Svět se po roce 2000 dost změnil. Nestabilní krajiny se staly ještě nestabilnějšími. Staří diktátoři byli mrtví, noví se hlásili o vládu po jednotlivcích i skupinách a části světa vřely. Rodily se nové pořádky na troskách starých pravidel, co ale nedávaly smysl už předtím. A do toho všeho jezdili novináři.
Novináři jednotlivci i celé týmy vyráželi do těchto míst a přinášeli zprávy, záběry a otázky. A později také knihy zážitků. Slovenský novinář Martin Rajec mezi nimi.
Kniha obsahuje několik esejů z jeho cest na Blízký východ a do Afriky. Syrově popisuje denní realitu v Afganistánu, v Iráku brzy po pádu Saddáma Husajna, potíže OSN v Libérii, hrůzy Konga a na konci jako bonus vlastní zkušenost z pracovního pobytu na farmě v Izraeli.
Tato a další místa přibližuje bez příkras s příjemnou dávkou ironie. Absurdita života na nejpříšernějších místech světa se bez nadhledu přežít nedá a Martin Rajec to na každé stránce dokazuje. V knize je také vložena barevná fotografická příloha ilustrující vyprávění. Fotografie nejsou hezké. Jsou působivé. Pro pochopení je nutné vidět a autor tímto ukazuje.
Reportážní cesty do míst tepajících sotva ukončenými boji a putování s hrozbou zastřelení byly jeho denním chlebem, proto vždy ocení přátelství a pomoc ať už ve skupině, se kterou na místa vyrazil nebo v místních lidech přímo ve středu pekla. Zažitá pravidla přestávají platit a vše jde bokem při touze přežít. Absurdní situace však nevytváří jen bortící se pořádky na místech natáčení, ale i nechápající příchozí ze zbytku světa.
Kniha je rozdělena do velkých kapitol dle státu, o kterém pojednává a pak do menších podkapitol dle jádra vyprávění. Opět je nutné zdůraznit, že se jedná o přísně subjektivní popisy míst a autor toto i sám přiznává. Jiný novinář by situaci viděl úplně jinak. Zde se skutečně jedná o popisy „teď a tady to tak vidím.“ Zároveň se jedná o místa, kam se nedoporučuje jet ani dnes. Proto knihu opravdu nelze chápat jako cestopis. Navíc dnes už to na popsaných místech vypadá úplně jinak. Většinou hůře.
Byť záleží na čtenáři, s jakým úmyslem začne knihu číst. Od vydání knihy také uplynul dlouhý čas, což je bolestně znát hlavně v kapitolách o Afghánistánu, kde líčení štěstí obyvatel nad možností jít zase do kina lze vnímat spíše jako zmizelou nostalgii starých časů. Lze si však udělat i obrázek, jak se každá z popsaných zemí posunula. Zda existuje pro její obyvatele ještě šance na lepší život.
I přes chmurné téma knihy se jedná o zábavné čtení. Autor se neschovává před smutnou realitou dospělých, a ještě násobně horším údělem dětí, dokáže to ale s nadhledem. Navíc s ohledem na děti přibližuje i realitu a fenomény, jaké mohu při předkládání pouze “velkých dějin“ běžnému člověku uniknout. Hlavně v Africe je vlivem pověr situace šílená a nelepší se.
Kniha Martina Rajce je výstupem z komfortní zóny. Ať už s ohledem na datum jejího vydání, kdy si můžeme dnes při jejím čtení bolestně přiznat, že se obyvatelé popsaných míst lépe nemají. Nebo vůbec pohledem do nitra života běžných obyvatel rozvrácených států, které však nejsou ničím běžné. Autor se sem tam pozastaví s myšlenkou, zda si nezaslouží lidé kolem něj něco lepšího, ale hlubší moralizování vzdává, protože k ničemu nevede. Všichni se snaží hlavně přežít.
Je to skvělé čtení. Tragédii okamžiku autor vkusně prokládá zábavnými historkami, často na hraně přežití. Nebojí se zajít daleko od příjemných pohledů, zůstává však nadále taktní. V první osobě vypráví o peripetiích svých i ostatních a vydává nenásilné varování.
Že vždycky může hůře. Ale že ještě zůstává naděje. Jen je těžké ji vidět a že sama na všechno nestačí.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 
Děkuji za zajímavý tip na čtení. O knize jsem zatím neslyšela, ale náplň mě zaujala.
To se mi líbíTo se mi líbí