Existuje jedna zvláštní slabina demokratických společností. Neprojevuje se jen v tom, že nedokážou včas rozpoznat nebezpečí. Ještě častěji spočívá v tom, že ho rozpoznat nechtějí. Že se samy uklidňují větou: „To přece nemohou myslet vážně.“ Právě tahle věta je možná jedním z nejnebezpečnějších politických uklidňovadel naší doby. Text článku Fascists Really Believe It na webu Liberal Currents nestojí jen na kritice fašismu a neofašismu, ale především na kritice této společenské neschopnosti brát ideologické výroky extrémistů vážně.
Autorův hlavní argument je znepokojivě jednoduchý: fašisté většinou neříkají své nejhorší věci jen proto, aby provokovali, šokovali, získali lajky nebo si udrželi pozornost publika. Často je skutečně myslí vážně. A pokud jim jejich politická moc, společenská situace nebo oslabené instituce umožní jednat, budou se snažit jednat v souladu s tím, čemu věří.
Pohodlná iluze: oni to určitě jen přehánějí
Když někdo mluví o masových deportacích, likvidaci politických protivníků, omezování práv menšin, návratu žen do podřízeného postavení nebo o tom, že určitá skupina lidí je pro národ smrtelnou hrozbou, první reakce mnoha slušných lidí bývá obranná. Ne obranná vůči extremistům, ale vůči vlastní úzkosti. Řeknou si: to je jen rétorika, to je kampaň, to je póza, to je trolling, takhle se dnes mluví na internetu.
Jenže právě v tom je podle autora chyba. Demokracie nezačíná selhávat až ve chvíli, kdy jsou rušeny volby, zavíráni odpůrci nebo odjíždějí první vlaky s vyhnanými lidmi. Selhává už ve chvíli, kdy se většina společnosti rozhodne, že výhrůžky nebude brát jako výhrůžky, programy nebude brát jako programy a nenávistné ideologie bude dál chápat jako politické divadlo.
Tato neochota brát extremisty doslova má pochopitelný lidský základ. Pokud bychom připustili, že lidé kolem nás mohou opravdu věřit v nelidské a vyhlazovací představy, svět by se stal mnohem méně bezpečným místem. Je pohodlnější věřit, že jde jen o přepjatý jazyk. Že za zavřenými dveřmi jsou všichni nakonec pragmatičtí. Že nikdo soudný by přece nechtěl dojít až k důsledkům vlastních slov. Jenže celé dějiny politického násilí ukazují, že lidé k těmto důsledkům docházet umějí.
Ideologie nejsou jen slova. Jsou to návody ke světu
Text připomíná důležitou věc: fašismus není jen špatná nálada, hněv, vulgarita nebo osobnostní porucha. Je to ideologie. Stejně jako liberalismus, socialismus nebo konzervatismus nabízí určitý obraz světa. Říká, kdo jsme „my“, kdo jsou „oni“, co je ohrožení, co je spravedlnost a jaké jednání je nutné.
To je podstatné. Ideologie nejsou jen sady názorů, které si člověk nosí v hlavě jako sbírku výroků. Jsou to brýle, skrze které se dívá na realitu. Kdo věří v rovnost lidí, vidí svět jinak než ten, kdo věří, že hodnota člověka vyplývá z rasy, národa, pohlaví nebo poslušnosti vůči vůdci. Kdo věří, že menšina je spoluobčan, bude jednat jinak než ten, kdo věří, že je to parazit, vetřelec nebo existenční hrozba.
Autor proto zdůrazňuje, že fašistické činy nevznikají navzdory fašistickým představám, ale z nich. Pokud někdo skutečně uvěří, že jeho národ je obětí spiknutí, že cizí skupiny ohrožují jeho ženy, děti, kulturu a budoucnost, pak se mu násilí začne jevit nikoli jako zločin, ale jako sebeobrana.
Lidé jednají podle toho, co považují za pravdu
Jedna z nejsilnějších částí původního textu ukazuje, že mezi přesvědčením a jednáním vede kratší cesta, než si rádi připouštíme. Autor připomíná případ Matthewa Taylora Colemana, který podle textu propadl konspiračním teoriím QAnon a víře v „hadí DNA“ svých dětí, což mělo skončit jejich vraždou. Tento příklad neslouží k jednoduchému srovnání QAnon a fašismu, ale k ukázce obecného mechanismu: člověk, který věří falešnému obrazu světa, může z něj vyvodit tragicky skutečné jednání.
