Když je Rus v zahraničí, zjišťuje, že ho klid a bezpečí unavují

Dmitrij Zachvatov: Mám na kontě stovky případů, ale jen jednou v životě se mi podařilo dosáhnout zproštění viny.

Dmitrij Zachvatov, moskevský advokát, v rozhovoru s Wiktorií Bieliaszynovou z deníku Gazeta Wyborcza. Přeložil Luděk Vašta.

Wiktoria Bieliaszynová (GW): V Rusku prý jen méně než 1 % případů končí osvobozujícím rozsudkem.

Dmitrij Zachvatov (DZ): Máme-li být přesní, tak 0,63 procenta. Mně se podařilo dosáhnout zproštění viny jednou v životě, ačkoliv mám za sebou stovky správních a desítky trestních případů, hlavně politických. Obhajoval jsem mj. Mášu Aljochinovou z Pussy Riot, Marinu Ovsjannikovovou, bývalou novinářku státní televize, která se v březnu postavila proti vizi války, nebo Allu Gutnikovovou, redaktorku nezávislé redakce Doxa. Za zmínku stojí, že dnes všechny pobývají v zahraničí a je na ně vydán zatykač.

Tenkrát, když se mi podařilo vyhrát, jsem samozřejmě obhajoval nikoliv opozičního aktivistu nebo účastníka protestů, ale ženu, která se zabývala chovem miniprasátek. Smůla byla, že se o ni začali zajímat zaměstnanci jednoho propagandistického kanálu proslulého přípravou šokujících materiálů a hledáním senzace tam, kde žádná není.

GW: Jak ten případ dopadl?

DZ: Propagandisté za ní přijeli se skrytou kamerou a předstírali, že mají zájem o koupi prasátka. Když se do bytu pokusil vtrhnout televizní štáb, má klientka zavřela dveře a zůstala uvnitř s jednou propagandistkou, která nechtěla byt opustit a celou dobu natáčela situaci skrytou kamerou. V důsledku toho byla má klientka obviněna z nezákonného omezování osobní svobody, ačkoliv i na nahrávkách vysílaných propagandisty bylo vidět, že k ničemu takovému nedošlo. Naopak to byli oni, kdo porušil její práva a soukromí. Přesto se teprve ve třetí instanci podařilo dosáhnout zproštění viny. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit, vždyť jsem přece věděl, že v Rusku může advokát pracovat klidně i několik desítek let a nikdy nedosáhnout zproštění viny klienta.

Marina Ovsjannikovová, bývalá novinářka státní televize, v moskevské soudní síni.
AP Photo/Alexander Zemljaničenko

GW: Za co tedy advokáti v Rusku bojují?

DZ: V ideálním světě – za obnovení spravedlnosti, kdežto v našem hlavně za velikost trestu, protože pokud je člověk opravdu nevinný, pak s účinnou linií obhajoby může počítat s mírnějším trestem.

Proto bojujeme hlavně za to, aby trest byl minimální, i když dokonce i to je stále těžší, soudci jsou stále více závislí, snaží se nevybočovat z řady, neuplatňují právo na svobodný soudcovský úsudek, ukládají tresty pro daný zločin v Rusku typické, bez ohledu na shromážděné důkazy potvrzující nevinu obviněného.

GW: To zní kafkovsky.

DZ: Akorát že teď je to ještě horší. Tehdy jsme si já i mí kolegové, kteří se také zabývají politickými případy, uvědomili, že nemůžeme pomoci člověku ve spárech státní jurisdikce, ale alespoň bychom mohli případ vést takovým způsobem, abychom se později mohli obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Proto celá léta, kdy bylo Rusko v Radě Evropy, jsme bojovali mj. za maximální počet stížností, které mohly být v souvislosti s daným případem předloženy Evropskému soudu pro lidská práva. Čím více zdokumentovaných porušení ze strany žalobců, vyšetřovatelů a soudů, tím lépe. O to jsme byli nyní připraveni. Je stále těžší pracovat, je stále těžší najít v sobě sílu a motivaci, protože když víte, že neexistuje žádný způsob, jak vyhrát, tak všechno začíná připomínat hrozný sen, nekonečno, které nepřináší žádnou naději a uspokojení.

