Tak jo. Byl jsem za komunistů vyslýchán. Ale takových nás bylo za komančů hodně.
Stalo se to na vojně a vyšetřovatelé byli dva fanatičtí komanči. A následně na mne nastoupil i kontráš, ten aspoň už neřval. Jeden z těch vyšetřujících nově u nás na útvaru nastoupil za trest a byl to politruk. S jeho příchodem začala nechutná politická masírka mužstva. Čišela z něj tupost, nadutost a opovržení záklaďáky. Do pracek jsem se mu dostal jen kvůli tomu, že jsem se odmítl podepsat pod socialistické závazky útvaru. Nebyl jsem sám, bylo nás cca pět. Jenže já měl v té době už dvě pecky desátníka, protože jsem absolvoval poddůstojnickou školu jako mnoho jiných, co na vojnu nastoupili s maturitou.
Byl jsem povolán k výslechu a znovu jsem nepodepsal. Navíc zjistili, že nejsem v SSM a že jsem tedy neměl dostat ty poddůstojnický frčky na ramena.
Následovalo několik dalších výslechů a vždy se stejným koncem. Zaměřili se na můj vztah k socialistické vlasti a státům Varšavské smlouvy. A já jim odpovídal stále dokola, že nerozumím otázce „Jaký je váš vztah k socialistické vlasti?“ a že jsem závazky nepodepsal, protože je to vše jen formalismus a že já osobně jsem nikdy nebyl odměněn za mou práci na útvaru možností jet domů na opušťák, i když mám pravidelně skvělé pracovní výsledky.
Výslechy pokračovaly další dny, já špatně spal, měl silné bušení srdce a pekelně mne bolela hlava.
Těsně před mým psychickým zhroucením mne soukromě mimo výslech ve sklepě, kam jsem chodil hrát na kytaru a mohl tam být úplně sám, navštívil jeden vysoký důstojník, se kterým jsem pracoval na jednom geodetickém projektu, srdečně jsme se pozdravili, řekl mi, že se o mně na útvaru mluví, sedl si a počal mi vyprávět svůj vlastní příběh z padesátých let.
Znal jsem ho jako velmi slušného a pracovitého člověka a on mne vnímal podobně. Přišel mne varovat a řekl, že mají lidé z toho nového politruka strach, co provede. Řekl mi, že se u útvaru nikdy nestalo, že by někdo závazky nepodepsal a že ten politruk se rozhodl ze mne udělat PŘÍPAD. Řekl mi, co na mne ten komunistickej lump chystá s tím druhým vyšetřovatelem i do budoucna do civilu. Výslech u kontráše byl tedy teprve začátek a materiály o mne a mých kamarádech z civilu hodně napovídaly, co chystají. Rozplakal jsem a třesouce jsem mu poděkoval za jeho přístup ke mně i za ty informace ze zákulisí. Podali jsme si ruce a rozešli se.
V noci jsem opět špatně spal nebo spíš nespal vůbec a opouštělo mne tělo. Ráno jsem se vyčerpaný přihlásil na vyšetření k lékaři a ten už si mne tam rovnou nechal.
Po pád dnech, které jsem trávil mimo své tělo – hlava si odlétla někam pryč, jsem byl eskortován jedním důstojníkem a hlídkou na psychiatrii do Olomouce, odkud jsem se vrátil s papírem, který navrhoval, abych byl okamžitě zbaven všech velitelských povinností – to bylo mé přání vznesené směrem k lékaři, který se mne zeptal, co by mi pomohlo nejvíce, a mým přáním bylo tímto způsobem aspoň částečně vystoupit z bludného kruhu struktury základní vojenské služby v komunistické armádě.
Po mém návratu z nemocnice už výslechy nepokračovaly, ale následovaly zákazy mé práce na útvaru – ukončení měřičských prací letišť a vojenských tajných prostor a vyřazení mé osoby z jejich zpracovávání pro mapy. Stal se tak ze mne voják s lopatou, krumpáčem, koštětem a hráběmi.
To jsem si přál. Nikomu neporoučet (nikdo nebyl na vojně rád a dobrovolně a většina kluků byla permanentně naštvaná), za nikoho už nebýt odpovědný, žít si svůj malý posraný život aspoň uvnitř mý hlavy. S radostí jsem se hlásil o každou práci, kterou nikdo nechtěl dělat. Všichni na mne koukali jak na magora. Našel jsem však v manuální práci svobodu, neboť jsem ji většinou vykonával sám a celý den, mohl jsem být sám sebou a se sebou, navíc mimo křik a tupost všude kolem. Skládal jsem v hlavě muziku, psal si v hlavě básně, a tělo pracovalo nezávisle na mém svobodném světě uvnitř mé hlavy.
