Šikana a ztráta času. Tak by se daly shrnout vzpomínky většiny pamětníků z vojny, které představuje kolektivní monografie „Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba v letech 1968–2004“ editora Jiřího Hlaváčka.
Jaké příběhy někdejší vojáci vyprávěli? A jaký měla šikana dopad na fungování armády? To a mnoho dalšího se dozvíte v této epizodě Podcastu pro soudobé dějiny. Pozvání přijali historici Jiří Hlaváček z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. a Petr Wohlmuth z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Jiří Hlaváček: Základní vojenská služba po roce 1968 jako nástroj výchovy k občanství: indoktrinace a ideologizace v narativní reflexi
Primárním účelem armády je boj, a to bez ohledu na povahu vládnoucího režimu, který je aktuálně u moci. V čem se však jednotlivé typy společenského uspořádání ve vztahu k nasazení ozbrojených sil liší, jsou zdroje, z nichž armáda jako instituce historicky čerpá svou legitimitu. Nový způsob válčení, stejně jako délka a rozměr válečných konfliktů během 19. a 20. století, si postupně vyžádaly potřebu rozvíjet nejen bojové, ale i ideové a morálně volní kvality vojáků (tj. dát jejich počínání vyšší smysl).[1] Nizozemský sociolog Jacques van Doorn v polovině 70. let minulého století v jedné ze svých publikací věnované civilně-militárním vztahům konstatoval, že zatímco masové armády totalitního typu se opírají zpravidla o politickou ideologii s internacionálním přesahem, demokratické ozbrojené síly tradičně vycházejí spíše z nacionalistických pohnutek.[2] Součástí snah o vybudování efektivní branecké armády se tak zejména od počátku 20. století stalo intenzivní ideologické působení, tj. proces indoktrinace a vytváření pozitivního vztahu branců k vládnoucí moci a státnímu zřízení během absolvování povinné základní vojenské služby (ZVS).
Patriotismus či nacionalismus představoval ve většině případů prvotní a nejsilnější impuls, na jehož základě měli být občané podléhající branné povinnosti v průběhu posledního staletí mobilizováni k boji. Politický entuziasmus však neměl představovat efektivní náhradu disciplíny, ale měl být spíše jejím užitečným doplňkem. Důkazem může být idea politické národní armády z období Francouzské revoluce, která se odvolávala na představu politického vojáka, formovaného a motivovaného uvědomělým vyznáváním komunistických idejí. Současně je však třeba mít na paměti, že politicky uvědomělá armáda byla od počátku moderních dějin vždy spíše jen ideálem než dlouhodobě udržitelným faktem a samotné aktivní zapojení do boje bylo zpravidla následně zapříčiněno zcela jinými faktory.[3]
Rusko v tomto ohledu dodnes považuje institut ZVS za významný nástroj k posílení vlastenectví a utváření pozitivního vztahu veřejnosti k armádě, což potvrzují i výsledky evropských průzkumů veřejného mínění z posledních let.[4] Za typický příklad armády budované na občanském principu pak lze považovat německý Bundeswehr, který zavedl povinnou vojenskou službu v roce 1956 a k jejímu zrušení přistoupil teprve v roce 2011. Spolková republika Německo se v polovině 50. let vydala cestou intelektuální, politické a morální reformy armády, jejímž cílem byl „myslící voják – občan v uniformě“ sám sebou i společností považovaný za příslušníka svobodného národa stojícího na straně svobody. Prostřednictvím ZVS byl armádní kolos pod permanentním dozorem společnosti, což mělo zabránit tomu, aby se opakovala situace z 20. a 30. let minulého století (výmarská republika, třetí říše), kdy se z armády stal de facto „stát ve státě“.[5] Současný trend profesionálních ozbrojených sil, pokud jde o vztah k vlastenectví, je však spíše opačný a potvrzuje, že od konce studené války se globalizovaný svět (až na několik výjimek v podobě autoritativních režimů) zásadním způsobem proměnil. Vzhledem ke globalizaci, transnacionalizaci a internacionalizaci již vojenská služba nespočívá primárně v patriotismu a povinnosti vůči národu, ale vychází spíše z určitého druhu humanitárního kosmopolitismu, který národním zájmům neodporuje, ale přesahuje je. Nutným předpokladem pro uplatnění této nové vize v kontextu profesionálních armád je pak schopnost sebereflexe a porozumění vojenské kultuře „druhých“.[6]
Pro studenoválečný svět od konce 40. let do počátku 90. let minulého století nicméně Doornova teorie nepochybně zůstává v platnosti a v případě československé armády po roce 1948 lze dokonce hovořit o specifickém legitimizačním mixu, který v sobě (pod vlivem politické diskontinuity 20. století) kombinuje národovecké tradice prvorepublikové armády s marxisticko-leninskými principy sovětského totalitárního systému. V československé armádě byla totiž již od jejího počátku (v důsledku první světové války) pevně zakořeněna myšlenka státní a národní existence, která byla po francouzském vzoru úzce navázána právě na koncept obrany vlasti. Nastupující komunistické garnituře po vítězném únoru tedy stačilo tento po tři dekády umně budovaný patriotismus pouze převzít a zasadit do marxisticko-leninského rámce.[7] Místo původního Masarykova hesla „odrakouštění“ armády dosadili komunisté „politickou očistu“ a konformní osvětu nahradili politickou indoktrinací. V důsledku těchto změn byl francouzský vzor po roce 1948 postupně definitivně nahrazen tím sovětským.[8]
Po roce 1945 – Až na drobné změny zůstal v platnosti branný zákon z doby předmnichovské republiky. Branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce. Existovala řada výjimek – pro studenty, kteří překročili jistou věkovou hranici, na letní uvolnění či na zkrácení na pět měsíců měli nárok muži, kteří byli jedinou zdatnou pracovní silou v hospodářství.
1949 – Byl přijat nový branný zákon, který se v následujících desetiletích několikrát novelizoval. Stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců.
1990 – První novela branného zákona po roce 1989 stanovila délku základní vojenské služby na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby.
1991 – Novela zákona prodloužila věkovou hranici při povolování odkladů základní a náhradní služby z 22 na 25 let a u studentů vysokých škol z 28 na 30 let. Také zkrátila o čtyři týdny délku vojenského cvičení pro vojáky v záloze.
1993 – Novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců. Roční vojna zůstala i v novém branném zákoně z roku 1999.
15. května 2003 – Ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
12. listopadu 2003 – Vláda schválila reformu armády, podle níž základní vojenská služba skončí závěrem roku 2004.
30. března 2004 – Na vojnu nastoupilo posledních 878 branců.
2. června 2004 – Vláda schválila návrh branného zákona, který ruší základní i civilní službu.
24. září 2004 – Vládní návrh schválila Poslanecká sněmovna.
4. listopadu 2004 – Vládní návrh schválil také Senát.
22. prosince 2004 – Do civilu odejdou poslední vojáci v základní vojenské službě.
1. ledna 2005 – Česká armáda bude od tohoto data plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 