V roce 1915 si město San Diego najalo výrobce deště jménem Charles Hatfield.
Kalifornie se tehdy potýkala s nejhorším suchem za posledních 1 200 let. Sluncem vyprahlí farmáři si najímají „vodní čaroděje“, kteří věští podzemní zdroje vody pomocí virgulí, zatímco společnost Rain on Request se zavázala ukončit sucho výstavbou elektrických věží, které by ionizací atmosféry vyvolaly dešťové srážky.
Když se tehdy Kalifornie ocitla v této situaci, město San Diego přišlo s něčím, co se zdá být ještě bizarnější – najalo si vyvolávače deště. Pro město začal pracovat Charles Mallory Hatfield, který tvrdil, že je schopen z oblohy vyždímat vodu.
V roce 1915, stejně jako dnešních časech, trpělo San Diego obrovským nedostatkem vody. Nebezpečně nízká hladina v nádržích ohrožovala potenciál rozvoje regionu. Propagátoři městské výstavy Panama-California Exposition, která vstoupila do svého druhého ročníku, se obávali dopadu sucha na návštěvnost veletrhu. Občanská organizace San Diego Wide Awake Improvement Club požadovala, aby se začalo jednat.
13. prosince 1915 vstoupil na vyprahlé jeviště – a do sálu městské rady San Diega – potenciální zachránce. Švihák, čtyřicetiletý prodavač šicích strojů Charles Mallory Hatfield, který slíbil, že zařídí, aby pršelo. Jak podrobně popisuje Barbara Tuthillová v knize „Hatfield the Rainmaker“, tento samozvaný „urychlovač vláhy“ řekl radním, že za poplatek 10 000 dolarů, který mu bude vyplacen pouze v případě, že se mu to podaří, může do roka nechat přetéct přehradu Morena, která byla v té době plná pouze z jedné třetiny.
Hatfieldova cesta do San Diega začala o více než deset let dříve v nedalekém Bonsallu. Tam na ranči svého otce Hatfield prováděl své první pokusy s deštěm z vrcholu věže větrného mlýna.
V roce 1904 se mu podařilo přesvědčit některé kalifornské rančery a farmáře, kteří trpěli nedostatkem vody, že dokáže „podojit“ oblohu vypouštěním tajného koktejlu 23 chemikálií do vzduchu z vysokých dřevěných věží umístěných na kůlech. „Já déšť nevyrábím,“ řekl Hatfield. „To by bylo absurdní tvrzení. Prostě jen přitahuji mraky a ony se postarají o zbytek.“
V prosinci 1904 se zaručil losangeleským podnikatelům, že za 1 000 dolarů dokáže během následujících pěti měsíců přivolat velké dešťe. Když se mu cíl podařilo splnit, stal se tento obchodník s deštěm hvězdou. „Hatfield se okamžitě stal miláčkem novin a populárních časopisů,“ napsal badatel Clark C. Spence.
Ačkoli byl Hatfield obchodník z povolání, nebyl to obchodník, který by tzv. tlačil na pilu a měl chování hulváta. Narodil se do zbožné kvakerské rodiny a měl zdvořilé, domácké chování. Jeho pronikavé oči byly modré jako voda a jeho děsivě bledá pleť naznačovala, že nemá příliš v lásce slunce.
Jak upozornil badatel James Rodger Fleming, Hatfield se vydal v promočených stopách řady vědců a pseudovědců, kteří tvrdili, že dokážou rozplakat nebe. Zakladatelem amerického vyvolávání deště byl podle Fleminga James Pollard Espy, „přední meteorolog své doby“. Ve své knize The Philosophy of Storms (Filozofie bouří) z roku 1841 Espy tvrdil, že přesunutím proudů vlhkého vzduchu vzhůru do chladnějších vrstev atmosféry dojde ke kondenzaci a déšť lze uměle vyvolat. Poté, co byl v následujícím roce ustanoven prvním meteorologem v zemi a začal být placen federálními úřady, testoval Espy svou tepelnou teorii bouří záměrným zakládáním lesních požárů, které měly vytvořit mohutné vzestupné proudy, ale experimenty ztroskotaly spolu s jeho tezí.
Jiní „pluvikulturisté“, což je označení pro pseudovědce zabývající se vyvoláváním deště, věřili, že mohou vyždímat vláhu z oblohy pomocí šoku a strachu, což je představa, která se datuje již od Plútarcha, který poznamenal, že „mimořádné deště obvykle padají po velkých bitvách“. Edward Powers ve své knize War and the Weather (Válka a počasí) z roku 1871 uvedl více než 200 případů srážek, které spadly těsně po dělostřeleckých střetech v občanské válce.
