Fenomén samovznícení je znám minimálně od 17. století, kdy mělo dojít k nejstaršímu zaznamenanému případu. Vzrušoval veřejnost skrze ústně předávané příběhy a nejeden večer byl naplněn vyprávěním o neskutečném způsobu odchodu z tohoto světa. Později ústní vyprávění přešlo do knih a i když dnes už je samovznícení poněkud upozaděno, nelze přehlédnout dobu po jakou bylo bráno jako fakt.
Onen konkrétní nejstarší případ z roku 1613 se měl odehrát v Anglii a shořel tímto způsobem tesař John Hitchen. Se svou rodinou se odebral na lože, v noci však jeho ženu probudila rána, v místnosti mělo zuřit něco jako elektrická bouře, Hitchen a jedno dítě byli mrtví. Přeživší žena a dcera jeho tělo vytáhli ven na ulici, kde mělo hořet dalších několik dnů. Jiný případ z roku 1744 se měl týkat postarší ženy rybáře, která měla v noci sejít do přízemí domu a dle svého zvyku si vykouřit dýmku. Ráno nalezla dcera zesnulé pouze torzo matčiných ohořelých pozůstatků. Takových případů je více a spojuje je tajemná destrukce těla i s kostmi, velký žár a neskutečnost vzniklého ohně.
V 19. století bylo samovznícení zdrojem mnoha zasvěcených diskusí táborů zastánců i odpůrců. Ke slovu se už dostávala i věda a vystudovaní lékaři a vědci samozřejmě vše považovali právem za nesmysl. Mnohá tehdejší vysvětlení dnes už lze považovat spíše za úsměvné. Jedna z teorií tvrdila, že zemřelí vlivem samovznícení jsou chroničtí pijani alkoholu, jejich tělo i kůže jsou tudíž alkoholem natolik prosáklé, že stačí jen málo a oni shoří jak papír. Dnes už je naprosto jasné, že alkohol, i když jeho zvýšená konzumace nemá žádný kladný účinek, nemůže tělem prosáknout natolik, aby se z člověka stal živoucí Molotovův koktejl a dotyčný byl zároveň stále naživu. Některé teorie zahrnovaly i vznik ohně uvnitř těla postiženého.
Obrázek použit z knihy Encyklopedie nevysvětleného, autoři P. Hough a J. Randlesová.
Samovznícení bylo zkoumáno i v průběhu dvacátého století a vědci už s moderními metodami hledali vysvětlení možností totální destrukce lidského těla vlivem vzniku ohně jen z těla samotného. I když jsou příběhy na toto téma stále lákavé, pokud rozebereme případy do větší hloubky, nalezneme několik nesrovnalostí. První je samotná destrukce lidského těla, kdy i v kremační peci, kde se pohybují teploty kolem 900 stupňů Celsia, nejsou spáleny všechny kosti. Ty je nutné poté domlívat na prášek zvláště v přístroji zvaném kremulátor. Při samovznícení by teploty pro totální likvidaci tkání i kostí musely dosahovat takových teplot, že by neměl šanci přežít ani okolní dům nebo případně spící lidé. Jeden příběh udává, že z postižené zbylo jen chodidlo v nedotčené bačkoře. Někteří se přiklánějí k různým fyzikálním jevům, které odstartuje usnutí se zapálenou cigaretou v posteli, jako je například knotový efekt. Existují i teorie zmiňující kulové blesky. Je ovšem také zajímavou poznámkou, že dnes již případy samovznícení prakticky vymizely. Proto pokud by existovala přirozená příčina tohoto jevu, nezmizel by s koncem 20. století.
Dnes už je samovznícení pouze ve starších knihách rádoby senzací. Zajímavostí je, že spisovatel Charles Dickens jej použil pro smrt jedné ze svých postav v knize Ponurý dům z roku 1853. V předmluvě této knihy vysvětluje vlastní pohnutky pro zmínění samovznícení v knize, schytal za to kritiku ve své době i tak. Je možné, že samovznícení sem tam vytáhnou na světlo hledači senzací nebo lidé pátrající po inspiraci na další virální video na sociálních sítích, jedná se však o už vyvrácenou záležitost bez relevantních argumentů na její podporu.
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 