Pytel babičky Gatewoodové

Emma Gatewoodová si v květnu 1955 sbalila pytel s věcmi, zabouchla dveře domu a svým jedenácti dětem a třiadvaceti vnoučatům zanechala vzkaz: „Šla jsem na túru do lesa.“ Jen se nezmínila, že se vrátí až v září. Po 146 dnech.


Ta rána! – Když se o hlavu přelomí dřevěné koště. Přitom sedmadvacetiletý Perry Clayton Gatewood vypadal jako sympatický pracovitý mladík. Vystudoval vysokou školu a než se pustil do farmaření a pěstování tabáku, chvíli učil na základní škole. V době, kdy se poznali, bylo Emmě devatenáct. Jejího otce – pijana – připravila občanská válka o nohu, alkohol o rozum a hazard o peníze. Už v osmé třídě tak musela násadku pera vyměnit za dřevěnou násadu motyky, protože rodinná farma potřebovala zalít lidským potem.

Se třinácti sourozenci se doma museli poskládat na čtyři postele a manželství s Claytonem ji mělo přinést do života trochu více pohodlí. Ale už po třech měsících společného soužití si Emma místo mozolů na rukou ošetřovala první krvavé šrámy v obličeji.

Za dalších třiatřicet let ji Clayton – mimo jiné také tím proklatým dřevěným koštětem – připravil o několik zubů, zlámal jí žebra a nakonec ji málem umlátil k smrti. Když po něm v sebeobraně hodila pytel mouky, vrazili k nim domů strážci zákona a nasadili ji na zápěstí sice blyštivou, ale studenou ozdobu. Byla zatčena. Ale zároveň také osvobozena.

Krvavé šrámy, jizvy a modřiny po celém těle prozradily, kdo je tady oběť. Starosta města vzal Emmu Gatewoodovou pod svou ochranu a v roce 1941 se jí podařilo něco na tu dobu neslýchaného – s Claytonem se rozvedla. A tři z jedenácti dětí vychovala jako svobodná matka.

O pár let později otřásl jejím životem další muž. Jmenoval se Earl Shaffer. Veterán z druhé světové války v roce 1948 jako první prošel na jeden zátah celou Apalačskou stezku. 3500 kilometrů dlouhý trail, který už ve dvacátých letech uzrál v hlavě Bentona Mackaye. Tehdy utopie! Dojít z Georgie do Maine a přejít při tom čtrnáct amerických států! Nesmysl! Ale Earl Shaffer to přece jen zvládl. A když si Emma Gatewoodová o jeho výpravě přečetla o rok později v National Geographic, blesklo jí hlavou:

„Když to zvládnou muži, zvládnu to taky.“

Ostatně, před rozzuřeným Claytonem vždycky prchala do lesů Západní Virginie. Apalačská stezka mohla být jen trochu delší útěk. Před čím tentokrát?

Tentokrát spíše za čím.

Když v červnu 1954 vyrazila z Mount Katahdin v Maine, bylo Emmě šestašedesát let. A záhy se ztratila. Po koupeli v jezírku si rozšlápla brýle, zamotala se v hustém křoví a liánách, neustále ji okusovaly protivné, téměř neviditelné mušky, došlo ji jídlo a nakonec po třech dnech a dvou nocích bloudění narazila na čtyři rangery, kteří už po ní pátrali. Sebrali ji těžký pytel z ramen a řekli jí:

„Běžte domů, babičko.“

Šla. Ale o rok později se na Apalačskou stezku vrátila. Lépe připravená a tentokrát vyrazila z jihu – aby se vyhnula rangerům, kteří jí ze stezky posledně vykázali.

Jedenáct jejích dětí si myslelo, že se vydala na další svou obvyklou procházku do přírody. To dělala běžně. Dokud se z novin nedočetli, že máma právě překročila hranice Virginie. Zprávy o sedmašedesátileté babičce, co si to štráduje Amerikou v teniskách Keds, jen s dekou, sprchovým závěsem, hrnkem, polní lahví, ešusem, lžičkou, švýcarským armádním nožem, lékárničkou, špendlíky, baterkou, kusem provazu, pláštěnkou a teplým kabátem v pytli přes rameno, se rychle šířily. Byla to přece jen senzace.