GW: Věděl jste, jak vypadá soudnictví v Rusku, než jste začal svou advokátskou kariéru?

DZ: Nepředpokládal jsem, že je to až tak zlé. Po studiu práv jsem se nejprve zabýval rozhodčím řízením, které si sice v omezené míře, ale přece jen zachovává nezávislost, protože ve sporech mezi soukromými osobami se soudci snaží rozhodovat docela spravedlivě. Myslel jsem si, že víceméně takto to vypadá všude. Udělal jsem tedy koncipientskou praxi, složil zkoušky, obdržel licenci a rychle jsem pochopil, že soudit se se státem znamená vždy problémy.

GW: Pamatujete si ten okamžik, kdy vám to došlo?

DZ: Po prvním trestním případu, který byl ostatně velmi jednoduchý, protože vše bylo zaznamenáno kamerou. Soudkyni, která případ řešila, bylo také jasné, že můj klient byl nevinný. Vím o tom, neboť mi ve výtahu naznačila, že se schválně dopustila chyby v rozsudku, abych – po podání kasace – bojoval o zproštění viny. Akorát že já byl tehdy velmi mladý a velmi nezkušený, tak docela jsem tuto narážku nepochopil. Soudkyně mi řekla: „Trestnímu právu moc nerozumím, na tom mě nachytáte při kasaci.“ A já místo kasace podal odvolání. V důsledku toho byl můj klient odsouzen.

Než bylo Rusko z Rady Evropy vyloučeno, hned na začátku jsem upozorňoval své klienty, že se nám nepodaří vyhrát, ale že budeme dožadovat spravedlnosti tím, že se obrátíme na Evropský soud pro lidská práva, který po mnoha letech nezávisle posoudí náš případ a vynese spravedlivý rozsudek, který nám umožní získat od státu odškodnění. Nyní je tato možnost pryč, ale je vhodné si připomenout, že celá léta bylo Rusko leadrem, pokud jde o počet podávaných stížností.

Já už delší dobu neberu jiné trestní případy než politické, protože bych se cítil jako podvodník. Opravdu bych nevěděl, za co mi má klient platit, když už na začátku vím, že moje činnost mu nijak nepomůže.

Proto v soudní síni cítím hněv, smutek a dokonce i nevolnost. Někdy mám pocit, že se účastním divadelního představení, kde každý hraje svou roli. Někdy je pro mě těžké se donutit jít k soudu. A je frustrující nejen to, že se nedá mluvit o jakékoliv zákonnosti, ale že musíte hrát podle pravidel nadiktovaných státní mocí. Ztrácet čas, i když všichni vědí, že je to jen fraška. Je velmi obtížné komunikovat s lidmi, v tomto případě se soudcem a prokurátorem, kteří vás nechtějí poslouchat.

GW: Tak proč to stále děláte, když přiznáváte, že to nemá smysl?

DZ: Protože mohu alespoň vyprávět médiím a veřejnosti příběh tohoto muže, pomoci mu tak, aby nezaplatil ani kopějku, protože jeho obhajobu budou financovat lidskoprávní organizace, mohu ho navštěvovat ve vazbě a tím mu zajistit spojení s okolním světem, podporovat ho v soudní síni. Už tohle znamená hodně, důležité je už jen vysvětlit společnosti, proč stát, i když předpisy často říkají něco jiného, nemá právo za určité věci trestat. To sice nezapadá do představ o práci advokáta, i když mám dojem, že jsem zde prostě advokátem etiky.

GW: Kde se ve vás vzala taková potřeba?