Podobně autor uvádí případ ženy, která ve strachu zastřelila svého spolubydlícího, protože jej v dané chvíli považovala za vetřelce. Její čin vznikl z kombinace mylné představy o situaci a hodnotového rámce, v němž byla připravena použít zbraň k obraně. Tím text ukazuje, že nebezpečné nejsou jen „šílené“ víry, ale víry obecně, pokud začnou určovat, koho považujeme za hrozbu a jaké prostředky pokládáme za oprávněné.
V politice to funguje stejně, jen v mnohem větším měřítku. Pokud lidé uvěří, že jejich země čelí zničení, že „nepřátelé“ nejsou plnohodnotní lidé nebo že demokratické instituce chrání zrádce, pak se jim i velmi tvrdé zásahy mohou jevit jako nutná obrana. To je důvod, proč politická řeč není neškodná kulisa. Je to prostor, kde se připravuje představa toho, co bude později možné udělat.
Nejnebezpečnější je představa, že jde jen o emoce
Často se říká, že fašismus je hlavně hněv. Že je to frustrace, ponížení, potřeba patřit ke skupině, touha po vůdci nebo záliba v násilí. To všechno v něm samozřejmě může být. Autor ale varuje, že pokud fašismus zredukujeme jen na emoce, podceníme jeho nebezpečí.
Emoce mohou vyprchat. Hněv může opadnout. Člověk, který někomu ublíží v návalu vzteku, se může zastavit, když uvidí utrpení oběti. Ale člověk, který věří, že oběť je trvalá hrozba, že její prosby jsou lež a že slitování ohrozí jeho vlastní rodinu nebo národ, se jen tak nezastaví. Právě víra, nikoli jen emoce, dává násilí vytrvalost.
Proto nestačí říkat, že extremisté jsou „naštvaní“. Klíčová otázka zní: čemu věří? Pokud věří, že některé skupiny jsou méněcenné, že civilizace přežije jen jejich odstraněním a že kompromis je zrada, pak nejde o obyčejnou politickou nespokojenost. Jde o ideologický rámec, který může vést k čistkám, vyhánění a vraždění.
Sedm příběhů, které skládají neofašistický svět
Autor shrnuje neofašistické myšlení do sedmi základních narativů. V jejich středu stojí představa, že nejvyšší kulturu, často nazývanou „západní civilizace“, mohou vytvářet a udržovat pouze běloši. Z toho má vyplývat, že demografické změny nejsou běžnou součástí moderní společnosti, ale existenční katastrofou.
Druhý příběh říká, že různé rasově-kulturní skupiny jsou nevyhnutelně ve smrtelném konfliktu. Třetí vyzdvihuje násilnou maskulinitu jako údajně nezbytnou obranu národa. Čtvrtý omezuje ženy na reprodukční roli. Pátý tvrdí, že společnost byla oslabena zženštilým či zkorumpovaným vedením a kontaktem s údajně nižšími skupinami. Šestý požaduje čistku a sedmý slibuje návrat k mytické minulosti, která ve skutečnosti nikdy neexistovala tak, jak ji ideologie líčí.
Tohle není jen katalog odpudivých názorů. Je to příběh světa. A právě proto je účinný. Nabízí jednoduchou odpověď na složitost: kdysi jsme byli silní, pak nás zradili slabí, zženštilí a zkorumpovaní vůdci, vpustili dovnitř nepřátele, a teď musí přijít tvrdí muži, kteří národ očistí a vrátí mu slávu.
Dehumanizace nezačíná táborem. Začíná metaforou
Jedním z nejdůležitějších varování textu je, že dehumanizace nezačíná v okamžiku fyzického násilí. Začíná jazykem. Začíná tím, že se o lidech mluví jako o invazi, roji, zamoření, zvířatech, parazitech, monstrech nebo čistě biologické hrozbě.