Teorie konkávních srážek se prosadila natolik, že počátkem 90. let 19. století Kongres vyčlenil téměř 20 000 dolarů na její testování v suchem sužovaném Texasu. Veterán z občanské války Robert St. George Dyrenforth, který na experimenty dohlížel, nasadil své asistenty, jako by se chystal do války s velkou modrou oblohou. Sestavil tři bojové linie, které zahrnovaly 60 provizorních děl, draky s výbušninami a balóny naložené hořlavou směsí vodíku a kyslíku. Když se nakonec ukázalo, že pokusy byly úspěšnější při zapalování prérie než při vyvolávání deště, vysloužil si Dyrenforth posměšnou přezdívku „Dry-Henceforth“.
Hatfield vystudoval další školu výroby deště, která se objevila v 90. letech 19. století a v níž praktici vařili tajné chemické přípravky, které spalovali ve snaze vytvořit výpary, jež by přiměly mraky přeměnit se v producenty deště. V době, kdy v roce 1915 předložil San Diegu svou nabídku, mohl Hatfield uvést 17 smluv, které podepsal s komerčními subjekty od pěstitelů bavlny v Texasu až po provozovatele dolů na Aljašce. Za dodání srážek, které obvykle sliboval obcím v jižní Kalifornii jako výsledek svých chemických lektvarů, požadoval až 4 000 dolarů.
Zoufalá městská rada San Diega byla ochotna Hatfieldovi tuto zakázku zadat, zejména proto, že by musela platit pouze v případě, že by město postihly opravdu velké dešťové srážky. „Je to jako hodit si mincí, padne hlava, město vyhraje, padne orel, Hatfield prohraje,“ řekl radní Walter Moore poté, co jeho kolegové ústně souhlasili s najmutím výrobce dešťů. Proti dohodě se postavil pouze radní Herbert Fay, který ji označil za „naprostou hloupost“.
Přestože ještě neměl podepsanou smlouvu s městem v San Diego, vydal se Hatfield na nový rok 1916 hluboko do lesů, asi 60 mil východně od města a začal stavět dvacetimetrovou věž poblíž břehu vodní nádrže Morena. Tzv. dešťovku (směs různých chemikálií) naléval do mělkých železných pánví umístěných na plošině na vrcholu dřevěné konstrukce. Zvědavci hlásili, že Hatfield tekutiny zapálil a nechal kouř stoupat k nebi. Jeden svědek poznamenal, že škodlivé chemikálie páchly, jako by se „rozbila továrna na limburský sýr“.
Když lehká přeháňka pokřtila Nový rok, novinový titulek jásal: „Dešťovka Hatfield vyvolává otevření mraků“. V následujících týdnech pršelo stále vytrvaleji. A pak se 15. ledna začal z nebe snášet biblický déšť. V horách u San Diega spadlo během následujících pěti dnů až 17 centimetrů srážek a radost se rychle změnila v hrůzu. Řeka San Diego se vylila z břehů a rozvodnila se do šířky jednoho kilometru. Z nasycených hor se valily sesuvy půdy. Povodňová voda odplavila téměř vše v okolí, včetně domů, silnic, železničních tratí, telefonního vedení a celé obce Little Landers.
Přestože déšť současně zaplavoval města na celém pobřeží Pacifiku, dokonce i skeptičtí obyvatelé San Diega si kladli otázku, zda má Hatfield skutečně pluviální schopnosti. „Zaplaťme Hatfieldovi 10 000 dolarů, aby toho nechal,“ zavtipkoval jeden majitel nemovitosti poté, co byl zachráněn na člunu. Deník San Diego Union uvedl, že Hatfield zavolal na radnici a řekl: „Během několika příštích dnů očekávám, že bude opravdu pršet.“ Na otázku, zda si dělá legraci, odpověděl: „Nikdy v životě jsem to nemyslel vážněji. Jen se držte a já vám ukážu opravdový déšť.“
Po krátkém oddechu se prudké deště skutečně rychle vrátily – se smrtelnými následky. Dne 27. ledna se mohutná kamenná hráz dolní nádrže Otay rozpadla a na pobřeží se vyvalila vodní stěna dvacetstop vysoká. V přívalu, který smetl všechny stromy, dobytek a domy v cestě, zahynulo více než deset lidí. Jedná se o pátou největší katastrovu způsobenou zhroucením přehradyv USA.
V době, kdy v okrese San Diego přestalo pršet, spadlo již za měsíc již téměř 30 stop srážek a leden 1916 se tak stal nejvlhčím obdobím v zaznamenané historii regionu. Podle odhadů okresního koronera zemřelo při povodni, které obyvatelé začali říkat „Hatfieldova povodeň“, 50 lidí. Komunikace a dopravní linky byly přerušeny, a tak musely námořní lodě převážet lidi a zásoby do San Diega a zpět. Jak Hatfield slíbil, voda se valila až k horní části nádrže Morena, ale nikdo z toho neměl zvláštní radost.