DZ: Směji se, že jsem neurotik. Nemohu se smířit s nespravedlností, nejsem schopen žít klidný „sovětský“ život, stát stranou se založenýma rukama. Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože rodiče mě učili něčemu úplně jinému. Vždy byli názoru, že se člověk musí schovat do své bezpečné nory, žít svůj život, nepřitahovat pozornost. Moje činnost je rozčiluje, často se hádáme, ale ne proto, že by nesouhlasili s mými názory, ale prostě proto, že mají o mne strach.

GW: A jak jim vysvětlujete své pohnutky?

DZ: To jsou už starší lidé, snažím se je zbytečně nezasvěcovat do mé činnosti, aby se nerozrušovali. Když už k tomu však dojde, vypukne hádka a oni se mě znovu snaží přesvědčit, abych se schoval do nory, ptám se, zda by podle nich měli být lidé ponecháni svému osudu, nechat je převálcovat státním represivním válcem a zamáčknout je do asfaltu. Tehdy hádka zpravidla končí, protože mi nemají co odpovědět.

GW: Proč jste se stal advokátem?

DZ: Přiměl mne k tomu případ Pussy Riot v roce 2012, kdy aktivistky zazpívaly v pravoslavném kostele píseň „Bohorodičko, vyžeň Putina“. V té době jsem se ještě zabýval arbitrážemi, sice jsem nevěděl, že podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se takové precedenty kvalifikují jako svoboda projevu, ale cítil jsem, že odsoudit dívky do lágru je přehnané. Reakce veřejnosti také nebyla jednoznačná. Sice se moc nedá pochválit dívky křepčící v punčocháčích v kostele, ale proč je trestat takovým způsobem?

Začal jsem sledovat soudní proces, pozoroval jsem práci jejich obhájců a pochopil jsem, že je to něco, čím se chci zabývat, protože to je boj proti té největší nespravedlnosti. Jsou-li v zemi političtí vězni, tak je jasné, že se stát nezastaví před ničím.

GW: Co si myslíte o těch advokátech, kteří nejsou stejně principiální?

DZ: Každý má svou strategii přežití. Samozřejmě existují advokáti, kteří svým klientům naslibují modré z nebe, vytáhnou z nich hromadu peněz a ospravedlňují se tím, že přece „něco dělají“, že dělají svou práci, i když vědí, že jsou podvodníci. Vědí, že nejsou s to pomoci danému člověkovi a bez ohledu na to, co udělají, tak se jim ho nepodaří obhájit.

GW: A soudci?

DZ: Občas jimi pohrdám. Nechápu je. Když měli dost sil se stát soudci, tak proč si nezvolí profesi, která jim umožní vydělávat si na živobytí a nebude vyžadovat ničit životy jiných lidí? Vzpomínám si, že když jednou jeden soudce nespravedlivě odsoudil mého klienta, tak se mi později omluvil. Nic jsem mu na to neřekl. Nemá smysl hovořit s člověkem, který zradil své povolání vydáním rozsudku, s nímž sám vnitřně nesouhlasí. To nejsou soudci, to jsou sekretářky, které dělají to, co jim úřady poručí.

GW: Prý jste v rozhovorech s vyšetřovateli, policií a prokurátory ostrý. Nedávno jste údajně řekl policistům: „Ahoj, gestapo.“

DZ: Často jim říkám podobné věci, zatím jsem kvůli tomu neměl větší potíže. Jak reagují? Mlčením. Ale ne vždy. Když vyšetřovatelé začali obviňovat Marinu Ovsjannikovou z „veřejného šíření vědomě nepravdivých informací o použití ozbrojených sil Ruské federace“, zeptal jsem se jich, zda si uvědomují, že realizují protiústavní, neetický zákon. Zeptal jsem se, zda nemohou odejít z práce, aby nemuseli dělat to, co dělají. Řekli mi, že takové věci se dějí v každé zemi.

GW: Ospravedlňují se?