Jakmile se lidé přestanou jevit jako jednotlivci se jmény, rodinami, strachem a vlastními životy, je snazší přijmout jejich utrpení. Smrt uprchlíků se pak může stát předmětem posměchu. Deportace se může jevit jako úklid. Vězení jako karanténa. Násilí jako hygiena společnosti.
Autor připomíná, že fašistická dehumanizace často není jen prosté tvrzení, že „oni nejsou lidé“. Je rafinovanější a děsivější: tvrdí, že vypadají jako lidé, ale uvnitř jsou něčím jiným, něčím nebezpečným, cizím, nakažlivým. Právě proto může být tak účinná. Lidská podoba oběti se nebere jako důkaz její lidskosti, ale jako součást údajné hrozby.
„Nejsou dost schopní“ není útěcha
Další uklidňující věta zní: vždyť oni jsou směšní. Pletou se, lžou, působí chaoticky, nejsou intelektuálně přesvědčiví, často vypadají spíš trapně než démonicky. Jenže autor upozorňuje, že zlo nemusí být elegantní, inteligentní ani dobře organizované od prvního dne. Může být hloupé, ješitné, zmatené a přesto ničivé.
Představa, že nebezpečný protivník musí vypadat jako filmový padouch, je další past. Reální lidé, kteří způsobují velké škody, mohou být osobně malicherní, posedlí, nejistí nebo neschopní jasně odpovědět na otázku. To ale neznamená, že nemohou mít moc, publikum, instituce, peníze nebo ozbrojené složky na své straně.
Neschopnost navíc neznamená nevinnost. To, že extremistické hnutí ještě neuskutečnilo všechny své cíle, neznamená, že je nemá. Znamená to často jen to, že narazilo na odpor, institucionální brzdy, právní omezení, občanskou mobilizaci nebo praktické překážky.
Demokracie nesmí čekat na poslední důkaz
Jedna z nejsilnějších myšlenek textu míří proti představě, že fašismus lze pojmenovat až ve chvíli, kdy už plně zvítězil. Pokud prý ještě existují volby, soudy, noviny nebo opozice, pak to „není fašismus“. Autor ukazuje, že takové kritérium je nebezpečně pozdní. Pokud nás napadne křičet „fašismus“ až při cestě do lágru, pak už jsme čekali příliš dlouho.
Ideologie se nemá posuzovat jen podle toho, čeho už dosáhla, ale také podle toho, co hlásá, kam směřuje a jaké prostředky ospravedlňuje. Liberalismus nepřestává být liberalismem jen proto, že nikde dokonale neuskutečnil svobodu a rovnost. Socialismus nepřestává být socialismem jen proto, že nedosáhl všech svých cílů. Stejně tak fašismus nezačíná být fašismem až ve chvíli, kdy dokončí svůj program.
Proto je tak důležité číst programy, výroky a symboly vážně. Ne hystericky, ne bez rozlišování, ale vážně. Jestli někdo opakovaně říká, že určité skupiny spoluobčanů musí zmizet, že politická třída musí být potrestána, že demokracie brání záchraně národa a že násilí je nevyhnutelné, pak demokratická společnost nesmí odpovědět: „To je jen styl jejich komunikace.“
Proč je věta „oni to tak nemyslí“ tak nebezpečná
Věta „oni to tak nemyslí“ má v demokracii zvláštní funkci. Umožňuje většině zůstat klidná. Umožňuje médiím zachovat tón zdánlivé neutrality. Umožňuje politikům nepojmenovat věci příliš ostře. Umožňuje sousedům nepřemýšlet o tom, co vlastně jejich soused podporuje. Umožňuje institucím odkládat potřebnou reakci.
Jenže za tento klid se platí. Platí za něj menšiny, které jsou terčem nejdříve slov a pak politik. Platí za něj demokracie, jejíž pravidla jsou postupně ohýbána ve jménu obrany před vymyšleným nepřítelem. Platí za něj veřejný jazyk, v němž se výzvy k vyhánění a násilí stávají jen „kontroverzními názory“.