146 dní na cestě. 145 nocí venku.

Mnohé z nich přečkala Emma zabalená do deky a umělohmotného sprchového závěsu na piknikových lavičkách, opuštěných terasách nebo jen tak v listí podél stezky. Občas si ale i připomněla, jak příjemné je svalit tělo do měkké matrace a čistého povlečení – to když ji lidé, žijící podél stezky, otevřeli dveře svých domovů.

Na cestě jedla rozinky, ořechy, kostky kuřecího bujónu – prostě především to, co se dalo pozřít za studena. A také se naučila, kterými rostlinami rostoucími podél stezky může svůj jídelníček obohatit.

Jakmile dorazila do Maine – posledního ze čtrnácti států na trase – psala už o výpravě stařenky Gatewoodové z Ohia snad všechna média. Velká celostátní i ta malá lokální. A staří známí rangeři jí dokonce pomohli překonat rozvodněnou řeku. Už ji neposílali domů.

Jenže předposlední den! – To jí chybělo akorát se vyškrábat na Mount Katahdin. A Emma upadla.

Znovu si rozbila brýle, pomlátila se v obličeji a vyvrtla si kotník. Nohy měla tak oteklé, že se jí skoro nevlezly do tenisek, ze kterých už skoro zmizela podrážka a na chodidlech tak cítila každý kamínek. Konec září byl navíc mimořádně chladný a větrný. Přijímat rány ale byla od Claytona zvyklá. Vycvičil ji dobře. A ona chtěla dojít. Dokonce už musela dojít:

„Řekla jsem, že to zvládnu. A zvládla jsem to.“

Když ale o den později tam nahoře – na holém, větrem vyfoukaném vršku Mount Katahdin – zapsala své jméno do seznamu těch, co Apalačskou stezku dokončili, cítila se najednou osamělá. Tak strašně osamělá. Jako nikdy dřív. Bylo to pryč. Všechno bylo pryč. Pět měsíců každodenní dřiny a přemáhání. Bolavých nohou, krvavých puchýřů, otlačených ramenou, kručení žaludku, probdělých nocí, promočeného oblečení i sluncem spálené kůže.

Těch pět měsíců života, opravdového života, bylo minulostí.

Možná proto se babička Gatewoodová o dva roky později na Apalačskou stezku vrátila. A pak ještě jednou – to už jí bylo sedmdesát šest let.

📌V roce 1955 se Emma Gatewoodová stala první ženou, která samostatně na jeden zátah prošla celou Apalačskou stezku. Denně urazila v průměru 24 km. V roce 1957 stezku jako první osoba na světě prošla podruhé – prý už jen, aby si to užila. A v roce 1964 prošla Apalačskou stezku potřetí – tentokrát po částech.

📌V roce 1959 – ve věku 71 let – prošla Emma Gatewoodová jako první žena 3200 km dlouhý Oregon Trail. Denně urazila v průměru 35 km.

📌Od roku 1967 vedla Emma Gatewoodová vždy v lednu šest mil dlouhou túru přes Hocking Hills State Park v Ohiu. Její poslední túry v roce 1973 se zúčastnilo více než 2500 lidí.

📌Do konce svého života ušla Emma Gatewoodová přes 23000 km. Zemřela 4. června 1973 ve věku 85 let. Pohřbu se zúčastnilo jejích 11 dětí, 24 vnoučat, 30 pravnoučat a jedno prapravnouče.

Autor: Honza Navrátil

Kluk z Jeseníků, který v myšlenkách utíká do světa Jacka Londona a fyzicky do hvozdů, které zavánějí samotou.

Zdroj: horolidi


The First Woman to Thru-Hike the Appalachian Trail Alone Did It as a ‘Lark’

Emma Gatewood set out wearing sneakers, with a duffel slung over one shoulder.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s