DZ: Ano, protože nikdo nechce být zlým člověkem. Uvědomil jsem si, že v jejich myslích existuje zvláštní konstrukt, který se neustále zabývá ospravedlňováním jejich činů. Když se s nimi bavíte delší dobu, můžete zpozorovat konflikt mezi tou částí psychiky, která je zapojena do ospravedlňování se, a druhou částí, která chápe, že věznění lidí za účast na protestu nebo příspěvek na Facebooku, je už trochu moc.

GW: Nebojíte se?

DZ: Odhaduji riziko. Nedělám všechno, co bych chtěl. Nemohu diskutovat o válce ani v Rusku, ani v zahraničí, nemohu mluvit o akcích ozbrojených sil Ruské federace, protože když si někdo přečte, co si o tom myslím, tak si tím zadělám na problémy.

Také si myslím, že bych si měl dělat více starosti o osud svých klientů. Proto jsem ostatně také složil advokátskou přísahu. Mám povinnost chránit osoby, které jsou pronásledované. Bude-li mne stát za to pronásledovat, nu což, bude to velké mínus pro jeho pověst. Nebudu první ani poslední. Nemohu říct, že na to čekám a usiluji o to, ale…

GW: Jak reagují obyčejní lidé, když od vás hned na začátku uslyší, že budou stejně shledáni vinnými?

DZ: Většina Rusů si dokonale uvědomuje, že svobodné soudy v Rusku neexistují a že je marné tam hledat spravedlnost. Když se však člověk náhle ocitne v takovéto situaci a sedí na lavici obžalovaných, obvykle se s tím nedokáže vyrovnat. Lidé si měsíce hlídají, aby udělali naprosto všechno, kontrolují každý, každičký nepodstatný detail, protože až do konce doufají ve zproštění viny a nejsou schopni pochopit, do jak velkých absurdit jsou soudci a obžaloba schopni zabřednout.

GW: Nemohl byste uvést nějaký příklad?

DZ: Teď obhajuji manželský pár, který prokuratura obvinila ze zpronevěry státních peněz určených na stavbu určitého objektu. Problém je v tom, že znalecký posudek prokázal, že moji klienti do jeho realizace investovali více, než na tento účel dostali od státu. A navzdory tomu případ pokračuje, moje klientka nemůže opustit zemi a její manžel, než byl převeden do domácího vězení, strávil tři roky ve vyšetřovací vazbě. Cílem státu není tvořit takovéto šílené situace. Vyplývají mj. z nesprávného chápání zákonnosti, která je dědictvím sovětské éry, z nesprávného, zkorumpovaného postupu jmenování soudců, volání soudců, vyšetřovatelů a státních zástupců k odpovědnosti za zproštění obžaloby nebo zamítnutí případů, ze závislosti soudů na výkonné moci, a tudíž i ze solidarity soudů s prokuraturou, protože to je prostě pohodlnější.

To je jako zákon zachování energie: uvnitř nukleonů jsou kvarky, které se nikdy nevyskytují jednotlivě, vždy se spojují do skupin, které nelze rozdělit, protože je pro ně energeticky výhodnější být spolu. U nás jsou takovými kvarky soud a prokuratura, kterým se víc vyplácí zatušovat nesrovnalosti při vyšetřování, než poukázat na chyby, protože to by znamenalo další povinnosti pro ty, co na omyly poukázali, ale i problémy pro ty, kteří se těch omylů dopustili.

GW: Ještě něco?

DZ: V Rusku je aparát silových struktur jeden z největších na světě. Větší je v Severní Koreji. Systém hodnocení produktivity orgánů činných v trestním řízení je organizován takto: musíte mít výsledky stejné jako v předchozím roce nebo lepší. Splnit plán. To lze vidět ve všech zemích, kde jsou orgány činné v trestním řízení přísně hierarchické.

GW: To se Rusko od dob SSSR daleko nedostalo.

