Článek z roku 2014 je převzat ze společenské revue Přítomnost.
Z mnoha podivných zpráv týkajících se Ruska mohla zaujmout v posledních dnech zvláště jedna. Totiž ta, týkající se osoby, vystupující v ruských televizních pořadech pod jménem Andrej Petkov, Pečov či podobným, nepříliš pozměněným. Jeho sláva zasáhla i naše kraje, když o záhadném výskytu tohoto člověka psal server idnes. Petkov nebo Pečov se jednou objevuje jako germánský žoldák, polapený při běžně Němci prováděné diverzní operaci na Ukrajině, podruhé zase jako chudák člověk, zmlácený ukrajinskými nacionalisty, a tak dále. Ať chcete slyšet svědectví o tom, co se na Ukrajině děje, z kterékoliv strany, stačí se zeptat buď Petkova nebo Pečova.
Ruské televize, kterým se tato blamáž vydařila, na nic nečekaly a rovnou uvedly věc „na pravou míru.“ Celá eskamotáž byla samozřejmě výsledkem komplotu ukrajinské vlády, která ruské novináře nepustí na Ukrajinu, a jim chudákům nezbývá, než si něco zinscenovat. Co by se mezi jakž takž příčetnými jedinci nutně muselo považovat za projev neschopnosti, dostalo úplně nový rozměr.
Můžeme si povšimnou zarážejícího konstruktu, který zatím v jiné souvislosti nepronikl do světa za závojem ruských mlh. Totiž představy, že Německo tajně vyzbrojuje na Ukrajině nějaké žoldáky, mající tam rozvrátit slovanskou vzájemnost, či co. Něco takového, rovněž v souvislosti s Německem, bylo možné naposledy slyšet v jugoslávských médiích za vlády Miloševiče. Proč se Miloševičova média a stejně tak média Putinova odhodlala usvědčovat těmito způsoby z agrese právě SRN je poněkud nejasné, stejně jako není úplně zřejmé, jaké agresivní plány by mohlo Německo v takových zemích mít a co by tam mohli Němci získat, co v Německu není k mání.
Nebylo by ale asi zdraví nejprospěšnější propadnout pocitu, že logiku tohoto konstruktu chápeme. Ona totiž žádná neexistuje. Můžeme snad mít za to, že ruští mediální mistři shlédli americký film Vrtěti psem, a že z toho po svém usoudili, že média lžou všude, a že právě lež je jejich práce. V takovém světě, který nám servírují, zkrátka všichni pořád lžou. To, že všichni lžou, je jistě hypotéza, kterou můžeme pobaveně prohlásit za paranoidní, ale vyvrátit ji skutečně nelze. Jenže i tak je přece nějaký rozdíl aspoň mezi tím, o kom si na základě takové paranoidní představy potom budeme myslet, že je lhář prohnaný, a tím, kdo se naprosto nejapně nechá při každém druhém lhaní chytit. Když chycený lhář začne vykřikovat, že lžou všichni, chce nejspíš říct, že i to, že on lhal, je lež, takže vlastně jen ten, kdo otevřeně lže, nelže aspoň v tom, že lže, takže má pravdu. To už není ani k smíchu, ale na diagnózu.
Proč tedy ruská média lžou tak neomaleně a nejapně, že to hned každý pozná? Inu, vždyť ruský stát to dělá stejně. Úplně klidně začne rozhlašovat, jak osvobodil Krym a jak Ukrajině dál už nic neukradne, a přitom všem rozhlašování provádí na té samé Ukrajině právě ty diverzní akce, které už jen ze samého lhaní pak ruská média připisují Němcům (asi proto, že když to dělají Rusové, proč by to nemohl dělat i někdo jiný – jen dokažte, že to Němci nedělají také!), a posílá tam další vojáky a zabírá další a další území. Rusko lže ostatním státům, ale ne aby je obelhalo, aby je přesvědčilo, že tyhle lži jsou pravda. Rusko totiž nezajímá, jestli jeho lžím uvěří někdo další.
Důvodem tohoto zvláštního otevřeného způsobu lhaní je něco jiného, něco dobře známého z bolševických mobilizačních kampaní. Jestliže lžete tak, že je to okamžitě zřejmé, je naprosto vyloučené, aby tomu uvěřil kdokoliv, kdo tomu nechce uvěřit za každou cenu. V tom je právě zvláštní hodnota takového lhaní, že se hned poznají ti, kteří mu věří za každou cenu, i za cenu popření rozumu a ztráty zbytků důstojnosti, od těch, kteří mu neuvěří. Čím absurdnější lež, tím lépe. Nepřítel díky ní ztratí jakoukoliv možnost okecat to, že vám nevěří za hranici vlastní lidské důstojnosti, což z něj právě činí toho nepřítele. Nepřítel je totiž pro samoděržaví zkrátka kdokoliv, kdo nebude poslouchat na slovo, ať si monomach vymyslí cokoliv. Tomu se právě říká totalitarismus, když přestává být podstatné, co je pravda a co ne, a určuje se to podle stanoviska vlády. Politologové mohou dnes přepisovat svou klasifikaci Putina.
Taková totalitní lež slouží dobře nejen k odhalení nepřítele, vnitřního i vnějšího, který se ve své nehoráznosti dožaduje toho, aby věc dávala smysl, jako by snad měl co mluvit do toho, jestli smysl dává nebo nedává, když přichází z Kremlu. Další funkcí této lži je, že nepřítele nejen odhalí, ale zároveň zcela znehybní, takže není schopen vůči ní žádného jednání a naopak se tím sám stává předmětem jednání mistra arcilháře. Na takovou lež se totiž zkrátka nedá nic říct, nedá se vůči ní zdůvodňovat, nejde se proti ní hájit, nedá se na základě ní nic předpokládat, nedá se s ní nic dělat. Ledaže…
Právě proto, že západní představitelé už během rozhovorů se Stalinem v době války pochopili, že jeho lži nejsou určeny k vyvrácení nebo potvrzení, ale jen k odlišení těch, kdo s nimi slepě souhlasí od těch, kdo se stanou předmětem agrese, rozhodli se pro jediný možný protiargument, totiž ten, který pochází z rejstříku srozumitelného patologickému lháři: odstrašení a silové zatlačení.
Zdroj: Společenská revue Přítomnost
Podcast by Pepik Hipik 