A jako bonus za mnou byla hromada odvedené práce jako třeba upravené záhony a trávníky či pečlivě zametené chodníky. Navíc jsem si mohl vyhrnout rukávy a sundat si čepici, protože když lampasáci viděli, že pracuji a neflákám se, byli vojákem pracujícím s chutí šokováni a nikdy mne za ústrojovou nekázeň netrestali ani na mne neřvali. Jen nechápali. A já se usmíval. Konečně.
Ale hlavně, vyřešil jsem si jednu veledůležitou věc – že už nemám s tímhle komančským či jiným režimem dilema, zda někdy ohnu hřbet. A to je pocit nesmírně osvobozující – oni vědí, kam patříte a že s tím nic neudělají a vy máte v duši obrovský klid.
Ten důstojník, který mne přišel tajně varovat, to nemusel dělat, ale udělal. Stejně tak se zachoval, když mne vytáhl z bryndy už půl roku předtím, když kvůli mně a jedné mladé slečně vyhlásili péesáci na Lipně pohraniční poplach. Byli jsme tam přeměřovat a opravovat kameny na čáře s Rakouskem. Ubytovaní jsme byli na pohraniční rotě a já v podvečer zmizel s jednou mladou milou dívkou v lese. Sice na druhou stranu než bylo směrem k drátům, to ale bylo jedno. Když jsme uslyšeli šrapnel, bylo nám jasný, o co jde, šrapnel byl poplach a výjezd směrem k drátům. Vrátili jsme se zpátky do vsi, ona šla domů a já se stavil v hospodě. Když mne tam uviděli, křičeli, ať okamžitě makám na rotu, že mám průser, že nás hledají pohraničníci, že si myslí, že jsem sbalil tu mladou dívčinu a zmizel s ní za kopečky… Hned jsem běžel na rotu, tam už čekal ten můj velitel a důstojník, křičel na mne a řekl tomu veliteli z pohraniční stráže, že to se mnou vyřídí sám a dal mi pěknýho facana a hned mne odstrkal pryč.
Když už jsme byli z dosahu péesáků, už klidným hlasem mi řekl, že to musel udělat, aby mne hned nezatkli a že za tu facku se omlouvá, že to jinak nešlo a abych mu teď hned řekl, co jsem kde vyváděl. Popravdě jsem mu odvyprávěl to, že jsme chtěli být s tou dívkou na chvíli sami, ale že nás pronásledovali malí kluci z vesnice, tak jsme se schovali v lese a když jsme slyšeli šrapnel, tak jsme se hned vrátili. Vzájemně jsme si s tím velitelem důvěřovali, znali jsme se z práce v terénu a já mohl utéct v podstatě kdykoli přímo na čáře (vůl jsem to ale nikdy neudělal). Pak řekl, ať chvíli počkám v místnosti a odešel. Když se zanedlouho vrátil, řekl, že to s pohraničníky vyřídil, že se nemusím bát, že to nějak zakamuflují a usmál se. A pak jsme si povídali.
Tak tenhle muž, který se na mne mohl dvakrát vykašlat, nechat mi zničit život, tak ten byl předsedou komunistů na útvaru. Chci tím říci jen jedno. Zažil jsem v životě mnoho lumpů a přizdisráčů, ale naučil jsem se rozlišovat mezi skutky a stranickou knížkou. Strávil jsem sice zbytek doby do Listopadu 89 v dělnických profesích, ale nebyl jsem pro STBáky nijak víc zajímavý. Párkrát jsem ještě skončil na vyšetřovně, už jen kvůli hraní muziky na ulici nebo po přivolání policajtů nějakým dobrákem na mejdan. Jenže to už ty výslechy znáte, víte, jak to chodí, a už nemáte strach, už jste si v sobě vše ujasnili. A poznat špinavou práci na dráze či v kotelně kvůli vlastnímu svědomí bylo prospěšné tělu i hlavě a knížky se dali číst i tam.
Když nám s kapelou v 1985 zakázali hrát na Zbraslavi, odjel jsem na okres a požádal jsem mladou kulturní referentku, aby za námi přijela na jednu akci a udělala si vlastní názor na to, jací jsme chuligáni. Přijela a koncerty nám zas obec povolila. Nemusel jsem jí lézt do zadku, slušně jsem jí vysvětli, proč jsem přijel a slušně ji požádal o její názor, obyčejně a lidsky a nevyhodila mne, i když jsem měl dlouhé vlasy a nechodil oblečený jako idioti z diskoték SSM s hudbou Michala Davida.
Mít vyhraněný názor je v životě někdy dobré a přínosné, jindy špatné a hloupé, vždy závisí na okolnostech. Pro mne osobně dnes generál Pavel je třeba lepší volbou než Danuše Nerudová. Rád komukoli řeknu proč. Důvody mám podobné jako tenkrát v kasárnách i na čáře s Rakouskem.
A upřímně je mi fuk, koho budete volit vy, neb volby to jsou svobodné a tajné a lidi nikdo z nás nepředělá. Přeji si jediné, ať už ten blbinec kolem voleb skončí. Kvůli psychickému zdraví nás všech.
Podcast by Pepik Hipik 