DZ: Po rozpadu SSSR byla reforma soudnictví provedena špatně, soudci nebyli lustrováni. Došlo k situaci, kdy byl Vjačeslav Lebeděv, soudce, který v sovětských dobách odsuzoval disidenty na základě paragrafu o „úmyslném šíření nepravdivých informací diskreditujících sovětský stát a společenský systém“, jmenován do funkce předsedy Nejvyššího soudu Ruské federace.

GW: Je možné na ruském soudu nebo prokuratuře narazit na poctivého člověka?

DZ: Ne. V Rusku člověk nemůže být poctivým vyšetřovatelem, prokurátorem nebo soudcem. Pokud se o to někdo pokouší, tak je dříve či později propuštěn. Ti, kterým se podaří ochránit v sobě člověka, sami odcházejí, a proto průměrné období práce vyšetřovatele činí v Rusku tři roky.

GW: Je pravda, že v Rusku může jít do vězení kdokoliv?

DZ: Naprosto. Za mřížemi se může ocitnout i ten nejnevinnější, nejapolitičtější člověk. Rusové to vědí, takže když vidí policisty, přecházejí na druhou stranu ulice. Pro nás je samozřejmé, že to jsou bandité a projít kolem nich je jako projít kolem opilého muže třímajícího v ruce nůž.

GW: A proč se s tím lidé smiřují?

DZ: Protože tak žili vždycky. A předtím stejně žili jejich prarodiče a praprarodiče. Lidé bojují za to, co jim chtějí vzít, nikoliv za to, co nikdy neměli.

To samozřejmě není tak, že by si to neuvědomovali, ale Rusové vědí, že jakákoli opoziční aktivita, nebo i třeba jen trochu hlasitější kritika úřadů znamená represi. Toho si je vědom každý člověk v Rusku. Proto lidé mlčí.

GW: Čeho se bojíte vy?

DZ: To je špatná otázka.

GW: Proč?

DZ: Protože když se veřejně svěříte se svými obavami, tak dáváte svým nepřátelům nástroj, který mohou použít proti vám. Člověk může mít strach, to je normální. Ale mluvit o tom, zejména v Rusku, není vhodné. Vždy říkám svým klientům, že za žádných okolností, ať se stane cokoli, nesmějí projevit strach. Nemůžete ukázat, že se bojíte, že cítíte bolest. Nemůžete ukázat, jaká je vaše slabina. Musíte se usmívat se vztyčenou hlavou, jinak vás ten malý pejsek, ke kterému přirovnávám pracovníky systému a jenž hlasitě štěká, určitě kousne. Nenechat se zbavit důstojnosti je také důležité, jelikož ukazuje těm, kteří vás pronásledují, že nejsou všemocní.

GW: To vyžaduje nadlidské úsilí.

DZ: Ne, je to návyk, který Rusové rozvíjejí už léta, když žijí v naší agresivní realitě. Ještě jsem se nesetkal se situací, kdy by některý z mých klientů nezachoval důstojnost a klid při prohlídce nebo výslechu. Velmi jsem se bál, že se to nepodaří Marině Ovsjannikovové, protože to všechno na ni dopadlo jako blesk z čistého nebe. Dříve proti státu nevystupovala, před vypuknutím války si žila dobře a klidně, protest a jeho důsledky jí obrátily život vzhůru nohama.

GW: Jednou jste mi řekl, že ne každý člověk vydrží vězení.

DZ: To souhlasí. Poznám to velmi rychle. Je pro mě těžké to vysvětlit racionálně, ale trochu méně se bojím o lidi, kteří mají určitou hrdost a umí se ovládat. Vím, že se nedají zlomit. Obdivuji je. Nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval já. To nikdy nevíte, dokud vás to nepotká. Myslet si, že budete hrdinou, je hloupé.

GW: Je možné od lidí čekat hrdinství?

