totality, přežijí i toto a tak můžu pokračovat stále dále, to nekončí s hranicemi Karwiné, to sahá mnohem dál. Popis nelehkého žití pod šachtami, náhlé zvraty, kdy je ze dne na den místo šťastné rodiny pouze hornická vdova a každodenní boj o skývu chleba, to vše je známé nejenom tady u nás na severu. To poslední hlavně znají moc dobře všude. A poznat, jak to probíhalo zde, co jsme museli dělat tady, nechat si to srozumitelně a poutavě vyprávět, to je něco, co bylo potřeba.

Spolu s Kamilou Hladkou a jejími Hornickými vdovami je Karin Lednická s Šikmým kostelem dalším z autorů, kteří dokázali ten náš kraj „razovity“ vzít za správný konec a přiblížit jeho žití i mentalitu i za jeho hranicemi . Dámy dokázaly to, co bylo už hodně potřeba a i když vím, že nejsou v tomto úsilí zdaleka první, jsou v uplynulém roce i v tom letošním jedny z nejvýraznějších osobností, které o toto zabojovaly.

A já jim oběma děkuji za to, že obrátily svůj talentovaný zrak k nám a neváhaly ukázat i dále do světa, že tady u nás to stojí za to, i když se o to musíme více snažit, než jinde. O to však si vydobyté pozornosti musíme více vážit.

Děkuji, dámy a moc prosím, nepřestávejte.

P. S. Na konci knihy je krátké historické shrnutí a vysvětlení k ději, někomu třeba pomůže přečíst si jako první, ale není to nutné a jedná se o moc příjemný doplněk k prožitým příběhům a dobře ukázaný směr k možnostem dalšího zájmu o téma.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s