„Hned na první hodině jsem oznámila, že povedu také kroužek německého jazyka. Ve škole byla i angličtina a většina dětí se hlásila na angličtinu. Na můj kroužek přišlo deset či dvanáct žáků. Tamara Pavlovna se mě potom zeptala, kdo se dostavil. Řekla jsem: Nataša Soldatova, Voloďa Putin… „Voloďa? To se mi nezdá,“ vykulila oči. „Ano, a proč ne?“ zajímala jsem se. „Je to zákeřný a nepořádný kluk.“ – „Mně přišel docela milý.“ – „Však on ti ještě ukáže.“ – „Třeba jen potřebuje něco jiného, než ostatní děti.“ – „Ano. Pár facek.“
Vyhodili ho chudáka i z Pionýru, takový to byl pořízek. Zpočátku se mi moc neosvědčil. Neustále se mi vrtěl, nedokázal v klidu sedět, bral spolužákům pomůcky, nahlížel jim do sešitů, pořád byl pod stolem a hledal pero nebo tužku, které mu buď padaly nebo je shazoval. Ale cítila jsem, že má potenciál. Viděla jsem jeho velký zájem o jazyk. Říkala jsem si, že z něj něco bude. Rozhodla jsem se, že se mu budu více věnovat a dostanu ho od těch jeho kamarádů. Potuloval se s nimi po ulicích a dělal různé nepravosti.
Problémy s ním byly také o přestávkách. Voloďa nikdy nechodil tiše po chodbě, nestál se spolužáky u okna, neopakoval si úkoly na hodinu. Ne, on za 5 až 10 minut stihl navštívit všechna patra školy, jídelnu, několikrát vyběhnout po schodech nahoru a dolů, prohánět se po chodbách se staršími chlapci, a několikrát se porvat. Když jsem přišla na návštěvu k jeho rodičům, matka se hned ptala, co zase provedl. Chtěla jsem však mluvit s jeho otcem. Řekla jsem: „Váš syn nepracuje naplno.“ A on mi odpověděl: „A co s ním mám jako dělat? Zabít ho?“ A já jsem řekla: „Musíte si s ním povídat. Mohl by mít lepší známky než trojky. Ale všechno je mu jedno. Dohlédněte na něj.“
Bylo mu jedenáct let, když se vážněji zapletl s výtržníky. Opět jsem vyrazila k nim domů, abych si promluvila s jeho rodiči. Voloďa byl ale doma sám, ignoroval připravené jídlo od rodičů a popíjel podmáslí. „Dost bylo flákání, věnuj se škole,“ řekla jsem. On se na mě podíval záludně a řekl: „Já kdybych chtěl, mohl bych to všechno mít za hodinu. Kdybych chtěl,“ zopakoval. Nakonec se zlepšil sám od sebe, a to v šesté třídě. Miloval historii a zvlášť hodiny ruského jazyka a literatury, kde jsem děti učila formou sehrávání scének. Proces s Ivanem Hrozným, s Kalašnikovem…
To byl Voloďa ve své kůži! Jednou hrál Ivana Hrozného, pak dělal advokáta Kalašnikovovi.“
Překlad: Lucie Sulovská
Podcast by Pepik Hipik 