DZ: Ne. Myslím si, že lidé, kteří dnes od Rusů očekávají hrdinství, nevědí, o čem mluví. Kdyby žili v té realitě, v níž žijeme dnes my, velmi pozorně bych je pozoroval. Samozřejmě, kdyby se ukázalo, že jdou hrdinně na barikády, byl bych plný obdivu, ale něco mě vede k podezření, že by se k tomu neodhodlali. Masovější výskyt hrdinství můžeme pozorovat během obranné války, je-li společnost schopna se sjednotit. V ostatních případech ne, hrdinství se nevyplácí, je v rozporu se zákonem zachování energie.

GW: V jednom ze svých prohlášení jste připustil, že v Rusku neexistuje způsob, jak se chránit. Člověk musí být připraven na všechno. Jste připraven?

DZ: Nevím. To se dozvíte, až když se vám něco stane. Nejsem schopen se zabezpečit. V jistém smyslu jsme všichni bezbranní. To je víceméně to samé, jako se ocitnout ve válce. Můžete předpokládat, odkud přiletí granát, takže si můžete vykopat vhodný zákop, v němž – stihnete-li se ukrýt – pravděpodobně přežijete. Akorát to někdy nemusíte stihnout nebo granát trefí zákop a vy zahynete.

GW: Mluvíte o tom velmi klidně.

DZ: Protože to už dávno velmi dobře chápu. Když se scházíme s kolegy advokáty na pivu nebo slavíme něčí svatbu či narozeniny, vždy si v jistém okamžiku začínáme dělat legraci, že se jednoho dne všichni ocitneme ve vězení a budeme se vzájemně zpoza mříží obhajovat.

GW: Takové žerty si vyprávíte na svatbách?

DZ: Ano. Humor je nejlepší lék. Čím větší máte strach, tím více si musíte dělat legraci, pak strach slábne. Kromě toho si naše ženy musí být od samého začátku vědomy toho, s kým se dávají dohromady. Moje žena byla v šoku, protože si zezačátku představovala, že právník je takový všemocný rytíř na bílém koni. Když se ukázalo, že tomu tak není, tak se zděsila. Dlouho trvalo, než jsem ji nějak uklidnil, ale také než si uvědomila, že já se své práce nevzdám, a to i kdyby to moc chtěla.

GW: Říkal jste mi, že spousta Rusů má něco, co lze popsat jako PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu).

DZ: Vidím to na sobě, i když je to samozřejmě jen lehká verze. Když opouštíte Rusko a jste v zahraničí, tak zjišťujete, že klid a pocit bezpečí vás unavují. V Rusku si pořád dáváte bacha, jste opatrný, rozhlížíte se kolem dokola, uplatňujete různá opatření. Já si mimoděk zapamatovávám, jaká auta míjím, kdo v nich sedí, jakého pohlaví. Kdo v restauraci sedí u vedlejšího stolu, jak se chová, koho potkávám ve výtahu. Žijete ve stavu neustálé paranoie, protože si jste vědomi toho, že ve vašem bytě může být odposlouchávací zařízení. Tak funguje totalitarismus: chce vás donutit k autocenzuře. V takových podmínkách je velmi těžké něco dělat.

GW: Občas čtu komentáře pod svými texty a vidím, že čtenáři nezřídka přesvědčují, že Rusové prostě pod útlakem žijí rádi.

DZ: Žádné prokleté národy neexistují. Neexistují žádné horší národy. Neexistuje žádný genetický sklon k nevolnictví či hrdinství. Nevěřím, že se Polákům líbilo žít pod zábory, ve stínu Ruské říše a později SSSR. Přesto tak museli žít dlouho.

Existují určité podmínky, za kterých člověk hrdinství buď projevuje, nebo ne. A také je velmi konkrétní měřítko, podle něhož můžeme měřit smysl lidských činů, protože existuje hranice mezi hrdinstvím a nerozumem či šílenstvím.

GW: Jít dnes v Rusku na protest je hrdinství, nebo šílenství?

DZ: Šílenství, protože v tuto chvíli to nepřinese žádný prospěch.

