Kniha Balkán, bejby! autorky Lucie Römer popisuje tříměsíční cestu balkánskými zeměmi v obytném autě značky Iveco, do této podoby přestavěné nadšencem, od kterého jej koupili. Spolu s ročním chlapečkem se jeho rodiče vypravili na cestu bez předem daného cíle i pocitů a vletěli tak po hlavě do zkušeností, které nečekali. V popisovaných zemích nebyli sice úplně poprvé, ale cesta zrovna tímto způsobem a s ještě tak malým dítětem se od individuálního cestování liší natolik, že autorku přiměla sepsat své zkušenosti do útlého spisku deníkového formátu, doprovázeného fotografiemi přímo z popsané cesty a také spoustou krásných ilustrací. O cestopis se nejedná, na to hned zapomeňte. Vyprávění je to všem krásné a pro mnohé čtenáře inspirativní, je však důležité vědět, že dynamika většiny popisovaných zemí je obrovská a před návštěvou každé je nutné si zjistit aktuální situaci přímo v místě. Co však platí stále je to, že Balkán je nádherný a je tam možné opravdu cokoliv. Úplně cokoliv.
Vzpomínám, jak se před několika lety vzedmula vlna lásky k cestování po vlastní ose, kterou před dvěma lety umocnila ještě Covidová pandemie, a kdo mohl, vyrazil do světa na vlastních čtyřech kolech a obytnou jednotkou za sebou. Bohatí si kupovali hotové, šikovní si přestavovali již vyrobené (chtěla bych napsat chudší, ale ona ta přestavba auta na obytné je všechno, jenom ne laciná) a každý z nich vyrážel do světa s vidinou nezávislosti.
Když si dovolím vsunout lehkou vložku z reálného života, mnozí pak zjistili, že obytňák není ta úplně nejlacinější věc na světě a pocit nezávislosti na hotelech, ubytování a světu dost leze do peněženky celý rok, ti nejvěrnější zůstali a mnozí, ať již s autem nebo bez, o tom napsali knihu.
Jako autorka Lucie Römer, která se rozhodla s přibližně ročním synkem Jonáškem a tehdy ještě svým přítelem a otcem chlapečka vyrazit na Balkán v obytném autě. Nám rodičům stejně starých dětí, kteří si půl dne plánujeme jen cestu s ratolestí do přilehlého supermarketu, se může udělat lehce zle, ovšem naštěstí existují rodiče bez bázně a hany, kteří se neváhají vrhnout do prostředí tak šíleného, až mě z toho pomyšlení bolí záda už teď. A přesně o tom je tato zelená knížečka.
Kniha je psána formou deníkových zápisů z navštívených zemí a jde chronologicky, a sice den po dni, časové skoky ve stylu Návratu do budoucnosti zde nečekejte. Jednotlivé bloky oddělují jednotlivé země (v postsovětském prostoru vcelku ikonické) a přehledně tak projedete se všemi členy výpravy celou jejich trasu bez pocitu zmatení a ztráty orientace. Započnete již v Praze u prvního nápadu, ve zkratce si projdete jeho realizaci a pak se již vrhnete se všemi na cestu po oněm tolik diskutovaném i opomíjeném Balkánu.
Trasu si výletnici vybrali zajímavou a myslím, že i mnoha jiným cestovatelům známou, přes bránu Rakouska, Slovinska vzhůru do Chorvatka a Bosny atd. až zpět Maďarskem. Sami jsme tak na motorkách jeli několikrát, mnohá místa mi byla známá i osobně, z vlastní zkušenosti.
Je důležité vědět, že právě zkušenosti z cest jsou přísně subjektivní záležitostí. Jsou lidé, kteří na resort na Hurghádě přísahají, jsou lidé, co milují rakouská zimní střediska a pak jsem tu já, komu se líbilo v Bulharsku a to moc. Schválně zmiňuji tuto destinaci, kde měli cestovatelé v knize smůlu na hlupáky, úchyly a mnoho jiného. V Maďarsku u bouchlé gumy měli pocit, že jsou v tom sami. Nám se stejným problémem zastavilo ve stejné zemi několik aut, a to i maďarských, a snažili se nám pomoci. Proto je třeba ke knize přistupovat jako k zajímavému vyprávění, ale nebrat jej jako bernou minci. Pokud si knihu kupujete jako cestopis, je to blbost. Například popisované pláže v albánském Ksamilu vypadají dnes úplně jinak. Jako peklo. Časový odstup i návštěva mimo sezonu udělá svoje.
Spousta příhod autorky a její rodiny je však zajímavá a k zamyšlení a lze je brát jako body zájmu k dalším výletům, určitě i jejich zkušenosti přímo z balkánských rodin jsou nevšední sondou do poněkud odlišené mentality, než na jakou jsme zvyklí ze středu Evropy. Určitě velice cenné jsou zkušenosti cestování právě s a malým dítětem. Mnohé rodiče to navnadí, že to jde, jiné to nadobro odradí i od výletu do místní zoo, záleží na nátuře každého.
Jednotlivé deníkové zápisky doprovází krásné fotografie pořízené cestovateli samotnými a jsou krásnou ilustrací míst, kam se jeli podívat. Velice zajímavý je i užitý obytný stroj značky Iveco a technické tipy a popisy mohou také napomoci zájemcům o tento druh dobrodružství. Mnohé zkušenosti jsou přenositelné a tato mezi ně patří.
Balkán, bejby! bych doporučila každému, koho zajímá, jak se žije za hranicemi naší vlasti. Popsaná cesta je naprosto jedinečná a nikdo ji po cestovatelích již stejně neprožije. Proto to řadím do kategorie odpočinkového čtení. Po knize jsme sáhli z důvodu, že právě z několika popisovaných zemí jsme se vrátili a srovnávat s odstupem pěti let několik shodných míst mě bavilo. Mně osobně kniha utvrdila v tom, že navštívit Bosnu a Hercegovinu bude dobrý nápad, byť naše dítě tam asi brát nebudeme. Zatím.
Ještě jednou si na závěr dovolím upozornění, že to není cestopis, ale vyprávění o jedné cestě, které mi bylo velmi příjemné číst, přečetla jsem si o mě známých místech z jiného úhlu pohledu. Navíc obytným autem mě nikdo nikdy nikam nedostane, tak přečíst o zkušenosti někoho jiného, komu to problém nedělá, bylo příjemné taktéž. Nelze však autorce vyčítat její zkušenosti a myšlenky s tím, že někdo jiný tam zažil něco jiného. Je to další z řady vyprávění o nevšedních místech Evropy, které stále ještě mezi Hurghadami a resorty objevujeme a za sebe doufám, že masově je neobjevíme nikdy, jakkoliv sobecky to může znít.
Bejby.
Podcast by Pepik Hipik 