Mozek s vnějším světem vypořádává tak, že ho rozdělí na dvě samostatné oblasti, peripersonální a extrapersonální
John Douglas Pettigrew, donedávna emeritní profesor fyziologie na Queenslandské univerzitě v Austrálii (zemřel v květnu 2019), byl rodákem z města s rozkošným jménem Wagga Wagga. Pettigrew prožil skvělou kariéru neurovědce a nejvíce se proslavil aktualizací hypotézy létajících primátů, podle níž jsou netopýři našimi vzdálenými bratranci. Zatímco pracoval na této myšlence, jako první objasnil, jak mozek vytváří trojrozměrnou mapu světa. Možná to zní jako něco, co je podstatě vášnivého vztahu hodně vzdálené, ale ukázalo se, že jde o klíčový koncept pro objasnění dopaminu a lásky.
Pettigrew zjistil, že se mozek s vnějším světem vypořádává tak, že ho rozdělí na dvě samostatné oblasti, peripersonální a extrapersonální, v podstatě na blízké a vzdálené. Peripersonální prostor zahrnuje cokoli, co máme na dosah paže, tedy věci, s nimiž můžeme rukama okamžitě manipulovat. Je to svět toho, co je právě teď reálné. Extrapersonální prostor zahrnuje všechno ostatní – ať už věc, jíž se dotknout nemůžeme, dokud se trochu nepohneme, nebo něco, co je od nás vzdálené pár metrů či několik milionů kilometrů. Je to sféra možností.
Uvedeme-li tyto definice do praxe, vynoří se očividný, leč užitečný fakt. Jelikož přesun z jednoho místa na druhé vyžaduje čas, musí se jakákoli interakce v extrapersonálním prostoru odehrát v budoucnosti. Nebo jinak řečeno, vzdálenost je spojená s časem. Pokud například dostanete chuť na broskev, ale ta nejbližší se nachází v bedýnce v obchodě na rohu, nemůžete si ji dát hned teď. Pochutnat si na ní můžete jedině v budoucnosti, až si pro ni dojdete. Získat něco, co je mimo náš dosah, navíc často vyžaduje určitou míru plánování. Může zahrnovat něco jednoduchého, jako třeba vstát, abychom rozsvítili, a dojít do obchodu pro broskev, nebo také, a to už je komplikovanější, vymyslet, jak vyslat raketu k Měsíci. Tato vlastnost definuje věci, jež se nacházejí v extrapersonálním prostoru a jejichž dosažení vyžaduje úsilí a mnohdy také plánování. Naproti tomu všechno, co je v peripersonálním prostoru, lze zakoušet tady a teď. Tyto zážitky jsou bezprostřední. Dotýkáme se, ochutnáváme, držíme a mačkáme. Cítíme radost, smutek, hněv nebo štěstí.
To nás přivádí k důležitému neurochemickému zjištění, že se fungování mozku v peripersonálním a extrapersonálním prostoru liší. Kdybychom měli navrhnout lidskou mysl, dávalo by smysl vytvořit mozek tak, aby mezi věcmi tímto způsobem rozlišoval, tedy aby v něm byl jeden systém pro věci, které máme, a druhý pro ty, které nemáme. V případě prvních lidí mohla známá fráze „buď to máš, nebo ne“ znít „buď to máš, nebo jsi mrtvý“.
Z evoluční perspektivy se potrava, kterou nemáte, zásadně liší od potravy, již máte. Totéž platí pro vodu, úkryt nebo nástroje. Toto rozdělení je natolik zásadní, že se v mozku vyvinuly samostatné dráhy a chemické látky pro nakládání s peripersonálním a extrapersonálním prostorem. Když se podíváme dolů, hledíme do peripersonálního prostoru. V tomto případě je mozek řízen řadou chemických látek souvisejících se zakoušením tady a teď. Pokud se ovšem mozek věnuje extrapersonálnímu prostoru, uplatňuje se při řízení jedna chemická látka víc než všechny ostatní, látka spjatá s očekáváním a možnostmi, totiž dopamin. Vzdálené věci, tedy věci, které ještě nemáme, nelze použít nebo zkonzumovat, lze po nich pouze toužit. Dopamin plní velice specifický úkol maximalizovat zdroje, jež budeme mít k dispozici v budoucnosti, tedy usilovat o lepší věci.
Takto rozdělená je každá část našeho bytí, protože s tím, co chceme, nakládáme jinak než s tím, co máme. Když chceme dům a pociťujeme specifický druh touhy, který nás motivuje k tvrdé práci nezbytné pro jeho nalezení a koupi, používáme při tom odlišný soubor mozkových obvodů než později, kdy už je dům náš a užíváme si ho. Očekávání zvýšení platu aktivuje dopamin orientovaný na budoucnost a výsledný pocit se výrazně liší od zkušenosti tady a teď, čili poté, co vyšší výplatu dostaneme podruhé nebo potřetí. A láska? Její hledání vyžaduje odlišný soubor schopností než je ten nutný k zajištění, aby vydržela. Láska se musí posunout od extrapersonální zkušenosti k peripersonální, od usilování k držení, od něčeho, co očekáváme, k tomu, o co musíme pečovat. Jedná se o naprosto rozdílné dovednosti, což je důvod, proč se podstata lásky musí časem změnit a proč se vytrácí u tolika lidí na konci dopaminového rozechvění, jemuž říkáme milostný vztah.
Zdroj: SCIENCEmag.cz
Knižní tip | Daniel Z. Lieberman, Michael E. Long: Dopamin. Molekula, která určuje osud lidstva
Proč jsme tak posedlí věcmi, po nichž toužíme, ale po jejich dosažení o ně rychle ztratíme zájem? Jak to, že se vášeň tak rychle mění ve lhostejnost? Z jakého důvodu tolik lidí upadá do pasti závislostí? A proč lidé neztrácejí naději ani v těch nejhorších časech a umí skvěle řešit obtížné situace? Odpověď skrývá jedna jediná chemická látka v našem mozku: dopamin. Daniel Z. Lieberman a Michael E. Long ve své knize rozebírají roli této zásadní molekuly v navazování vztahů a vzniku závislostí na drogách i sexu nebo její význam pro schopnost plánovat. Líčí také souvislost dopaminu s kreativitou a šílenstvím či jeho možnou spojitost s politickým přesvědčením. Dopamin podle autorů do značné míry definuje lidské chování a má rovněž zásadní podíl na evolučním úspěchu lidstva během posledních desítek tisíc let. Zároveň ale s nástupem nejnovějších technologií představuje pro náš druh i smrtelné riziko, pokud se nebudeme snažit z jeho pevného, avšak neodolatelně svůdného stisku alespoň částečně vymanit.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 