Vždy to bylo spojeno s nějakým nebezpečím. Vždycky, když jsem se účastnil protestu, tak jsem se loučil s rodinou. Varoval jsem je, že se možná – když mne zadrží a uvrhnou do vazby – vrátím až za 15 dní. Navíc jsem rušil všechny důležité schůzky, nebo jsem alespoň upozorňoval, že se nemusím dostavit. Často jsem z tohoto důvodu se musel účasti na protestu vzdát, jinak bych nechal své klienty bez podpory.

GW: Jak reaguje vaše rodina?

DZ: Mí rodiče se to dozvídají post factum. A své ženě vždy slibuji, že všechno bude v pořádku a že se vrátím domů tentýž den. Lžu, protože vím, že nedokážu předvídat, co se stane, ale uklidňuje ji to.

GW: Řada obyvatel na Západě řekne, že tohle by měli dělat všichni, protože Rusové musí svého imperátora svrhnout sami.

DZ: Myslím, že by to bylo snazší, kdyby nebylo skutečnosti, že po celou dobu aktivní represe, která trvá deset let, Západ financoval Rusko tím, že od něj kupoval plyn. Ty miliardy dolarů pomohly Putinovi zavírat představitele občanské společnosti do vězení, anektovat Krym a zahájit válku. V zásadě platí, že když vidíte někoho páchat zločiny, nepohladíte ho po hlavě, neodměňujete ho, nýbrž ho potrestáte, dáte ho k soudu, jinak si dovolí dělat ještě horší věci. Nechci tady na nikoho přehazovat odpovědnost, pouze chci zdůraznit skutečnost, že třetina státního rozpočtu, tedy přesně tolik, kolik Rusko vydělalo na ropě a plynu díky Evropě, je určena na udržování silových složek.

Možná by stálo za to se nad tím zamyslet a vyvodit závěry. Vzít v úvahu to, že ukrajinská armáda podporovaná Západem bojuje s Putinem už osm měsíců (článek byl zveřejněn v polovině listopadu). Jistě, má úspěchy, ale válka stále trvá. A jak si máme my, obyčejní lidé, poradit s Putinem beze zbraní, finanční podpory, bez ničeho?

GW: Rozčiluje vás, když slyšíte, že jste vinen, že Rusko je takové, jaké je?

DZ: Dokážu mluvit s kýmkoliv, dokonce i s tím nejzavilejším rusofobem. Vždycky v takových situacích kladu lidem, kteří na mě útočí, jednu otázku: „A co jste vy osobně udělal pro demokracii ve své vlastní zemi?“ Protože já toho udělal a dělám hodně: chodil jsem na protesty, obhajuji zástupce opozice u soudu, propaguji evropské hodnoty, riskuji život svůj i svých blízkých, podílím se na rozvoji občanské společnosti, žiji chudě, protože místo toho, abych se soustředil na vydělávání peněz v bezpečném zaměstnání, dělám to, co dělám. A vůbec si na to nestěžuji, protože cítím odpovědnost za svou zemi, chci, aby se reformovala, aby se dostala na správnou cestu.

GW: Co na to říkají?

DZ: Nic, protože nejčastěji nemají co říct.

GW: Je těžké v sobě uchránit člověka v takové represivní realitě?

DZ: Většina lidí raději žije vlastní život. Klidně.

Každý národ lze zhovadit, stačí ho držet v chudobě, učinit jeho bídnou existenci závislou na státu, zbavit ho nezávislých zástupců ve strukturách moci, omezit rozvoj investic a zapnout nenávistnou propagandu. To se u nás děje. Šedesát procent Rusů nemá žádné úspory, 72 procent občanů nemá cestovní pas do zahraničí, takže nikdy necestovalo.

Když vidím nespravedlnost a bezpráví, rozčiluje mě to, protože vím, že to není normální. Nejsem schopen to vytěsnit z hlavy, naopak: Všechny informace a postřehy filtruji, propouštím je skrz sebe a dělá se mi zle, ale to mě paradoxně motivuje k jednání.