Autorův text je proto především výzvou ke střízlivosti. Nikoli k panice, ale k odmítnutí pohodlné slepoty. Jestliže někdo své protivníky líčí jako nelidi, migranty jako invazi, ženy jako reprodukční nástroj, demokracii jako překážku a násilí jako očistu, není rozumné čekat, až nám dodá ještě jeden další důkaz.
Brát slova vážně je obrana demokracie
Demokracie není jen soubor institucí. Je to také schopnost společnosti rozeznat, kdy někdo mluví jazykem jejího zničení. Nestačí spoléhat na to, že extremisté budou neschopní, že se znemožní, že to přece přepísknou, že jim instituce samy od sebe odolají nebo že se nakonec ukáže, že všechno byl jen marketing.
Brát extremistická slova vážně neznamená věřit jejich obsahu. Znamená věřit tomu, že pro jejich nositele mohou být skutečná. Je třeba si uvědomit a pochopit, že falešné představy mohou mít pravdivé následky. Že člověk může jednat brutálně nikoli proto, že neví, co dělá, ale proto, že je přesvědčen, že dělá správnou věc.
A právě tady je největší síla původního textu. Neříká jen: fašismus je špatný. To víme. Říká něco nepříjemnějšího: fašismus je často myšlen vážně. A společnost, která se utěšuje, že ne, se odzbrojuje ještě předtím, než začne skutečný střet.
Závěr: nejde o hysterii, ale o pozornost
Když extremisté říkají, že chtějí někoho vyhnat, umlčet, pokořit, zbavit práv nebo odstranit, demokratická odpověď nemá začínat větou: „Určitě to tak nemyslí.“ Má začínat otázkou: „Co když právě tohle myslí?“
Tato otázka není projevem hysterie. Jde o minimální politickou bdělost. Z historie víme, že lidé byly nesčetněkrát varováni před nebezpečím, přesto jsou ale dějiny plné katastrof. A jsou plné katastrof také proto, že varování zněla příliš nepohodlně, příliš přehnaně, příliš rušivě pro ty, kdo chtěli dál věřit v normální svět.
Demokracie nemusí selhat najednou. Může selhávat pomalu, ve chvílích, kdy se rozhodne nebrat vážně ty, kdo ji berou jako překážku. A právě proto bychom měli opustit nejpohodlnější ze všech iluzí: že lidé, kteří opakovaně hlásají nelidské cíle, je ve skutečnosti nemyslí vážně.
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT
Poznámka vlastníka blogu: Při čtení článku Fascists Really Believe It se mi mj. vybavily vzpomínky na dobu, kdy začaly vznikat první politické blogy na internetu, které nenechaly niť suchou na EU. Později se přetavily v tzv. alternativní zpravodajské weby a ještě později v YouTube kanály a podcasty. Už v té době jsem upozorňoval kolegy v redakci veřejnoprávní zpravodajské stanice na nebezpečí, které hrozí demokracii z této oblasti, z oblasti dezinformací, kde se různé známé i neznámé kreatury vydávají za zpravodajství a publicistiku, ale kde se nedodržují žádná novinářská pravidla. Vždy se mi kolegové z redakce vysmáli a tvrdili, že ty pošuky na internetu nemůže nikdo brát vážně právě proto, že to nejsou novináři. Píšu zde o době několika let před událostmi na Majdanu.
A ani za Majdanu mé varování a upozorňování na dění na internetu na dezinformačních a konspiračních webech a na sociálních sítích, na dění, které devastuje jejich novinářskou práci a podstatu demokracie, nebrali vážně a stále jsem jim byl pro smích.
A dnes po covidu a válce Ruska na Ukrajině už bojují o vlastní přežití… Lidská hloupost, profesní nadutost, pohodlí klimatizované kanceláře, mozková lenost a obrovský nezájem o společnou budoucnost a záchranu demokracie jsou znaky každé nemocné a nezralé společnosti. Nakonec současné události v USA ukazují, jak snadné je o demokracii přijít a u toho tleskat idiotovi v prezidentské funkci. Lidí, co mají potřebu kopírovat pitomosti z USA nebo Ruska a u toho se být v prsa, má tahle malá země uprostřed Evropy na rozdávání. Stejně jako zbabělců a patolízalů. Osobně si iluze nedělám, na to už jsem příliš starý.
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 