V přesvědčení, že svou část dohody dodržel, se výrobce deště vrátil pěšky po cestě dlouhé 60 mil a zasažené povodní do San Diega, aby si zde vyzvedl své peníze. Vzhledem k tomu, že městské úřady byly zavaleny nejen deštěm, ale také žalobami o náhradu vzniklých škod, odmítl městský právník Terence Cosgrove Hatfieldovi zaplatit – to by v očích soudů učinilo San Diego za potopu odpovědným. Cosgrove odmítl platbu na základě toho, že nikdy nebyla uzavřena smlouva a že Hatfield nemohl předložit důkaz, že déšť byl jeho vlastním přičiněním, a ne zásahem vyšší moci. Advokát sice prohlásil, že je ochoten zaplatit 10 000 dolarů, pokud Hatfield převezme odpovědnost za škody, to ale výrobce deště odmítl a zažaloval město. Soudní spor se táhl dvě desetiletí, než byl v roce 1938 definitivně ukončen. Hatfield od města nikdy nedostal ani cent.
Město San Diego tedy Hatfieldovi nezaplatilo nic, ale našli se tací, kteří stáli o jeho umění vyvolat deště. V následujícím desetiletí dostal nabídky až z Kuby a Hondurasu, kde byl najat na hašení požárů džungle, aby ochránil úrodu banánů. V roce 1921 podepsal největší smlouvu své kariéry – přes 25 000 dolarů – aby přinesl pět palců deště do Medicine Hat v kanadské Albertě. Velká hospodářská krize však jeho podnikání zdecimovala. Zdroje financí vyschly a nově postavené přehrady zlepšily zásobování obyvatelstva vodou. Ani Dust Bowl nedokázal oživit jeho dešťovou kariéru.
Hatfield se na krátkou dobu vrátil na veřejnost v roce 1956, kdy se zúčastnil premiéry hollywoodského filmu The Rainmaker, volně založeného na jeho životě, v němž hráli Burt Lancaster a Katharine Hepburnová. O dva roky později zemřel a do hrobu si vzal svůj tajný chemický vzorec. Hatfield byl uložen k odpočinku pod jasnou oblohou, přesně takovou, z jaké by chtěl vyrobit déšť.
Kritici tvrdili, že Hatfield je podvodník, který pouze těží z náhody. Jak zdůraznil Spence, mnozí takzvaní obchodníci s deštěm „nebyli nic víc než hazardní hráči, kteří vsadili svůj čas a pověst na to, že bude pršet. Tím, že Hatfield pracoval pouze uprostřed období sucha, mohl zvýšit své šance na načasování blížícího se deště. Hatfield skutečně pravděpodobně těžil ze svých hlubokých znalostí meteorologie a pečlivého zkoumání meteorologických záznamů. Když věděl, kdy se blíží bouřkové fronty, mohl se zaměřit na města v předstihu před deštěm a prohlásit, že uspěl, když z oblohy spadla vláha.
Jiní považovali Hatfielda za předchůdce moderního způsobu ovlivňování mraků, při němž se do mraků vnášejí chemické látky, jako je suchý led a jodid stříbrný (možná jedny z těch, které Hatfield používal), aby se podpořila tvorba ledových krystalků a dešťových kapek. Tyto chemikálie vytvářejí částice, kolem kterých může kondenzovat vodní pára a nakonec padat jako déšť, jakmile kapky dosáhnou dostatečné velikosti. Proces kondenzace vytváří vlastní teplo, které způsobuje stoupání vzduchu a podporuje růst dalších dešťových mraků.
Zatímco Hatfield spoléhal na vypouštění chemických výparů do vzduchu z nevysokých věží, s příchodem letadel se do vzduchu dostala i výroba deště. Americká armádní letecká služba zahájila v roce 1921 pokusy s cílem zjistit, zda je možné vyrábět déšť pomocí vypouštění písku upraveného elektrickým polem; moderní věda o výrobě deště však skutečně začala až v roce 1947 s projektem Cirrus, společným podnikem General Electric a americké armády pod vedením nositele Nobelovy ceny Irvinga Langmuira, který kontanimoval mraky suchým ledem. „Výsledky projektu Cirrus dodaly vědeckou důvěryhodnost mystickým pracím takových průkopníků výroby deště, jako byl dnes již slavný kalifornský Charles Hatfield,“ napsal Donald D. Stark v časopise California Law Review.
I po zkušenostech z roku 1915 se San Diego málem nechalo zlákat nadějí, kterou mu výrobci deště nabídli. Je neuvěřitelné, že v roce 1961 městská rada zvažovala najmutí Edmonda Jefferyho, který sliboval, že za poplatek 8 000 dolarů dokáže ovlivnit počasí a městu mabídl, že za čtyřicet dnů spadne 40 palců deště. Tentokrát se radní pod vlivem vzpomínek na „Hatfieldovu povodeň“ nedali přesvědčit a nabídku „výroby deště“ odmítli.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 