GW: A jakým obtížím čelíte vy sám?

DZ: Různé věci se děly. Snažili se mě zadržet, pokutovali mne, vyhrožovali mi, sledovali mne. Prokremelští aktivisté se pokoušeli zničit mé auto. V Polsku mi také někdo auto polil betonem, patrně když uviděl ruskou espézetku.

GW: Usmíváte se.

DZ: A co mám dělat?

Pokud se týká té situace v Polsku, tak chápu ty lidské emoce. Chtěl bych si s těmi lidmi popovídat, něco jim vysvětlit. Vždy jsem žil v takové a žádné jiné realitě, což přeje vytvoření velmi vysoké tolerance vůči agresi a negativním emocím zvenčí.

GW: Může Evropa nějak podpořit Rusy v boji s režimem?

DZ: Představme si, že všichni žijeme ve velké vesnici zvané Evropa. Rusko žije v jednom domě, Polsko v druhém, další země v ostatních. V domě Rusko žije muž, který v opilosti týrá svou ženu, což každý ví. Občas z domu vychází a žádá ostatní obyvatele Evropy o peníze na alkohol nebo prodává něco, co odnesl ze svého domu. Když mu takto pomůžete, lze očekávat, že jednoho dne nezmlátí svou ženu? Nebo že se nevrhne pěstmi na své sousedy? Podle mého soudu to je naivní. Musíte ho hnát k zodpovědnosti, pomoci jeho ženě, protože ona ho sama určitě nezvládne.

GW: Takže sankce?

DZ: To jsem neřekl. K tomu nemohu vybízet, protože kdybych na tuto otázku odpověděl upřímně, tak by to spadalo pod paragraf 284.2 ruského trestního zákoníku. Za „vyzývání k restriktivním opatřením vůči Ruské federaci, občanům Ruské federace nebo ruským právnickým osobám“ dnes hrozí tři roky vězení.

GW: Říkal jste, že byste rád mluvil s bývalými aktivisty Solidarity.

DZ: Lech Wałęsa v rozhovoru s ruskými médii uvedl, že když se v Polsku zhroutil komunismus, shromáždil se se svými spolupracovníky a řekl: „A teď máme problém.“ Problém pro ně nebylo to, když byli vězněni, pronásledováni, trestáni, ale ten okamžik, když se moc nevědělo, co dělat dál. Vím, že se s tímto problémem budeme jednou také potýkat. Rád bych se dozvěděl, jak by se měl represivní stát, jako je Rusko, krok za krokem reformovat, abychom se na to mohli připravit.

GW: Jaké finále byste chtěl vidět?

DZ: Chtěl bych uvidět svobodné demokratické Rusko. A rád bych, abychom to všichni, až už to všechno skončí, oslavili společně v Moskvě, Varšavě a Kyjevě.

Dmitrij Zachvatov

moskevský advokát zabývající se nejznámějšími politickými případy v Rusku. Hájí lidi pronásledované úřady.

Zveřejněno 18. listopadu 2022, 06:00, deník Gazeta Wyborcza: Dmitrij Zachwatow, moskiewski adwokat: Kiedy Rosjanin jest za granicą, zauważa, że spokój i poczucie bezpieczeństwa go męczą

Wiktoria Bieliaszynová

Novinářka deníku Gazeta Wyborcza zabývající se východní Evropou. Za sérii článků o protestujícím Bělorusku byla nominována na mezinárodní cenu Global Belarusian Solidarity Award. Její texty se ukazují také v zahraničních redakcích, mj. Die Welt, Le Soir, La Repubblica. Spolupracuje s nezávislými ruskými médii. Publikovala v polských týdenících Polityka, Tygodnik Powszechny a na webovém portálu OKO PRESS.

Překladatelovi Luďkovi Vaštovi můžete přispět na čaj zde: https://www.buymeacoffee.com/ludek


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s